608 436 941

Votejpky babky Kotkovej

Autor: Karel Hlubuček | Zveřejněno: 14. října 2019 | 15x

Doudlebská povídačka

Ten rok byla ukrutánská zima, že takovou ani v Soběnově nikdo nihdá nepamatoval. Ale já se zahřála, panečku! V sednici jsem měla teplo jako v peřině. A jak živa jsem ho nepořídila tak lacino. Koupila jsem jen jednu forku klestí, ale takovou, že vůbec neubejvalo, ať jsem fajčila, jak jsem chtěla. Vy tomu nevěříte? Tak já vám to povím z gruntu.

Boženka byla vlastně vnučka mý nebožky sestry, ale mně připadala dočista jako má. Dyť mně taky jináč neřekla, než babičko, a když ke mně přiběhla do zahrady, bylo to, jako když sluníčko vokýnkem přes ty petunky zasvitne. Jenda mne začal tenkrát náramně uctivě zdravit a taky - babičko sem, babičko tam. Tak jsem už věděla svý.

Jednou když mně Boženka zas přišla trochu poklidit, viděla jsem hned, že má něco na srdci. A taky to z ní brzo vylezlo: „Babičko, vám to řeknu. Já ho mám ráda!“

Toceví, že jsem spráskla oudivem ruce a ptala se: „A snad´s mu to taky honem neřekla? – „To ne,“ koukala se na petunky ve vokýnku. „Ale myslím, že to na mně poznal.“

„Tak to jseš pěkná nešika,“ povídám. „To já nedala dědečkovi znát ani za čtvrt roku. A ještě pak jen známko a jen něhdá. Dočkej času, jako husa klasu. Mužskej si nemuší o sobě hned moc myslet.! - Tak se mne voptala: “A jak jste to mohla vydržet?“ „Inu,“ já na to, „kdyby člověk nemušel nihdá vydržet víc!“ – No, ale vzala si to k srdci přec.

Brzo potom přišel ke mně Jenda a vylezlo to i z něj. „Víte, babičko, já mám Boženku moc rád. Nejdřív se mně zdálo, že ona mne taky – ale teď se zas zdá, že o mne dvakrát nestojí.“ – „Taky že se jí nedivím,“ dala se jsem se drobet do něj. „Copak ty jseš nějakej hospodář? Ráno si zrouna nepřivstaneš, abys jel na pole známko dřív. V poledne si náramně dlouho vodpočíváš a večír koukáš bejt první doma. To si myslíš, že bys uživil jednou vosum krků, jako jsem měla já?“ - Poškrábal se drobet za uchem: „No, tolik by jich bejt ani nemušelo. Dva, tři by stačily.“ Ale šel do sebe.

Za čásek se zas přiznala Boženka. „Babičko, co si ho dvakrát nevšímám, pořád kouká, kde by mne uviděl. Ráno jede na pole kolem nás, už když otvírám okenice. A večír teď jezdí domů, až když všecko poklidím a jsem v zahrádce.“ Tak se z něj stával hospodář k pohledání.

Jednou ke mně přiběhla Boženka celá červená jako růžička. Ani do očí se mně nemohla podívat. „Babičko, já vám nasekám drobet klestí!“ A už byla za stodolou. Hned jsem věděla, že mu zrouna utekla. A za chvíli tu byl Jenda. „Babičko, není tady Boženka?“ „Jakpak by ne,“ povídám. „Seká mně klestí. Zima je za dveřma a já koupila forku na votejpky. To víš, mně se už dost třese ruka a mám taky známko těžší sekyru.“ – Ten se vám vypnul jako furiant. „Takovou já mám zas do ruky nejradši! To jí muším pomoct!“

A tak za ní chodíval každej den, sekali oba a votejpek mně kolem chalupy přibejvalo. A jak! Z jedný forky jsem mívala jindá pod okýnka, ale teď jsem jich měla hnedla pod střechu a hromada klestí vůbec neubejvala. Jako by byla očarovaná hnedle z pohádky. Lámala jsem si s tím hlavu, to víte, já na pohádky nevěřím a na čáry teprve. Až jednou večír, když se mně zdálo, že sekají už moc dlouho, šla jsem ke stodole a slyšela to na vlastní uši. – „Boženko, už zas nebudeme mít pomalu co sekat. Abych zas v noci malou forku přivez.“ – „Budeš mušet, Jendo.“ – „Přejdeš a pomůžeš mi ji za čerstva složit, než se babička probudí?“ – „To víš!“

Ještě že ti dva se brzo sbírali a byl z nich párek k pohledání. Druhej takovej by se nenašel od Soběnova na půl cesty do Budějc. Jináč by mně byli tenkrát naskládali u chalupy votejpek tolik, že bych ani dveřma nevyšla.