Hostinec Gustava Ostrého
V minulém hospodském putování jsme zavítali do Nového města a i tentokrát v něm ještě zůstaneme, jen postoupíme mnohem výš nad Glaserovec, k hostinci Gustava Ostrého a pozdější prodejně lahvového piva a limonád paní Josefy Ostré. Řeč je o pěkně opraveném domku čp. 414, v němž se nápoje prodávaly až do konce 70. let 20. století, tedy do roku 1979.
Dům původně patřil rodině Ostrých, manželé Gustav a Josefa v něm provozovali menší hostinec. Většina domů v této střední části Nového města byla co do velikosti stejná; za každou chalupou byl menší dvorek, za ním stodola a pak dlouhá úzká zahrada, jež se dala využít zejména jako sad. Dům Ostrých se však přece jen od ostatních svou velikostí odlišoval, měl v průčelí okna po obou stranách vchodových vrat, kdežto ostatní domy je měly jen po jedné. A byl i vyšší, směrem do ulice měl navíc tři malá obdélníková okénka půdy.
Dům byl rozpůlen širokým průjezdem, na jehož podlaze byla prkna, po levé straně se nacházel „parádní pokoj“, kde přijímali návštěvy, po pravé straně byl lokál s menším sálem. Z lokálu se po třech dřevěných schodech stoupalo do obytné části (celý dům je v mírném svahu), byla zde ložnice a za ní kuchyně.
Nad průjezdem byla rozlehlá půda, kde se ukládalo seno, ze dvora byly pod střechou dvoukřídlé dveře, kudy se seno na střechu házelo přímo z vozu. Za průjezdem byl dvůr dlážděný velkými žulovými kostkami, aby po něm mohl jezdit povoz do stodoly a do lednice. Po levé straně dvora stávala stáj pro koně, která se později už využívala pouze jako sklad uhlí, nad ní bylo typické hnojiště, následovala budova suchého záchodu a chlívek pro prase.
Ze dvora byl vstup do kuchyně, za ním byly dveře se žebříkem na půdu a schody do sklepa, který je pod stodolou. Sklep měl a vlastně dodnes má klenutý strop a výborné klima, kde jablka vydržela až do jara a vypadala jako čerstvě utržená. V létě si zachovával nízkou teplotu, takže spolehlivě vychladil i pivo. Nebylo sice ze sedmého schodu, jako ve známém filmu, muselo stát na podlaze, ale bylo perfektní.
Na konci dvora vlevo byly dveře do maštale pro krávy, vpravo byla vrata do stodoly. Za stodolou se nacházel další malý dlážděný dvorek, hned vpravo hluboká studna a vlevo vrata do lednice. Samozřejmě, dříve žádné elektrické ledničky nebyly, takže aby byly sudy s pivem i v létě studené, museli hospodští v zimě na rybníku nařezat kvádry ledu a navozit je právě sem, do lednice. Byla to vlastně další velká stodola s průjezdem. V pravé části se skladovalo dřevo a byla zde řezačka na trávu. Sestávala z velkého kola s ostrými břity, které se roztočilo, podavačem se k němu posouvala dlouhá tráva a řezala se na malé kousky. Takové trávě se pak říkalo „řezanka“.
Teprve za touto druhou stodolou byla dlouhá zahrada s ovocnými stromy. Za městem měli Ostrých docela velká pole, kde pěstovali oves pro koně, žito i pšenici pro mouku, a samozřejmě i louky, aby si zajistili dostatek trávy pro dobytek. Vlastnili také les, vodní plochu a část kamenolomu na Rejtech. Samotný hostinec by je neuživil, proto museli mít i poměrně rozsáhlé polnosti. Jako správní hospodáři mívali vše vždy v naprostém pořádku a pamětníci si vzpomínají, že jejich dvůr býval příkladně „zpucovaný“.
Spekulovali o tom, zda se hostinci Gustava Ostrého prodávalo čepované pivo, nebo pouze lahvové. Absenci výčepního zařízení nasvědčuje fakt, že v seznamu trhovosvinenských hospod z roku 1925 není tento hostinec uveden, protože neměl žádnou výtoč, ale může to být také tím, že v té době ještě nefungoval. Pro opak mluví zase vzpomínky pamětníků, konkrétně paní Lidmily Alexové, která si z dob svého dětství ve 30. letech sice na Gustava Ostrého nevzpomíná, ale vybavuje si, že paní Ostrá stáčela pivo ze sudu do hezkých lahví s keramickým uzávěrem. Paní Alexová prý coby děvče chodila sbírat prázdné lahve k sousedům a přinášela je do hospody. Za to od paní hostinské nedostávala žádný peníz, ale vždy něco k snědku; nejčastěji pak krajíc chleba a rozhodně to nebylo nic všedního, protože Ostrých domácí chléb býval opravdu vynikající.
„Vysvědčení výučné“ z 1. ledna 1913 také potvrzuje, že Gustav Ostrý po třech letech učení „osvědčil v čase učebném věrnost, mravnost a píli živnosti hostinské a výčepnické a řádně se vyučil“, což stvrzuje „Společenstvo živností potravních“. Vnuk pana Ostrého, Bedřich Ostrý, také potvrdil, že výčep býval hned vlevo za dveřmi do lokálu, takže pivo se zde čepovalo a rovněž se stáčelo do lahví. Paní Ostrá vzpomínala, co se namyla lahví i v zimě, až z toho měla bolestivé revma v rukou i nohou... Rozhodně neměla lehký život, ale to ani její manžel.
K datu 11. března 1933 byla „Jménem ministerstva pošt a telegrafů pro pana Gustava Ostrýho, hostinského v Trhových Svinech, ulice Masarykova č. 414 udělena Koncese na zřízení, udržování a provozování radiofonní přijímací stanice.“ „Měsíční poplatek 10 Kč se musí platiti nejméně po 3 měsíce.“ Takže možná i v lokále vyhrávala hudba z rádia...
Za časů hostinského Ostrého se v lokále scházeli karbaníci a hráli karty. Nebyla to ovšem nějaká pokoutní hra, karty zde byly vyhlášené a Gustav Ostrý musel platit poplatek stejně jako jiní hostinští, u nichž bylo možno karbanit. Podle protokolů Městského zastupitelstva, vytvořených během 30. let 20. století, platil pan Ostrý „paušální dávku ze hry v karty“, jejíž výše za rok 1935 byla stanovena na 10 korun. Byla to nižší částka a zřejmě odpovídala velikosti lokálu a počtu karbaníků, kteří pravidelně hráli. V témže roce musel do městské kasy odvádět za karty nejvíc peněz Petr Roule (40 korun), následovaný Josefem Glaserem a Jaroslavem Hádkem (po 30 korunách za rok).
Do městského eráru se odváděla ještě jedna platba, nazvaná „dávka z líhovin“. Do seznamu ze stejného roku nebyl Gustav Ostrý začleněn, z čehož lze usuzovat, že u Ostrých dostal zákazník pouze pivo, nikoliv tvrdý alkohol. Kromě hostinských nebyli této daně ušetřeni ani prodejci, kteří ve svých koloniálech destiláty nabízeli. Nejvyšší daň byla v tomto případě vyměřena obchodníku Čeňku Tušerovi (100 korun ročně), ovšem v naprosté většině případů se jednalo o částky pohybující se mezi dvaceti a čtyřiceti korunami.
Gustav Ostrý byl oblíbeným člověkem a jeho lokál se dlouho těšil popularitě mezi sousedy. O vánočních svátcích 1952, přímo na Boží hod vánoční, se však město zahalilo do smutku a nejedna vzpomínka putovala právě do této hospody, neboť pan Ostrý nečekaně zemřel ve svých 66 letech na „nedostatečnost srdeční“. Krátce po svátcích se konal pohřeb, kterého se zúčastnili jak štamgasti, tak sousedé, a pohřební průvod rázem zaplnil celé Nové město.
Po smrti Gustava Ostrého – tedy od nově příchozího roku 1953 – musela paní Josefa Ostrá pokračovat v provozu sama. Bylo jí skoro 60 let, mohla odejít do penze, ale ukončení provozu hostince by pro ni zcela jistě znamenalo prožít zbývající roky svého života v osamocení. Zřejmě aby se tomu vyhnula, rozhodla se pokračovat.
V 50. letech ale nebylo možné podnikat a provoz musel být zajišťován státem, v tomto případě spotřebním družstvem Jednota. Zatímco Ostrých bývali původně soukromníci a byli sami sobě svými pány, teď možná paní Ostrá uvítala, že se stala zaměstnankyní a ubyly jí starosti, o něž se dříve dělila s manželem a nyní by na ně zůstala sama.
Snad až v té době, nebo možná již za časů manžela, se pro paní Ostrou ve městě uchytilo označení „bába Ostrejch“. Ostrých totiž bylo víc a stejně jako v případě jiných jmen, která bylo zapotřebí odlišit, se buďto uplatňovala jména po chalupě, nebo nejrůznější přezdívky. Jakkoliv dnes může uvedené přízvisko působit hanlivě, dříve se to tak nevnímalo a slovy „babka“ nebo „bába“ se označovaly všechny starší ženy – vdovy i vdané paní, vlastní babičky či venkovské tetky, chalupnice, výměnkářky a další. Paní Ostré tak začal říkat úplně každý a všem pamětníkům, s nimiž jsem v uplynulém měsíci mluvil, je toto přízvisko dodnes známé. Všichni na ni ale vzpomínají v dobrém, vyzdvihují její vlídnost a přívětivost a nikdo z nich proti ní nevyslovil křivé slovo.
Každé město, obec i vesnice má své postavičky, které jsou široko daleko známé a které se proslavily různými způsoby. Paní Ostrá jednou takovou postavičkou byla, opět jen a pouze v tom nejlepším slova smyslu. V Trhových Svinech znala každého a každý znal ji. Ve svém pokoji měla „cinkostn“ (prosklenou skříň na sklo nebo porcelán) a v něm svatební fotografie, fotografie dětí, mužů a žen, které spojovala skutečnost, že všichni pocházeli z Trhových Svinů. Když se rodiny, děti nebo novomanželé fotili, věnovali někteří z nich své fotografie paní Ostré na památku. Mívala je pak vystavené ve svém cinkostnu a nejednoho zákazníka nebo známého do pokoje vzala, aby s ním na vyfotografované osoby, ať už žijící nebo nežijící, zavzpomínala.
Byla také známá svou rázností. Jistě i pro to, že na nikoho nic nepředstírala a se všemi jednala napřímo, byla oblíbená. Dlouhé roky se v Trhových Svinech tradoval příběh, jak jednou přišel do prodejny pro láhev piva nebo limonády slavný zpěvák Waldemar Matuška. Když ho paní Ostrá bez zbytečných slov obsloužila, zeptal se jí, jestli ví, kdo je. Popravdě se přiznala, že neví, a Matuška proto hrdě řekl: „Já jsem Matuška, ten zpěvák.“ Ale paní Ostrá jen suše pronesla: „Dejte pokoj, dyť vypadáte jako cikán.“
Matuška se na Trhovosvinensku pohyboval patrně v polovině 60. let, kdy uvažoval o koupi nemovitosti. Tenkrát se mu zalíbila Bicanova chalupa, stojící na samotě Štrobl mezi Borovany a Ostrolovským Újezdem, přímo nad řekou Stropnicí. Slovo dalo slovo, paní Bicanová zpěvákovi přislíbila, že mu chalupu prodá, a on se mezi tím v obci domluvil, že až přijede podepsat kupní smlouvu, udělá pro lidi z Újezdu jako nový soused koncert.
Když se Matuška skutečně vrátil, aby vyřídil s paní Bicanovou nezbytné oficiality, dozvěděl se od ní, že si prodej chalupy rozmyslela, a zůstala neoblomná. Zpěvák tedy musel odjet s nepořízenou, a byť mu obec nabízela hned jinou nemovitost, zájem už nejevil. Svůj slib ovšem dodržel a ještě před odjezdem se zastavil v Újezdě, aby zajistil slíbený „koncert“. Uvozovky jsou užity proto, že ve skutečnosti zazpíval pouze dvě písničky, které navíc byly dvojsmyslné a namířené proti paní Bicanové. Když do Újezdu konečně dorazila svinenská děvčata, která se na svého oblíbence přišla podívat, byl Matuška už dávno na hlavním tahu na Prahu.
Doplňme ještě, že ačkoliv Matuškovi koupě nemovitosti nevyšla, podařilo se členovi jeho kapely zrealizovat ve Svinech jeden prodej – renaulta od něj totiž koupil místní malíř Franta Marek ze Štefánikovy ulice, kterému se přezdívalo „Franta Marek – mistr barev“. Waldemar Matuška při té příležitosti napsal panu Markovi věnování: „Mistrovi Markovi mistr Matuška“ a on ho měl pak po celá léta vyvěšené v průjezdu. Nutno říct, že věnování si považoval víc než samotného auta a jakkoliv se mohlo zdát, že takový slavný vůz se ve Svinech stane muzeálním kouskem a že se mu dostane patřičné úcty, opak byl pravdou – pan Marek si z něj udělal pracovní auto, ve kterém převážel barviva, štafle, hospodářské náčiní i seno pro zvířectvo.
Teď jsme se ale dostali hodně daleko od naší prodejny. Podívejme se tedy ještě na sortiment nabízeného zboží. Tím, že paní Ostrá prodávala v jedné části svého domku, se jednalo spíš o „domácí“ prodej a počet nápojů, které bylo možné zakoupit, tomu ostatně odpovídal – z nealkoholických nápojů třetinková červená nebo žlutá limonáda za 50 haléřů, sodovka za 25 haléřů a sedmička „deštěnky“, což byla bezbarvá slazená limonáda, za 80 haléřů. Z alkoholických pak obvykle pouze jeden druh piva – osmi, deseti nebo dvanáctistupňový Samson. Tato značka zde byla k dostání proto, že Trhové Sviny byly po celá léta zásobovány tímto českobudějovickým pivovarem. Až v pozdější době, avšak stále ještě v časech socialismu, se začal zavážet i českokrumlovský Eggenberg a třeboňský Regent. Další z budějovických piv, světoznámý Budvar, si cestu do Trhových Svinů ovšem hledal ještě déle…
Připomeňme i ceny piva – osmička tehdy stála 80 haléřů. Desítka byla za 1,10 Kč, od roku 1960 stála 1,40 Kč a v roce 1967 pak zdražila na 1,70 Kč. Je zajímavé, že lahvové pivo bylo v té době o deset halířů dražší, než čepované v hospodě. O tom se nám dnes může jen zdát… Proto také lidé rádi chodili pro pivo do džbánku.
Jak v místnosti, kde se prodávalo, tak před domkem nebylo udělané posezení, kde bylo možné zakoupené nápoje vypít. Zákazníci si je tedy odnášeli domů, případně rádi poseděli s paní Ostrou na lavičce v průjezdu.
V té době už paní Ostrá bohužel nečepovala, ale i přesto neměla o zákazníky nouzi. Nejvíce ji těšilo, když v bufetu na náměstí pivo došlo a všichni pak chodili k ní. Jí pivo nedošlo nikdy, vždy měla pro řidiče a závozníka, kteří pivo z Jednoty vozili, připravenou svačinku…
Přidejme ještě jednu perličku. Než paní Ostrá odnesla tržbu, všechny papírové bankovky vyžehlila, aby se jim na poště dobře počítaly.
Během 70. let otřásla částí Nového města, v níž stál právě Ostrých hostinec, nepříjemná zpráva. V souvislosti s výstavbou panelových domů v nově vzniklé Budovatelské ulici měla vzniknout nad řadou domů v Novém městě prodejna Jednoty (současné Terno). Rodině Ostrých a také dalším sousedům byla proto nejprve zabrána velká část zahrady, protože volné pozemky, které by byly pro stavbu vhodné, se v lokalitě nenacházely. Prodejna byla postavena přímo na bývalé zahradě Ostrých. A pak přišlo další rozhodnutí, totiž zřídit k obchodu příjezdovou cestu z Nového města.
Ve zmiňovaném období 70. let, kdy tehdejší vedení města dostávalo zrůdné nápady a prakticky ihned je realizovalo, nebyla likvidace čehokoliv problémem. Byla zbourána Jožkovina, aby mohl být postaven brutalistní hotel, byl zlikvidován starý hřbitov, aby věřící neměli důvod přibližovat se k mariánskému kostelu, byly zbourány domy v Novém městě, aby mohla být vybudována silnice a dokonce se v této ulici uvažovalo i o stavbě dalšího panelového domu… V posledním případě se zpočátku nevědělo, které domy budou muset stavbě ustoupit. Tehdy se uvažovalo i o hostinci Ostrých, nyní už pouze prodejně, nicméně konečné rozhodnutí tento domek spolu se sousedními domy z bourání vyjmulo, protože zřejmě tak nějak došly peníze na výstavbu.
Město za malé peníze nakonec vykoupilo čtyři domy nad hospodou – Kollarovec, Bendovec, Heidingerovec (Lojdoltovec) a Trajerovec, přičemž trojice domů nad Kollarovcem byla zbourána hned v první fázi realizace, v druhé polovině 70. let. Na místě Bendovic chalupy bylo zřízeno menší parkoviště a místo dvou dalších domů pak vyrostla silnice. Kollarův domek stál dál a rodina v něm mohla ještě zůstat bydlet. Roky plynuly, přišla revoluce a ze všech plánů, které město s domem možná mělo, sešlo. Jen díky tomu stojí dodnes. Dnes už bývalá pizzerie vyrostla v sousedství, na místě parkoviště, až po roce 2005. Otevřena byla na přelomu zimy a jara v roce 2008 a její provoz byl bohužel ukončen přesně po deseti letech fungování, k 31. prosinci 2017.
Zůstaňme však ještě v 70. letech u bourání domů. Pokud město rozhodlo o jejich likvidaci, bylo sice pěkné, že majitelům vyplatilo jisté částky, ale na druhou stranu nebyly nijak markantní. Pro potřeby našeho článku jsme proto zmapovali příběh manželů Marie a Václava Heidingerových, kteří bydleli v Lojdoltovic domku čp. 359. Paní Marie Heidingerová byla totiž z Lojdoltova rodu a žila s manželem ve svém rodném domě. Oběma bylo tehdy již přes šedesát let a péče o starý dům vyžadovala značné úsilí, navíc na další generaci by zcela jistě čekala nezbytná rekonstrukce a možná by bylo jistější, kdyby byl dům v tomto případě zbourán a postaven nanovo. Jeho stav totiž nebyl ideální. Heidingerovým tedy ubylo starostí, když dostali náhradní bydlení v obecním domě v Brance a k tomu ještě zahradu na Kojzroku.
Obecní domy v ulici Branka, nesoucí popisná čísla 593 a 594, vznikly během doby bytové krize v roce 1923 jakožto domy sociální péče. Majitelem se stalo město Trhové Sviny, které v bytech o velikosti 1+kk, ojediněle 2+kk, navíc se společným zázemím na chodbě, ubytovávalo lidi v nouzi. Nemovitost si postupem let vysloužila dvě přízviska, užívaná dodnes: „obecňák“ nebo „dům hrůzy“.
Uvedené byty v ní ale byly jen krátce. Víme, že v souvislosti se vznikem okresu Trhové Sviny v roce 1949 připadl dům okresní správě a namísto bytovky se stal úřadem. Poměrně brzy byla ale postavena robustní budova nového okresu na Sídlišti (dnešní Střední škola Trhové Sviny) a do „obecňáku“ se přestěhovala Okresní vojenská správa. Dochoval se jen jeden střípek; vzpomínka na vojáka, který zde pracoval a snad kvůli nešťastné lásce se přímo v domě zastřelil…
Trhovosvinenský okres neměl však dlouhého trvání a k roku 1960 se okresní správa přestěhovala do Českých Budějovic, a spolu s ní z našeho města odešla i Okresní vojenská správa. Z „obecňáku“ se stal internát jemné mechaniky pro chlapce i děvčata a patrně právě v této době bylo v souvislosti se zřízením nového ubytování zrekonstruováno i původně nevyhovující zázemí. Po zrušení internátu se z domu stal typický činžák, resp. bytovka s nájemními byty, opět pro kohokoliv, kdo bydlení zrovna potřeboval.
Když město tedy muselo zajistit ubytování pro vystěhované z Nového města, nabízel se právě tento dům. Heidingerovi sem přesídlili a nežilo se jim tu špatně. Po revoluci a zároveň po smrti manžela měla paní Heidingerová možnost odtud odejít, ale podle svých slov jí tu nic nescházelo a stěhování odmítla. Jak jsem psal, bylo v domě nově vybudované sociální zázemí, každý byt měl své vlastní, navíc se dům nenacházel daleko od centra, byl blízko k nádraží i k obchodu, a pro staršího člověka to bylo skutečně ideální místo, kde mohl strávit podzim svého života.
Opět jsme se vzdálili od Ostrých hospody a paní Josefu Ostrou opustili během jejího prodeje lahvových piv a limonád v 70. letech. Tehdy ve svém domě provozovala mimo jiné také turistickou ubytovnu s asi deseti lůžky. Rozhodně u ní rekreanti netrávili týdenní dovolené, ale ubytovávali se zde spíš lufťáci a turisté, kteří městem procházeli a hledali přístřeší na jednu noc. Zaplatili 10 korun. Obdobná ubytovna vznikla také v budově Komunálního podniku.
S koncem 70. let ustal i provoz prodejny, paní Ostré bylo totiž neuvěřitelných pětaosmdesát roků a na další pokračování již neměla sílu. Zemřela v požehnaném věku 88 let, dne 27. února 1982, a jejím odchodem se za osudy hostince Gustava Ostrého zavřela vrátka. Syn paní Ostré, po otci též Gustav, který bydlel v Českých Velenicích, začal s vnukem Pavlem dům rekonstruovat, ale pak se Pavel odstěhoval za prací do Teplic a Ostrých dům po několika letech prodali. Hospoda ani obchod v něm už zřízeny nebyly, začal sloužit výhradně k soukromým účelům, k bydlení. Současným majitelům, rodině Jakubíkově, patří poděkování za to, že se o domek vzorně starají, je skutečně velmi úhledný a na fasádě nad okny byly zachovány i původní ornamenty, které poukazují na to, že to dříve nebyla jen tak nějaká obyčejná chalupa…
Doplňme ještě, že poté, co prodejna paní Ostré ukončila provoz, se na jiných místech v Trhových Svinech otevřely nové prodejny – v Novém městě měli obchod s obdobným sortimentem Štětkovi, na náměstí pak paní Hana Kopecká. V porevoluční době sice zanikly, ale v různých zastrčených i nezastrčených ulicích se otevřely malé krámky se smíšeným zbožím, kterým ale také štěstí nepřálo příliš dlouho a s provozem musely skončit kvůli konkurenci velkých obchodních řetězců.
Závěrem děkuji paní Lidmile Alexové, paní Šárce Floderové, panu Václavu Heidingerovi, paní Růženě Jandové, paní Ivoně Jirkalové, paní Haně Kalošové, panu Miroslavu Kalošovi, manželům Marii a Zdeňkovi Průkovým, manželům Marii a Josefu Šindelířovým, panu Bedřichu Štojdlovi a také vnukům manželů Ostrých, panu Bedřichu Ostrému a panu Ing. Pavlu Ostrému, jejichž vzpomínky nás opět vrátily zpátky v čase a umožnily nám nahlédnout nejen do historie dalšího trhovosvinenského hostince. Jsem totiž přesvědčen, že v hospodách se probíraly různé příběhy a že to tak má být i v hospodských článcích – vzdálit se třeba v tomto našem putování do Branky nebo Ostrolovského Újezdu a zase se vrátit tam, odkud jsme vykročili.
Foto: archiv rodiny Ostrých.
