608 436 941

Povídání o svinenském orloji

Autor: Jiří Čajan | Zveřejněno: pondělí 15. ledna 2024 | 20x

Za války se o našem městě psalo v tisku nejen v souvislosti s Háchou.

Bylo to takhle za války v roce 1940, kdy se v novinách a dokonce i v rádiu začalo hovořit o zajímavém úkazu na svinenských radničních hodinách a o panáčkovi Ignácovi, který při každém odbití vylézal z ciferníku. Podívejme se, co se tehdy o této zvláštnosti psalo.

Tak například nahlédněme do květnové Jihočeské jednoty: „Brněnský rozhlas ve své oblíbené relaci „Sedm mudrců“ vysílal v pátek 17. t.m. humornou reportáž o trhosvinenském radničním orloji, proslulém tím, že jeho velká ručička ukazuje hodiny a malá minuty, tedy obráceně všech jiných hodin. Humorná reportáž vzbudila ve městě velký zájem a téměř celé město bylo v ten večer u rozhlasových přijímačů. Je jisto, že i kdyby město mělo peníze na odbornou opravu orloje, jehož ručičky dovádivě přehodil při poslední opravě nějaký všeuměl, nepodniklo by opravu z důvodu, aby tato turistická zajímavost zůstala uchována nejen nám, ale i budoucím.“

Červnový titulek zní: „Brněnský rozhlas propaguje jihočeské město! Brněnský rozhlas ve své oblíbené relaci „Sedmi mudrců“ věnoval již třikrát zvláštní pozornost trhosvinenskému radničnímu orloji, jehož ručičky ukazují obráceně. Od té doby věnují mu turisté mimořádnou pozornost a každou neděli ho mnohokráte fotografují. Přišlo mnoho dopisů, vesměs doporučujících, aby tato rarita byla uchována jako turistická zachovalost. Málem se z orloje, jehož zvláštnosti nedovedli si ve Svinech dříve vážiti, stane druhá pisanská věž. A při tom tato veliká propagace nestála město ani haléř.“

A mezitím se v tom samém plátku objevuje zmínka o tajemném Ignáci: „Kam se poděla figurka Ignáce z trhosvinenského orloje? Po pozornosti, které trhosvinenskému radničnímu orloji věnoval rozhlas i tisk, vzpomínají si nejstarší pamětníci, že v okénku ciferníku objevovala se dříve při každém bití hodin žertovná figurka, které říkali Ignác. Figurka se ztratila pravděpodobně při některé opravě. Bylo by záhodno vypsati cenu na její nalezení, aby tato památka mohla býti opět uvedena do původního stavu“. Podobná zpráva byla otištěna koncem srpna i v lidových novinách.

Existenci Ignáce dokládá i sám věhlasný Karel Hlubuček v článku Trhové Sviny – srdce Doudlebska: „…Starou Kostelní uličkou vcházíme na náměstí, kde upoutá zrak řada starých domů s podloubími. Uprostřed radnice s pěkným průčelním štítem a proslulým orlojem, jehož ručičky ukazují obráceně – velká hodiny a malá minuty. Škoda jen, že groteskní figurka pana Ignáce se dávno ztratila a zůstalo po ní jen staré humorné říkání:

Náss pan Ignác welkey pán,

nos svŭg gako welkey džbán

vysstrkuge na wsse strany

panáček ten nafoukaný.

We Svinech wssak dobře wědí,

Proč na město z weyssky hledí,

to že pánem čassu sluge

a hodiny ukazuge,

proto on se wyssklebuge!

Gak by ssel kdo do svey práce

nevědět čas od Ignáce?“

Kdepak pan Hlubuček opsal, tak krásnou spřežkovou češtinu podobnou té na sloupu svatého Jana na náměstí?

Nato pan muzejní správce Šimon píše do Lidových novin: „Figurku pana Ignáce na trhosvinenském orloji pamatují ještě někteří osmdesátníci v našem městě ze svých chlapeckých let, protože při bití hodin dělala jakési žertovné posuňky. Kterého roku figurka z orloje zmizela, nelze zjistiti, bylo to však za dávné rakouské vlády Bachovy. Víže se k tomu zajímavá historka. Tato figurka svým groteskním profilem s mohutným doudlebským nosem připomněla kterési prominentní osobnosti z tehdejšího rakouského ministerstva Žida, podle jiné verse jeho vlastní podobu a musela být sňata na úřední příkaz. Je tedy zcela možné, ba pravděpodobné, že putovala tehdy do Vídně (Wien) jako věc doličná a zůstala tam nadále v některém úředním regálu. Kdož ví, nenašla-li by se v některém vídeňském museu, kde si marně lámou hlavu nad původem a určením žertovného panáčka s velkým nosem?“ Osmdesátníci vzpomínají a už za Bachovy vlády se Ignác ztratil? Tady také něco neštymuje…

Po odvysílání rozhlasových relací se rozjela velká posluchačská odezva připomínající vzkazy na dnešních sociálních sítích. Některé reakce byly velice povedené. Jeden psal:

„Ač sotva moudrostí, jako Vy, pánové, slynu,

přece chci poradit tam do Trhových Svinů,

co třeba dělat, když na radniční věži

ručičky orloje Vám obráceně běží:

Nechte stát ručičky – a točte ciferníkem!“

Jiný zas hlásil Hlubučkovou staročeštinou:

„Dúdlebských orlogů si po zásluze wažme

a protož do Swinů jen tuto radu wzkažme,

by gegich ručičky už z úcty k gegich stáří

dáwali sprawowat gen mistru hodináři!“

V polovině srpna to přišlo! Tisková oprava – tentokrát z jiného periodika: „V časopisu náš rozhlas v čísle 24 a 27 pod nadpisy Cvičte si důvtip a Historická skutečnost o svinenském orloji uveřejněné články Jaromíra Šimona z Trhových Svinů neodpovídají skutečnosti. Není sice známo stáří radničních hodin, ale jest jisto, že velká rafie ukazuje hodiny a malá minuty již od jejich zhotovení, stejně jako na kostelních hodinách v místě a stejně jako v jiných starších městech. Hodiny sice 19 let stály, ale ku cti dnes zemřelých hodinářů budiž konstatováno, že stroj byl v úplném pořádku a nepotřeboval opravy vůbec, jen pro obtížné vedení provazů k závažím stroj nešel. Tuto závadu odstranil bezplatně místní elektrotechnik jednoduchým technickým vyřešením a hodiny od té doby zase jdou několik let. Tento elektrotechnik má technické vzdělání a nezaslouží si v žádném směru pohany v obou článcích uvedené. To potvrzuje i zvláštní přípis městského úřadu v Trhových Svinech.“ – Stejnou zprávu otiskla v srpnu i Jihočeská jednota.

Jak to tedy tenkrát bylo? Ano, první dva důležité protagonisty už jsme jmenovali. Byli to pánové Karel Hlubuček a Jaromír Šimon, kteří tehdy proslavili svinenský orloj v médiích.

Po zvolení Emila Háchy prezidentem se dostalo město Trhové Sviny na titulní stránky dobového tisku. Mezi hlavní propagátory patřili nejen ti dva pánové, ale i svinenský archivář Karel Kůrka. Roman Šícho byl tehdy jednatelem místního vlastivědného muzea a měl mimo jiné obecně prospěšné funkce i svou elektrotechnickou dílnu. Hlubuček se Šimonem ho kdovíproč neměli moc rádi stejně jako Kůrku. Patrně mnoho kohoutů na jednom smetišti. Hlubuček byl sám o sobě svérázný a ješitný člověk nesnášející oponenty. O mnoho let starší Jaromír Šimon byl jeho nejlepším přítelem. Hlubuček, Šimon versus Kůrka a Šícho. Kůrku například obviňovali ze špatného vedení archivu a zničení pečetí na starých privilegiích. Jindy archiváře Hlubuček osočil, že jej prý nazval diletantem, což údajně odposlouchal Šimon za dveřmi zasedací místnosti radnice. Mezi Šimonem a Šíchem byly zase osobní spory o prvenství propagace doudlebských posvátných kamenů. Ani v muzejním spolku se nedokázali domluvit. Pošťuchovali se, jak mohli. Ovšem nutno přiznat, že měli všichni za sebou navzdory veškerému hašteření kus poctivě odvedené práce nejen pro město a byli to velice uznávaní pánové.

Vášně ještě víc rozvířila oprava radničních hodin, které se ujal třetí z aktérů kauzy svinenský orloj – elektrotechnik Šícho. Jako propagačnímu referentu Okresního osvětového sboru mu bylo líto, že hodiny už skoro dvacet let nejdou, tak se uvolil, že je opraví. Nešlo o žádnou závažnou opravu, jen o prodloužení vedení závaží, aby se hodiny nemusely natahovat třikrát denně. Městská rada nechtěla na tuto akci uvolnit žádné peníze, proto bylo ošetřeno jen to nejdůležitější. Šícho nic jiného neopravoval, než prodloužil dráhu stávajících zpuchřelých lan přes kladky. Přílišná spořivost se nevyplatila, jedno lano se přetrhlo a těžké závaží propadlo stropem do kanceláře pod hodinami. Ještě že tam zrovna nikdo nebyl. Nakonec stejně došlo k výměně starých lan a k tomu přibyly vícenáklady na opravu stropu. Hodiny šly správně, leč rafiky ukazovaly tak, jak již bylo řečeno. Velká ukazovala hodiny a malá minuty. Takhle to bylo i v dalších městech, dodnes mají takové hodiny třeba v Pelhřimově. Obrácených ručiček využil muzejní správce Šimon, podporován Hlubučkem, aby se pomstil nevinnému Šíchovi.

Hloupé a nebezpečné bylo, že své škodolibé spory pánové prezentovali ve válečné době v novinách, kdy si to němečtí okupanti mohli vykládat všelijak, když z Trhových Svinů pocházel státní prezident Hácha. Asi se náramně bavili, historky o svinenském orloji měli opravdu pěkně zpracované, to se jim nedá upřít, ale Šíchovi to muselo být velice nepříjemné. Holt – za dobrotu na žebrotu, jak už to bývá. Když už bylo napadání a výsměchu v médiích přespříliš, požádal okresní tajemník Národního souručenství starostu Ladislava Stráského, aby z funkce předsedy Okresní osvětové komise zakročil.

Stráský byl zároveň předsedou muzejního spolku, kde problémy ohledně sporů mezi Šimonem a Šíchem už dávno řešil. Například v dubnu psal v dopise Jaromíru Šimonovi, že pokud bude jeho spolupráce se Šíchem nemožná, svolá mimořádnou valnou hromadu muzea, na které složí funkci předsedy a pokud se i nadále mezi sebou nedomluví, z pozice starosty požádá okresní úřad o dočasné zastavení činnosti spolku.

Apeloval do redakce Lidových novin, kam mimo jiné napsal: „…Zdejší občané, patrně pan Jaromír Šimon a pan Karel Hlubuček, které oba si jinak v určité jejich činnosti vážím, uveřejňují poslední dobou, mimo jiných, také ve Vašem listě, věci, asi jen proto, aby jiného veřejného pracovníka, néli něco jiného tedy alespoň zlobili a dráždili. Tím občanem je p. Roman Šícho. Tak bylo v jednom čísle uveřejněno asi před týdnem, že máme zde kuriositu, totiž že ručičky na radničních hodinách jsou obráceně, tj. že hodiny ukazuje velká a minuty malá, neb podobně, a že se zjistilo, že to je proto, že to nedělal hodinář, nýbrž elektrikář. Tato zpráva je nesmyslná a zlomyslná, ručičky by ani dítě nemohlo zaměnit, proč nebudu rozvádět, ale právě pisatel tomu sám dobře rozumí, svezl se právě po tom člověku, který hodiny skutečně bezplatně opravil…

…Nebudu Vás dalším psaním obtěžovati, ani mne to valně netěší, mám toliko důležitější práce a starosti, že nemám skutečně času zabývati se malichernostmi a věcmi, které jsou důsledek povahy našich českých lidí, ale žádám Vás slušně, avšak rozhodně, abyste vhodným způsobem tyto věci nějak opravili v zájmu pověsti našeho města a další takové články nezveřejňovali než po případném mém dobrozdání, což požaduji jen v tom případě, když článek obsahuje zřejmě osobní narážky. Neučiníte-li to, nemohu Vás k tomu nutit, ale demonstrativně přestanu po dobu jednoho roku odebírati Váš list a nebudu jej po tuto dobu také nikomu doporučovat.“

Lidové noviny odpověděly, že budou hledět tuto věc napravit tak, aby se necítila dotčena žádná z obou stran s poznámkou: „Mělo by se těm dvěma taškářům taky za nás vytahat za ušiska – a potom si pomyslit, ale jenom zcela pro sebe, že udělali tou taškařinou Trhové Sviny hodně známé.“

Hašteření pokračovalo dál přes veškeré snahy Ladislava Stráského, který na protest přece jen složil funkci předsedy muzejního spolku. Potom se ještě tu a tam nějaká zpráva o hodinách objevila, ale nakonec aféra zvolna vyšuměla.

A jak to bylo s figurkou Ignáce ze Schweinitzer Wunder-Rathausuhru, která se objevila i jako vyřezávaná formička na perník na dobové pohlednici?

Hlubuček byl dentistou bez akademického titulu, což mu pravděpodobně bylo trošku líto, Šícho užíval přívlastek IngC., který byl neoficiálním titulem studentů technických škol, kteří složením státní zkoušky získali titul inženýr. Mohli bychom jej přirovnat k dnešnímu Bc. – bakalář. Ovšem IngC. přece jen v názvu firmy zní a je dobrý pro reklamu. Hlubuček Šícha při veřejné konverzaci neoslovoval jinak než jízlivě panem kandidátem inženýrství, neveřejně pak – Ignácem. A tak vznikla i ona smyšlená postavička na údajném svinenském orloji.