608 436 941

Od hospody k hospodě/7

Autor: Matěj Průka | Zveřejněno: 18. prosince 2023 | 19x

U Glaserů

Ze všech místních ulic mělo vždy nejvýhodnější polohu centrální Žižkovo náměstí. Odnepaměti se totiž jednalo o významný dopravní uzel a strategickou křižovatku, do které ústí hlavní silnice od nejbližších měst a městeček – Benešova nad Černou, Besednice (resp. Kaplice), Borovan, Českých Budějovic a Nových Hradů. A právě ulice směřující k Novým Hradům a následně do Rakouska, jež se dlouhé roky nazývá Nové město, ale z minulosti známe také jiné varianty názvu, jako např. Novohradská ulice, Masarykova ulice nebo třída Rudé armády, bude dnes středem našeho zájmu a podíváme se na jednu z mála hospod, která se v něm nacházela – Steinbauerův, později Glaserův hostinec.

Řeč je o domu čp. 188, situovaném v dolní části Nového města, jen kousek nad odbočkou k Olešnici. Po budově tzv. Hamburku, rodného domu prezidenta Emila Háchy, jde nepochybně o jedno z nejrozlehlejších stavení v této ulici. Přízemí, jež zčásti obsazoval uvedený hostinec, i patro byly zaplněny pěti bytovými jednotkami. Byty ovšem původně sloužily zřejmě k ubytovávání formanů a pocestných, což s provozem hostince souvisí, a až v pozdější době, navíc po nutných stavebních úpravách, začaly být využívány k trvalému bydlení celých rodin.

Abychom mohli zrekonstruovat historii tohoto hostince alespoň ve 20. století, musíme nahlédnout do starých matričních záznamů a sčítacích archů, které nám spolehlivě prozradí, kdo zde bydlel, odkud pocházel a čím se živil. Původní pojmenování se vztahuje k rodině Steinbauerově, ještě v roce 1910 byli vlastníky domu Josef Steinbauer (*1848) a jeho žena Františka (*1851), trhovosvinenští rodáci a zároveň hostinští. Jejich syn Josef (*1878), ve svých dvaadvaceti letech svobodný, byl toho času obchodníkem a protože zřejmě rodičům pomáhal také s vedením hospody, měl práci jistou a mohl myslet na ženění. Zanedlouho si skutečně našel nevěstu, Rozálii Hopfingerovou (*1884), dceru hostinského Josefa Hopfingera a jeho ženy Marie roz. Oppolzerové ze Žáru. Roza nepřišla do cizího prostředí. To, co obnáší provoz hospody, znala od svého otce, a byla tak jistě manželovi nápomocná. Mezi lety 1915 – 1920 se jim narodily tři děti a skoro by se zdálo, že se rodině vede tak dobře, jak to jen lze. Jenomže to je pouhé zdání…

Další sčítání obyvatelstva proběhlo přesně po jedenácti letech, v roce 1921, a všeobecné veselí ze sňatku a narození dětí a vnoučat vystřídal i smutek, protože zemřeli oba muži, otec a syn Steinbauerové. Z ovdovělé Rozálie se tak rázem stala paní domu a současně i provozní hostince. Měla při sobě stárnoucí tchyni Františku, ale zvládnout se postarat o své děti, hosty a současně i hospodářství nebylo jednoduché. Zaměstnala tedy jako hospodského jistého Josefa Glasera (*1893) z Dlouhé Stropnice a netrvalo dlouho a již na sklonku roku 1921 se i přes věkový rozdíl devíti let vzali.

Steinbauerovec byl od původu českou hospodou. S Roziným příchodem pronikla do chalupy německá krev, protože, byť měla vždy ve sčítacích arších uvedenou českou národnost, pocházela z německé rodiny a navíc z obce, kde německý živel po celé dlouhé roky převažoval. Však také její rodiště bylo spíš než Žár známější jako Sohors. Josef Glaser byl taktéž německého původu, Dlouhá Stropnice neboli Langstrobnitz ležela ještě blíže Rakousku a české obyvatelstvo v těchto oblastech nemělo přílišné zastoupení. Jeho přiženěním do domu se hospoda přejmenovala na Glaserovu a stala se čistě německou, čímž se začala psát nová kapitola její historie.

Česká hospoda se tak vlivem původu současných majitelů začala proměňovat stejně jako celková situace ve společnosti. V souvislosti se vzrůstajícím nacismem a jmenováním Adolfa Hitlera německým říšským kancléřem (1933) začala v Evropě houstnout atmosféra a po několika vnitřních incidentech u našich sousedů byly do problému postupně vtahovány další země. Není naším cílem popisovat celý průběh cesty k II. světové válce. Zmiňme ale přinejmenším anšlus Rakouska (1938) a Mnichovskou dohodu, uzavřenou 30. září 1938, která postoupila Německé říši pohraniční oblasti zvané Sudety a nevyhnutelně vedla k vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava dne 15. března 1939. Pak už zbývalo skutečně jen málo času do propuknutí katastrofální války. 

Po březnu 1939 vedla hranice mezi Protektorátem a Říší na samém kraji trhovosvinenského katastru, za Rejty, a obce, z nichž pocházeli manželé Glaserovi, se staly součástí Německa. Trhové Sviny se jako první české město stalo dočasným azylovým místem pro české uprchlíky, kteří museli ze dne na den opustit své pohraniční domovy, a pochopitelně i zde se vytvořila německá menšina. Byla založena německá škola, která však neměla dostatečný počet žáků, a nakonec do ni byly přijímány i děti ze smíšených rodin. Po celém městě se také vyrojila spousta cedulek s německými názvy, což byly vlastně ekvivalenty těch dosavadních českých, a mezi lidmi zavládla hluboká nedůvěra. Větší opatrnost byla nutností, nikdo si nemohl být jistý, že ho někdo neodposlouchává a neřekne to dál, a tak obvyklé hospodské řeči podléhaly autocenzuře.

To je ovšem jen zlomek toho, jak se každodenní život deformoval a jak válka ničila životy těch nejnevinnějších. Jak obyčejní lidé dvou národů, kteří v rámci republiky dosud žili víceméně v symbióze, se najednou rozdělili na dva nesmiřitelné tábory. Jak rozhodnutí, vydávaná ve vzdáleném Berlíně, ovlivňovala životy lidí, kteří toto město znali jen z doslechu. A jak se jejich sny o štěstí rozpadaly jako domečky z karet, aniž by věděli, proč se to všechno vůbec děje…

Byla to právě válka, která zničila Rozálii Glaserové život. Doslova. První tragédie z tohoto období byla ztráta manžela Josefa, jenž z neznámých příčin zesnul v srpnu 1939 v nemocnici ve Vídni. Roza ovdověla, a stejně jako poprvé to i tentokrát bylo v nelehké době. Během válečných roků, o nichž nikdo nevěděl, jak dlouhé trvání budou mít, se musela spolehnout sama na sebe a rozhodla se, že si hostinec udrží, aby měla obživu. A zatímco většina místních hospod si i za války zachovala svou českou tvář, Glaserovec se stal, snad pro Rozin původ, místem setkávání lidí německé národnosti, především příslušníků SS a gestapa.

Byť se Roza poprvé vdala do české rodiny, němčinu jako svou mateřštinu pochopitelně nezapomněla a dovedla tedy komunikovat v obou jazycích, ačkoliv její čeština nebyla logicky na stejné úrovni jako němčina. S tím souvisela i jedna zřejmá věc – cokoliv zde Němci ujednali, Roza vyslechla. Snad se pro ně mohla stát postupem času nepohodlnou, protože platilo, že co věděli oni, věděla i ona, ale nikdy se nestalo, že by něco vyzradila. Strach o vlastní život převažoval.

Německé návštěvy musela hostinská spíše trpět, než že by je vyhledávala, a určitě neměla pražádnou radost z toho, že se k ní čeští sousedé začali stavět zády. Válku přečkala, ale po jejím skončení nebyla již přijata mezi Čechy. Nikdy nikomu neublížila, nikoho neudala a přesto vůči ní byli lidé z města odtažití a ostražití. Roza Glaserová svou stávající situaci nezvládla vyřešit jinak, než že si vzala život utopením ve studni. A právě ve vodách studně se uzavřel příběh, který za celá léta přinášel spíš než veselí a radost jenom utrpení a vypjaté okamžiky.

Po smrti Rozy Glaserové se novým majitelem domu stal její syn Josef Steinbauer. Se svou ženou Věrou, dodnes vzpomínanou vrchní sestrou na trhovosvinenské poliklinice, sdíleli jeden z nejlepších bytů v domě, který se nacházel v horním patře s výhledem do ulice.

Pokud jde o samotnou budovu, v poválečných letech zde dál byly pronajímány byty. V přízemí, na levé straně od průjezdu, našla své místo městská knihovna. Jednalo se v podstatě o jedinou místnost, rozdělenou na oddělení pro děti a pro dospělé. Knihovníkem byl tenkrát pan František Steinbauer a s touto činností mu pomáhala jeho žena Josefa, která ho zde postupně zcela nahradila. František byl totiž zaneprázdněn, kromě svého zaměstnání a knihovnictví ještě chodil promítat filmy do sokolovny, a ještě k tomu musel řešit své zdravotní problémy. Půjčování knih probíhalo jednou týdně a za výpůjčku se platil dobrovolný symbolický příspěvek v řádu desetihaléřů.

Knihovna na Glaserovci ale dlouhou historii neměla, na začátku 60. let totiž přesídlila do větších prostor nově vybudovaného kulturního domu, v němž sídlí dodnes.

Přišla řeč na dobu těsně po druhé světové válce a díky panu Ing. Miroslavu Kolárovi, jehož rodina bydlela právě v pronajímaném bytě na Glaserovci a on zde prožil své dětství, se můžeme v tomto období 40. a 50. let ještě na chvilku zastavit a ohlédnout se spolu s panem Kolárem za jeho nejstaršími vzpomínkami.

V horním patře byl kromě Steinbauerovic bytu ještě jeden, který se obdobně řadil k nejlepším v domě. Jak to v poschodí bylo se sociálním zařízením, si netroufáme odhadnout, nicméně obyvatelé bytů v přízemí museli využívat dřevěnou latrínu, umístěnou venku ve dvoře. Pro případ potřeby v noci měl ale asi každý připravený pod postelí nočník, protože chodit v zimě ven zrovna příjemné nebylo. Sociální zařízení pro jednotlivé byty zřídil následně národní výbor, ovšem až několik let po válce.

Byty byly vytápěny kamny, pro každý byt byl na dvorku navíc vyčleněn dřevník. Doba byla taková, že se topilo tím, co bylo momentálně dostupné – dřevem, uhlím, ale také pilinami, které se vykupovaly ze Stašků pily jako dřevní odpad, a aby se nerozsýpaly všude okolo, plnily se jimi bubny k tomu určené.

V přízemí, dá se říct: vedle latríny, byla umístěna společná prádelna, kterou mohli využívat všichni obyvatelé domu. Byl v ní velký kotel, pod kterým se topilo dřevem, aby se voda dostatečně prohřála, a dále velká máchací vana se studenou vodou. Nic jako automatická pračka samozřejmě neexistovalo, muselo se prát ručně, ať už v neckách nebo na valše. Vyprané prádlo se pak mohlo sušit hned na několika místech, vzadu na zahradě nebo na půdě. Při uvedené výstavbě sociálních zařízení ve všech bytech nicméně vzala prádelna za své a byl místo ní zřízen malý byt.

Pan Kolár si v souvislosti s dětstvím na Glaserovci vzpomíná, že život byl tenkrát plný dobrodružství. Poslouchat se muselo na slovo, za provinění se běžně tělesně trestalo a jak sám dodává, myslí, že z toho nikdo neutrpěl větší újmu. Zvlášť půvabná je vzpomínka, jak děti tajně vnikaly neoficiálním „vchodem“ do knihovny a prohlížely si knihy pro dospělé, ke kterým samozřejmě nemohly mít přístup.

Doplňme, že po válce byl ustanoven hospodářským správcem domu pan Jindřich Lukeš. Věnoval se hospodářství, jeho děti mu s tím musely pomáhat, a měly tak méně času než ostatní vrstevníci z domu. Ve dvoře byly stáje pro koně, větší počet krav a své místo tu měl i obecní býk pro oplodňování krav, které sem přiváděli hospodáři z města i z okolí. V půdě nad stájemi se uskladňovalo seno, děti si tam rády chodívaly hrát na schovávanou, a přímo ve stodole stála mlátička určená k mlácení obilí.

Nebylo hospodářství, ve kterém by se nevyprodukoval žádný hnůj. Na Glaserovci bylo umístěno hnojiště nikoliv v zahradě za stodolou, ale přímo ve dvoře pod okny bytů. Nesnesitelný zápach by byl dnes patrně příčinou sousedských sporů a možná i důvodem k zahájení občanskoprávního řízení, dřív ale byl s venkovským životem tak spjatý, že se jím nikdo nezabýval. Tatínek pana Kolára udělal do oken alespoň sítě, aby mouchy z hnojiště nelétaly v létě otevřenými okny do bytu. Jak si pan Kolár ale pamatuje, účinnost tohoto opatření nebyla velká.

Dospěli jsme na samý konec článku. Hostinské služby už v domě znovu obnoveny nebyly, byty jsou zde ale stále. Dům je dnes pěkně opraven, ale asi už není nic (minimálně na první pohled), co by někdejší hostinec připomínalo.

Za pomoc bych tentokrát chtěl poděkovat paní Lidmile Alexové, paní Ivoně Borovanské, paní Haně Kalošové, panu Ing. Miroslavu Kolárovi a paní Janě Randové, kteří svými vzpomínkami přispěli k poskládání této neveselé historie domu čp. 188. Ukázalo se tak, že ne všechny hospody překypovaly hlaholem smíchu, rádoby vtipnými příběhy utápěnými v oblacích kouře, kibici kolem biliárových stolů a nepřeberným množstvím zábav a oslav, které se na jejich půdě konaly. Glaserovec takový nebyl, ovšem i tyto příběhy do historie patří a není důvod je vynechávat. Jen prosím odpusťte, že jsem vás takto smutně přivítal v novém roce 2024. Příští měsíc se opět naladíme, alespoň doufám, na veselejší notu.