Na Starej poště
Dům čp. 164 v Husově ulici v Trhových Svinech proslul v posledních pětadvaceti letech jako jedna z místních soukromých veterinárních ordinací, kterou nejprve provozoval pan MVDr. Václav Mrázek, následně vystřídaný panem MVDr. Pavlem Predigerem, jenž v místě ordinuje dosud. Že v něm ale ještě za druhé světové války sídlila pošta a později, po jejím zrušení, byla v přízemí zřízena hospoda, ví dnes asi málokdo.
Vraťme se v čase asi na začátek 50. let 20. století, kdy tento dům se zrušeným poštovním úřadem v přízemí a obyvatelným horním patrem koupili manželé František (*1914) a Františka (*1915) Felendovi, kteří původně bydleli v domku na protější straně ulice, avšak těsně nad náměstím. Manželé se spolu se svými dětmi usadili nahoře a patrně začali uvažovat, jak by se dalo využít přízemí, a napadlo je zřízení hospody. Jak už jsme psali ve většině předchozích článků, vlastníkem hospod bývala v době socialismu Jednota. Felendovi se proto s představiteli Jednoty dohodli na otevření hostince a zároveň na tom, že se stanou zaměstnanci družstva, které jim celý provoz pomohlo vybavit a dodalo veškeré potřebné zařízení.
Současně se zahájením provozu zkraje 60. let dostala hospoda název „Na Starej poště“, aby připomínala, co se v budově nacházelo původně. Protože se však mezi lidmi vědělo, že František Felenda byl vyučen ševcem, vysloužil si hostinec i lidové pojmenování „U Kopyta“, podle jedné z nezbytných ševcovských pomůcek určených k tvarování obuvi. Tomuto jménu nahrál ovšem i slogan, který si pan Felenda vystavil přímo nad výčepem: „U Kopyta se nelže!“
Protože Felendovi nepocházeli z původem hostinských rodin, museli se vypracovat od píky. Dokonce jim zpočátku vypomáhal pan Steinbauer z hospody U Petrlíků, který je učil čepovat pivo. Poměrně brzy se ale tzv. Stará pošta stala oblíbeným svinenským lokálem, Felendovi hospodskou činnost zvládali na jedničku a věnovali jí většinu ze svého času – měli totiž otevřeno denně od rána do večera a až v pozdějších letech zavedli jeden zavírací den, kterým se stalo zřejmě pondělí.
Nyní již známe historii domu a víme i o jeho majitelích, ale ještě jsme si neřekli, jak byla hospoda zařízena. Vcházelo se chodbou, v níž stál stolek s gramofonem, ze kterého se často ozývala Moravanka a další domácí dechová hudba. Hned naproti dveřím byl umístěn výčep, vedle něho menší stůl a v celém lokálu pak asi čtyři stoly. Vzadu se nacházel salónek a až za ním malá kuchyňka. Celkově si ke stolům mohlo sednout asi třicet až čtyřicet návštěvníků a pokud se konala společenská akce, přidávaly se ještě další stoly. Na záchod se muselo chodit do dvora. Častější hosté, páni, mohli využívat dva suché přímo na dvorku, a dámy venkem pouze prošly, aby se dostaly ke splachovacím toaletám v boční budově.
Jednota nikdy neměla v hospodě jiné zaměstnance než členy rodiny Felendů. Kromě manželů Františka a Františky byl v jisté době zaměstnán i jejich syn František a úkoly byly vždy jasně rozděleny – otec se synem zajišťovali obsluhu na place, maminka měla na starost kuchyni. V hostinci se sice zpravidla nevařilo, ale denně bylo nutno připravit svačiny pro zaměstnance ze Státních statků, kteří si je sem přicházeli sníst během dopoledne, a také něco malého k pivu, aby měli štamgasti co zakusovat. První hosté, přicházející odpoledne „na jedno“, bývali pracovníci z Igly. Končili totiž ve dvě hodiny a čekání na autobus si zkracovali právě na Staré poště.
Ač se uplatňovala především studená kuchyně, byla paní Felendová znamenitou kuchařkou a pro hostinec měla dokonce jednu specialitu – herinkšmaus neboli rybičkový salát, který v širém okolí neměl konkurenci a hravě zastínil další pokrmy, které pro své hosty připravovala. Paní Alena Felendová a Jana Randová shodně potvrzují, že tak lahodný herinkšmaus neuměl udělat nikdo jiný a že i když paní Felendová nedělala s receptem tajnosti, nikomu se nepovedl tak chutný, jako byl ten její. Když zemřela, zmizela receptura z tohoto světa a nikdo už takto dobrý salát víckrát nejedl…
Teplá kuchyně se o slovo hlásila spíše výjimečně, zejména při konání společenských akcí pro uzavřenou společnost. Například místní myslivci zde pravidelně mívali poslední leč, vždy v předstihu donesli paní Felendové maso, a ta z něj připravila guláš a další zvěřinové pokrmy. Myslivecké leče ovšem nebyly jedinými událostmi, jejichž dějištěm se stala právě Stará pošta. Během 60. a 70. let zde byla několikrát uspořádána oslava masopustu, dále Mezinárodního dne žen, Silvestru a na svátek svatého Štěpána se zde každoročně konal turnaj v kartách. Dovnitř bývali vpuštěni pouze karbaníci, pro veřejnost byla hospoda v tento den uzavřená. Kdo si chtěl karty zahrát nezávazně, mohl přijít v kterýkoliv jiný den, stejně jako u Petrlíků se hrávalo u stolu v rohu lokálu.
Neustále se nabízí srovnávání hostince s Petrlíkovcem, který se nacházel rovněž v okrajové části Koziny, a to především z toho důvodu, že obě hospody byly co do velikosti zhruba podobné, v obou byl nahoře byt a dole lokál, majitelé se vzájemně znali a jak už bylo uvedeno, také spolu v určité době spolupracovali. Co bylo však naprosto odlišné, byla zcela určitě atmosféra. Minule jsme psali, že u Petrlíků panoval klid a že hostinec byl luxusní a zároveň velmi decentní. U Felendů bylo naopak neustále veselo a slovo „ticho“ zde neznali. Dlouho do noci se zpívalo, harmonikáři si přinášeli své instrumenty a hráli hostům k pivu, pan Felenda pravidelně vytahoval krásný vozembouch a přidával se mezi hudebníky. Aby se mohlo tancovat, srážely se stoly k sobě a z malého prostoru se záhy podařilo udělat taneční parket. Při konání akcí praskala hospoda ve švech, musela se přidávat místa na sezení a během chvíle býval zaplněn jak lokál, tak salónek. Hosté se rychle střídali, jedni přišli, vypili pár piv a už dorazili druzí.
Jednotliví návštěvníci si také z druhých tropili legraci a neustále se vymýšlely nějaké šprýmy. Nebylo dne, aby zde někdo někoho nenachytal nebo nevyvedl z míry. Po mnoha letech se konkrétní příklady hledají jen velmi těžko, nicméně skutečnost, že Stará pošta do noci hýřila veselím, je zřejmě naprosto zjevná.
Povídání o hospodě Na Starej poště bylo již šesté v pořadí a za uplynulou dobu jste se mohli dočíst o různých důvodech, proč byly některé místní hostince postupně pozavírány. A ať už byly tyto důvody jakékoliv, v případě této hospody to byla věc naprosto přirozená – manželé Felendovi dospěli do důchodového věku a po dvacetiletém fungování hospody, na sklonku 70. let, se s Jednotou domluvili na ukončení provozu. Po Františčině smrti prodal František dům Státnímu statku. Vlastníci se pak v 90. letech ještě několikrát prostřídali, až se konečně našli současní majitelé, manželé Mrázkovi, kteří jej kompletně zrekonstruovali a v nevyužité zadní části, někdejší stáji pro poštovní koně, zřídili veterinární ordinaci, o které jsme psali již v úvodu článku. Dům se tak znovu otevřel široké veřejnosti, přestože nabízel zcela jiné služby a namísto hospodských štamgastů ho začali v hojném počtu navštěvovat pejskaři a další majitelé domácích mazlíčků.
Ani historii této hospody bych nesestavil bez výpovědi těch, kteří její fungování zažili a povyprávěli o tom, jak to u Felendů chodilo, nebo jak to bylo s dalšími osudy domu. Rád bych proto poděkoval za pomoc paní Aleně Felendové, paní Leoně Sigmundové a manželům Václavu a Anně Mrázkovým.
