608 436 941

Od hospody k hospodě/9

Autor: Matěj Průka | Zveřejněno: 18. února 2024 | 14x

Hospoda Na Růžku

V našem dalším hospodském putování se podíváme do hospody Na Růžku, zůstaneme ale stále ještě v Novém městě. Asi si všichni budete dobře pamatovat novější Růžek v Jirsíkově ulici, dnes už také zavřený, ale ten vznikl až po revoluci. Původní Růžek býval v rohovém domě čp. 23, na křižovatce ulic Nové město a Branka, a byl v provozu až do 60. let 20. století.

Vraťme se nyní o několik desetiletí zpět, do 20. let 20. století, kdy se začala vést městská kronika. Ta čas od času o hospodě Na Růžku informovala a vůbec první záznam seznamoval čtenáře s historií tohoto hostince, který asi od roku 1911 patřil rodině Šťastných. Hostinský Václav Šťastný (*1871) pocházel z šenkýřské rodiny ze Svatého Jana nad Malší a ze stejné obce byla i jeho žena Růžena Šťastná (*1877). Václav se vyučil řezníkem a spolu s manželkou založili rodinu v nedaleké Besednici, kde se jim narodily tři děti – Alba (*1905), Václav (*1907) a Ladislav (*1909). Rodina zde ale žila jen krátce a od uvedeného roku 1911, konkrétně od 8. srpna, byla trvale zapsána k pobytu v Trhových Svinech.

Šťastných se zabydleli v domě Na Růžku, který koupili od uzenáře Sojky, významného činovníka v historii našeho města – provozoval totiž nejenom oblíbený hostinec, ale ještě k tomu působil několik let jako starosta místního Sokola. Přišedší rodina se sice v Sokole zjevně neangažovala, ale s chutí se pustila do vedení hospody. Václav Šťastný při tom jistě uplatnil nejednu zkušenost, kterou získal v otcově hostinci ve Svatém Janu, a k ruce mu při tom byly jak manželka, tak dcera Alba.

Hostinská Růžena Šťastná bývala prý mimořádně krásná žena a ojedinělá vzpomínka pamětníka dokládá, že díky ní se hospodě přezdívalo „Krásná paní“. Dost možné je, že paní Šťastná svého manžela přežila a po jeho smrti hostinec vedla, a proto přišla do bližšího kontaktu se zákazníky, kteří si její krásy povšimli a vymysleli pro podnik uvedenou přezdívku.

Pojďme se nyní podívat, jak to uvnitř hospody vypadalo. Boční vchod do domu, jako je tomu dnes, dříve neexistoval, vcházelo se totiž dveřmi z Nového města. Ze vstupní chodby vedlo schodiště do hostinských pokojů a majitelova bytu v prvním patře. Zůstaňme ale v přízemí a dejme se z chodby doprava – a jsme přímo v lokálu. Nalevo ode dveří býval výčep, vzadu pak kuchyně a menší salónek pro uzavřenou společnost (z dnešního pohledu okna nasměrovaná do Branky). Z oken lokálu býval pěkný výhled na náměstí, hosté ho měli jako na dlani a mohli sledovat aktuální dění, viděli, který povoz přijíždí od Nových Hradů či od Borovan. Prostor byl světlý, prosluněný a snad i to přispívalo k velké návštěvnosti, ačkoliv do hostince první třídy měl Růžek vždy daleko.

Podle městské kroniky byla v roce 1925 vydlážděna Mlýnská ulice, a to „od Šťastných hostince k mostu“. Ani v tomto případě, stejně jako u shodných názvů hostinců Na Růžku, se nejedná o mystifikaci. Zatímco v dnešní době se Mlýnská ulice nachází až v okrajové části města, za První republiky tvořila část současné Branky, od náměstí k mostu, a název byl odvozen podle Kolínů mlýna. Od mostu směrem k Benešovu nad Černou se ulice jmenovala Svatotrojiční a opět až v pozdější době se tento název začal uplatňovat jen pro část ulice v úrovni Weyszerova parku. Stalo se tak v roce 1929, kdy se pro celý úsek od náměstí až k parku ustálilo označení Branka (resp. Braňka) a původní dva názvy se použily pro okrajové části této ulice.

Vydlážděním cesty se prakticky velice šikovně propojily hostince Na Růžku a Kufr, a hostům, kteří měli již pod čepicí a měnili lokál, se vratkým krokem šlo lépe po dláždění než po nerovné vozovce. Zajisté se ale nedláždilo jen kvůli nim, ale především proto, aby se přispělo ke zvelebování města a aby tato frekventovaná cesta, směřující od náměstí k poutnímu kostelu Nejsvětější Trojice, vypadala dostatečně reprezentativně.

Ve 30. letech převzal hostinec po panu Šťastném nový majitel, Jan Černý, řečený „Hanzí Černej“, toho času handlíř s dobytkem. Za jeho působení, konkrétně dne 19. srpna 1934, došlo v hospodě k požáru; naštěstí se však nejednalo o žhářský útok – těmi bylo město postiženo o deset let dřív, když zde začal řádit žhář Karel Dušek a do základů vypálil v okolí Trhových Svinů více než deset stodol, domů, mlýnů a některé hned dvakrát (Trajerův mlýn pod Lništěm). U Černých šlo pouze o malý požár, který způsobil nepatrnou škodu, navíc zcela hrazenou pojištěním. Dobová kronika, jež o události informovala, ovšem dále nerozvedla, jestli oheň vznikl v kuchyni při vaření, nebo v lokále, kde se v těch časech běžně kouřilo. Provoz hostince ale nebyl nijak ohrožen, majitelé mohli po pár dnech opět přivítat své štamgasty.

Přesné údaje nemáme ani z poválečného období, kdy probíhalo znárodňování majetku a kdy se provozu všech živností začal ujímat stát. Můžeme tvrdit, že až do zabavení domu zde provozovali hostinec Černých, kteří na něj měli nárok v restituci. Na začátku 50. let, ještě před měnovou reformou, připadl dům do vlastnictví města a Černých ho museli na dlouhé roky opustit. Je pravděpodobné, že díky skutečnosti, že Jednota začala hostince provozovat až po roce 1954, mohl být předtím spravován Komunálním podnikem (stejně jako např. Jožkovina). V té době jej vedli manželé Čermákovi z Trhových Svinů, a to coby zaměstnanci státního podniku.

Situace s vedením se změnila ještě před rokem 1954 a převzetím provozu Jednotou. Jako vedoucí byla totiž jmenována paní Marie Vokušičová, rodem Janečková z Bukové. Srbochorvatské jméno získala sňatkem se Štěpánem Vokušičem, mohutným snědým mužem s havraními vlasy a černým knírkem, který do Československa přišel z Jugoslávie za nejasných okolností a v nám neznámé době. Musel zde žít ovšem delší dobu, protože se naučil mluvit perfektně česky a jeho původ prozrazovalo pouze příjmení a jižanské rysy.

Vokušičovi bydleli trvale v Českých Budějovicích a v časech, kdy na Růžku pracovali, často přebývali právě v budově hostince a do Budějovic jezdili spíše sporadicky. Natrvalo se tam vrátili až poté, co jejich působení v Trhových Svinech skončilo.

Kuchařkou byla paní Marie Hrušková (*1920), původem také z Bukové, která měla k ruce několik pomocnic. Kuchyně ale nebyla jejím jediným pracovištěm, když bylo třeba, musela vypomáhat i na place. Někdy naopak vařila paní Vokušičová, ale jako vedoucí se zabývala spíše administrativou a jinými věcmi než přípravou pokrmů.

Paní Hrušková se mnoha kuchařským dovednostem naučila na otcovském statku a také tehdy, když sloužila jako opatrovatelka dětí a pomocnice v domácnosti v Plzni. Prostředí hospody pak poznala výborně po II. světové válce, kdy po dobu tří let provozovala se svým manželem Štěpánem Hruškou původní Princův hostinec v trhovosvinenském podloubí. Rok 1948 ovšem tuto jejich činnost ukončil a zatímco pan Hruška se vrátil ke svému původnímu povolání, k řezničině, paní Hruškovou čekala ještě jedna, tentokrát desetiletá štace v hospodách Jednoty. Nejvíce času strávila, jak už bylo řečeno, na Růžku, ale když Jednota potřebovala, přesunula ji čas od času na záskok na Jožkovinu.

Pamětníci vzpomínají, že paní Hrušková na základě svých zkušeností věděla, jak by se měl ten který pokrm dochutit, aby byl ještě lahodnější. Když si třeba nějaká společnost rezervovala stůl a objednala si svíčkovou, paní Hrušková řekla: „Kupte dvě smetany, já podle nařízení nesmím, ale se dvěma to bude mít lepší chuť.“

Jídla jako svíčková na smetaně, segedínský guláš nebo vepřo, knedlo, zelo bývala připravena vždy v čase oběda, většinou po celý den pak bylo možné dostat levnější pokrmy, s jejichž přípravou nebylo tolik práce – dršťkovou polévku, gulášovou polévku s rohlíkem (1,30 Kč), prejt nebo plíčky (4 Kč) a utopence. Ceny byly příznivé, a tak sem na obědy nebo svačiny přicházeli dělníci z města a okolí, trhovci i místní úředníci. Stálou klientelou byli obyvatelé z Rejt, kteří měli hostinec při cestě, když se vraceli domů z práce. Před výčepem býval stůl, určený výhradně jim, a ne nadarmo se Růžku přezdívalo „hospoda Rejťáků“.

Práce v hospodě začínala už kolem páté ráno. Zatímco Vokušičovi se starali především o přípravu lokálu, paní Hrušková se musela přichystat na vaření. Veškerá údržba se dělala za pochodu, bylo otevřeno každý všední i víkendový den, asi od 9:00 do 22:00 hodin, a trochu více času na sanitaci měli zaměstnanci pouze v pondělí dopoledne, kdy bylo zavřeno a otevíralo se až po poledni. Celkově vzato, příznivá otevírací doba podporovala bezvadnou zábavu do nočních hodin, vyhrávalo se na harmoniku, zpívala se jedna píseň za druhou a stejně jako v každé jiné hospodě se hrály karty jako o život.

Zmiňovali jsme měnovou reformu z června roku 1953, která na pár dní pozitivně ovlivnila tržby hostinců: lidé se totiž tenkrát dozvěděli, že peníze ztratí během několika málo dní svou hodnotu, a nebyla žádná možnost, jak se proti tomu bránit. Začali proto extrémně, skoro až nesmyslně utrácet, a v těch dnech se právě v hospodách projedly a propily značné části úspor. Růžek nebyl výjimkou, zažíval žně, ale i zde vydělané peníze rázem ztratily hodnotu. Ve společnosti zavládla ohromná deziluze – všichni, kdo si po II. světové válce našetřili peníze, byli rádi, že se dostali ze zmaru, chtěli začít stavět, žít konečně pohodlně, a všechny jejich úspory vzaly prakticky ze dne na den za své. Za tuto krizi, která poškodila každého jednoho obyvatele, byl odsuzován prezident Antonín Zápotocký, za jehož mandátu byla reforma provedena.

Po Vokušičových převzali Růžek ještě během 50. let manželé Jan a Alžběta Adamovi z Trhových Svinů. Také oni bydleli v bytě nad hospodou, stejně jako jejich předchůdci. S pohostinskou činností měli jen málo zkušeností, protože se oba původně zabývali zedničinou – Jan Adam (*1904) pracoval dokonce i na stavbách ve Francii, jeho manželka Alžběta (*1906) na staveništích vypomáhala. Není divu, že Adamovi byli kvůli své těžké práci již několik let před důchodem na pokraji sil a že se rozhodli najít si jiné zaměstnání, ne tak fyzicky náročné – a místo se jim naskytlo právě na Růžku. 

Za jejich působení stále držel otěže pevně v rukou stát, Růžek byl součástí Jednoty, Adamovi ho vedli. Za tohoto stavu se přelomilo desetiletí a nastala 60. léta. Do nich vpluli již bez Marie Hruškové, která si sehnala nové pracovní místo v mechanice. Z hlediska celkového počtu zaměstnanců rodina Adamova ale posílila. Vysvětlení je jednoduché: Adamovi měli syna Václava, zaměstnaného v pekárnách. Pravidelně do hostince přijížděl, zásoboval jej pečivem a právě při jedné z takových cest poznal Vlastu Zikešovou (*1944), která pomáhala na Růžku v kuchyni, slovo dalo slovo a Václav a Vlasta se vzali.

Pak už nezbývalo mnoho času k ukončení provozu. Adamovi si postavili dům na samém konci města v Mlýnské ulici a odešli si užívat zaslouženého důchodu. Vlasta nastoupila na mateřskou dovolenou a Jednota už nové pracovníky nehledala. Pravděpodobně nejpozději v roce 1962 se dveře této svinenské hospody zavřely a další hosté už přijít nemohli. Ani v případě, že by provoz pokračoval, by neměl dlouhého trvání. Městská kronika totiž informovala, že po výstavbě hotelu na místě Jožkoviny se uzavřou dva hostince: Růžek a Petrlíkovec. První jmenovaný tak skončil mnohem dřív, druhý se držel ještě po celá 60. léta... 

A pak se začala psát nová kapitola dějin domku Na Růžku – po letité pohostinské činnosti zde našlo místo hodinářství a klenotnictví. Nadále byly obývány byty v patře, v souvislosti se zrušením hospody byl jeden navíc zřízen i v přízemí (ovšem pouze do revoluce, pak se znovu rušil). Jedním z nájemníků byl během 60. let i MUDr. Jiří Schacherl, jenž stál mezi lety 1961–1966 v čele trhovosvinenského zdravotnictví a řídil místní polikliniku. 

Soukromé podnikání nebylo samozřejmě možné, město si navíc živě drželo ve své paměti, jak bylo před pár léty znemožněno dvěma trhovosvinenským hodinářům, pánům Valutovi a Wortnerovi, pokračování v jejich živnosti, a tak se provozu ujal stát. A stejně jako předtím hospodu vedla Jednota, provoz tohoto nového obchodu zajišťoval státní podnik Klenoty. Byl založen v roce 1956 a během velmi krátké doby se mu v rámci celé Československé republiky podařilo zřídit nespočet poboček, Trhové Sviny nevyjímaje. První sídlo místní pobočky se nacházelo naproti Růžku, v místě dnešního papírnictví Poprokan. Dům patřil Steinbauerům vulgo Šípanům a jako vedoucí provozu tenkrát působila paní Jiřina Pišingerová.

Zanedlouho se klenotnictví přemístilo k Paškům do Trocnovské ulice a poslední, již zmíněné, stěhování nastalo zjara 1967, kdy se uvolnily prostory v bývalém hostinci Na Růžku. Tehdy již byla vedoucí pracovnicí paní Františka Kocmichová, která do nových prostor přešla spolu s pány Arnoštem Korčakem a Františkem Kubákem coby hodináři. K nim ještě v témže roce přibyla tehdy patnáctiletá slečna Růžena Štojdlová (provdaná Chadtová) a přímo v provozovně se vyučila hodinářkou pro státní podnik Klenoty.

Klenoty byly jediným podnikem s hodinářským a zlatnickým sortimentem široko daleko. Nabízely především zlato, stříbro, orient a veškeré hodinářské zboží, v dílně se opravovaly nejrůznější hodiny a hodinky. Zboží bylo kvalitní a díky skutečnosti, že nebyla konkurence, měl obchod stále příznivé tržby. 

Vedoucí klenotnictví se během let několikrát prostřídaly, po paní Kocmichové to bylo ještě pět dalších žen, a vlastně nejdelší dobu zde pracovali Růžena Chadtová a František Kubák – až do července 1992, kdy byl podnik definitivně uzavřen. V rámci republiky se tato klenotnictví ještě nějaký čas držela, než se podnik přetransformoval do Klenotů Aurum, a v Trhových Svinech byl jeho konec zpečetěn dříve tím, že město muselo v restituci vrátit dům původním majitelům a vypovědět současné nájemní smlouvy. Zatímco pan Kubák mohl odejít do penze, paní Chadtová však ještě zdaleka v takovém věku nebyla, a k 1. listopadu 1992 si proto otevřela hodinářství ve svém domě v Sokolské ulici.

Psali jsme o tom, že dům byl v restituci navrácen původním majitelům, resp. majitelce, paní Jiřině Černé, která totalitní léta nestrávila v Československu, ale v emigraci ve Švýcarsku. Byla vystudovanou lékařkou – alergoložkou, v zahraničí se vdala za lékaře Josefa Havlíka, a ten je řadě čtenářů jistě dobře známý – po rozvodu s paní Jiřinou Havlíkovou se oženil se slavnou zpěvačkou Naďou Urbánkovou, kterou zavedl do Švýcarska a na několik let přerušil její kariéru, resp. se mu ji podařilo téměř zničit. Také dostal Naďu Urbánkovou do dluhů a manželství jí přineslo víc starostí než radostí. Štěstím bylo, že po rozvodu se paní Naďa vrátila na hudební scénu a skoro až do své smrti nám svým zpěvem, účinkováním v televizi i příležitostným hraním dělala radost.

Tímto mediálně proslulým příběhem jsme se vzdálili od paní doktorky Jiřiny Havlíkové, která po revoluci žila se svou sestrou a jejím manželem v Trhových Svinech, nicméně později se celá rodina odstěhovala natrvalo do Prahy a završila tak svou historii na jihu Čech. Růžek prodali novému majiteli, který v patře zachoval byty a v přízemí, v prostoru po klenotnictví zřídil obchod. Nejdříve se v něm prodávaly videokazety a kazety do přehrávačů, později byl otevřen obchod Šimata s textilem a obuví. V současné době je zde obchod Máťa, nabízející široký sortiment zboží, a Studio Estetika Petra.

Ani tentokrát by článek nemohl vzniknout bez vzpomínek pamětníků. Rád bych proto poděkoval manželům Marii Adamové a Ing. Václavu Adamovi, paní Mgr. Marii Homolkové, panu Štěpánu Hruškovi, paní Růženě Chadtové, paní Haně Kalošové, panu Zdeňku Průkovi, paní Janě Randové a panu Bedřichu Štojdlovi. Cenné informace zapsali i kronikáři do městských kronik Trhových Svinů, z nichž jsem také čerpal.

V úplném závěru článku připojuji ještě svou e-mailovou adresu kronikaTS@gmail.com. Pokud by někdo našel ve sbírce pohlednic či v rodinném albu fotografii Hospody Na Růžku v Novém městě čp. 23, fotografii kteréhokoliv jiného trhovosvinenského hostince, nebo si vybavil konkrétní vzpomínky na jakoukoliv hospodu, může mě kontaktovat. Budu rád za případnou spolupráci.