O květnových dnech je u nás psáno tiskem ve zvláštní knížečce. Poznamenávám pouze, že jsme byli všichni tři, já a oba chlapci, ve zbrani do příchodu německé armády SS a příchodu Rudoarmějců. Zmíním se dál zase jen o praxi. Zařizovali jsme ochotně pro sovětské oddíly elektriku v Třebíčku v lese Kulovatá, v Kroupů lesíku a i v Rankově v lesích. Na příkaz obce jsem vydal jednomu podplukovníku nejlepší radiopřijímač a zánovní hamerlesku 16, kterou jsem vypůjčil od J. Fürbecka, protože moje zbraně nechtěl, žádal jen ráži 16 a tu jsem neměl. I ve Svinech se pro ně zařizovalo. Materiál rychle ubýval, zbytek nám vybral se zbraní v ruce nějaký major cizího útvaru, ale musel ho tu nechat na zákrok zdejšího velitelství, když jsem si stěžoval. S placením za všecky práce to bylo ovšem horší. Peníze na to asi nebyly a tak jsem dostal přímo od vojáků trochu cukru, salámu i masa. Město vydalo příkaz, že se smí pro vojsko pracovat jen na písemnou objednávku jeho velitelství. Pro zajímavost uvedu svůj případ. Dostal jsem azbukou na stroji psanou objednávku na zařízení jejich dílny u Čáhů. Hned jsme to udělali, vystavil jsem účet, ale kam s ním? Jeden říká – máš bumážku? Mám. Práci jsi udělal? Ano. Tak co ještě chceš? Jiný říkal: továrišč, už jsi viděl, že voják za války něco platil? Až na pátém místě byl kapitán, kterému jsem dřív opravil rádio a dal rezervní lampy. Ten vytáhl z kapsy peníze, zaplatil a nepotvrzený účet hodil do prázdného šuplíku ve stole. Při pozdějším hlášením škod způsobených vojskem jsem hlásil asi 15.000 Kč, ale nedostal jsem zase nic. Tuto ztrátu jsem ovšem rád oželel.
Po válce bylo zase dost práce, hlavně oprav, protože za války se skoro nic neopravovalo, jenom se obtížně sháněl materiál. Postupně se to však zlepšilo a roku 1947 zase byly měděné dráty a zákazníci lépe platili. Rok 1948 byl pro nás velmi namáhavý. Dělali jsme prodloužené sekunderky v Olešnici, celou sekunderku v kladinách a ve Svinech sítě u Ficlů a na Mohuřické, u Svaté Trojice od Stodolovskýho lesa až na Mokrovec (tam jsme jedno áčko stavěli třikrát) a pro mlýny Šináglů až Hanzlů všechno včetně přípojek a domovních instalací. Ve Svinech byla podmínka: při překročení termínu penále 500 Kč denně. Dopadlo to dobře, všecko bylo včas hotovo a v pořádku. Sloupy a měď dodaly sice elektrárny, ale ostatní materiál jsem musel opatřovat sám. Jen díky dlouholetým známostem se starými dodavateli se mi to podařilo a na vánoce se rozsvítil poslední úsek. Na tuto obvyklou oslavu už jsem nemohl pro nemoc. Další obtíž byla, že jsem neměl na takovou práci zapracované dělníky a musel jsem je zaučovat. I trasování jsem sám dělal. Na technický dohled jezdili z elektrárny a vedl se stavební deník.
Účty za všechny práce v tom roce dělaly téměř milion korun, tedy můj největší obrat za celou dobu podnikání. Jenže se při tom špatně spalo pro starosti, ale dobře vše uděláno, takže ještě dnes po dvanácti letech jsou dráty nataženy jako struny a sloupy se ani nehnuly. Však se také moji hoši činili. Chybí jen dodat, že auto Opel jsem za války zlikvidoval a roku 1948 dal do provozu z vraku upravený Kdf na nutný přísun materiálu.
Počítal jsem se ziskem asi 10 %, že budu mít konečně tedy vlastní provozní kapitál, ale ouha. Příštím rokem jsem zaplatil hotově 96.000 Kč na daních a 14.000 Kč Jednotnému fondu pracujících a zase mi nic nezbylo. Zapomněl jsem se ještě zmínit, že v roce 1945 se platila dávka z přírůstku majetku, která mi odčerpala také asi 50.000 Kč (přesně už to nevím), ale i to jsme zmohli. Ještě v roce 1949 to celkem ušlo, ale roku 1950 už jsme jako soukromý sektor nedostali materiál ani za hotové peníze. Obcházel jsem to tak, že mi objednávky potvrzoval ONV, MNV, nebo podniky Fruta, Delta a podobné. Došlo na to, že se muselo platit bankou a tím to zhaslo. A pracovat bylo třeba, protože odpadl vedlejší příjem. Roku 1944 byla zrušena zdejší učňovská škola a po válce Živnostenská záložna. Továrna SVET byla znárodněna, odpadlo i inkaso a údržba městské sítě, kterou převzaly elektrárny. Roku 1945 jsem byl zvolen do pléna ONV v Českých Budějovicích a po zřízení okresu ve Svinech jsem měl přijít do rady ONV zde. K tomu ale nedošlo, protože Roman, který byl tou dobou zaměstnán v pardubické Tesle, odešel ilegálně přes hranice. Z toho důvodu jsem také přišel o myslivost.
Patřičný čas jsem se hlásil k zapojení u elektráren v Budějovicích, ale odmítli. P. Omastek mi doslovně říkal: jen tam zůstaňte jako dosud. Dokud jste tam vy, nemusíme tam zřizovat svou služebnu a konečně žádné žádosti o to, ani stížnosti z vašeho okolí nejsou. Dali mi to i písemně a dle potřeby i materiál na přípojky.
Po válce se ve Svinech utvořil Stavební kombinát okresu Trhové Sviny a v srpnu 1950 mne vedoucí stavitel K. Jiříček naléhavě požádal, abych se k nim s podnikem připojil, jinak že mi musí vzít zaměstnance, protože potřebují elektrikáře. Měl jsem ještě dva montéry a dva učně. A protože už jejich vedoucího mají J. Lavičku, že budu já dělat skladníka kovodělníkům od Pašků. Jejich mistr Karel Pašek nedávno zemřel a měli tam prý nepořádek. Nebyl jsem tím nadšen a tak jsem nedělal nic. Hledali jsme zatím místo na ten sklad a našli jsme je vedle sousedky Kolarové. Když stavitel Jiříček oznámil na celozávodní schůzi konané na Nových Hradech, za jakých podmínek jsem byl přijat, ohradil se proti tomu Lavička, že musím být vedoucím elektrikářů já. Stavitel mi to neřekl, ačkoliv jsem ho tam vezl vlastním autem, řekli mi to dělníci po schůzi. Tak jsem zajel za Lavičkou sám a ten mi to potvrdil. Došel potom sám na ONV (tam to měl v referátu M. Špindler z Mokrého Lomu, můj dobrý známý) a na okresní sekretariát KSČ a stavitel musel povolit. Tak jsem dnem 31. srpna 1950 skončil samostatné podnikání a dnem 1. září 1950 vstoupil do služebního poměru, čímž skončila druhá etapa mého života.
Roku 1960 napsal Roman Šícho ve stáří 67 let.
Konec
