608 436 941

Od hospody k hospodě/5

Autor: Matěj Průka | Zveřejněno: 21. října 2023 | 33x

U Petrlíků

Již popáté se scházíme nad historií starších i novějších svinenských hospod a ani v tomto pokračování nepostoupíme příliš daleko od náměstí – přesuneme se pouze do blízké Kostelní ulice a podíváme se na jednu z jejích nejznámějších hospod, patřící rodině Steinbauerově.

Pokud bychom se chtěli podívat na rodinnou historii majitelů, prvním hostinským byl Antonín Steinbauer (*1870), který zde hospodu zřídil kolem roku 1900. Po něm ji převzal jeho syn Antonín (*1905), jenž zde čepoval pivo ještě v 2. polovině 20. století. Zpočátku byla hospoda nazývána jménem svého zakladatele, později se uplatňoval název po chalupě (U Petrlíků), anebo méně podle příjmení Steinbauerovy dcery (U Höferů). My budeme v tomto článku používat označení U Petrlíků, neboť tak se zde říkalo celá léta.

Poloha hostince U Petrlíků byla odnepaměti výhodná, vždyť do římskokatolického kostela Nanebevzetí Panny Marie tenkrát chodila celá procesí a po dopolední mši, kdy ženy spěchaly uvařit nedělní obědy, si pantátové rádi zašli na sklenici zlatavého moku a kdo jiný byl víc „na ráně“ než Steinbauerovi, jejichž hospoda stála přímo mezi kostelem a náměstím. Také proto nebývali jediným hostincem v této nevelké uličce. Dobová pohlednice prozrazuje, že směrem k náměstí stávala již dříve další hospoda, patřící Petru Pernému.

Již při prvním pohledu upoutá dům svou secesní fasádou. Dojem býval dříve umocněn krásnou, asi šestihrannou lucernou, jež visívala nade dveřmi. Její skla byla pomalována různými motivy, mezi nimiž nechybělo mj. hroznové víno, a popsána verši ve švabachu.

Petrlíků hospoda patřila v rámci Trhových Svinů k těm menším, zato útulnějším. Možná by bylo vhodnější používat označení „hospůdka“, s Jožkovinou nebo Čáhovinou se co do velikosti srovnávat nemohla. Paní Marie Krnáčová říká, že mezi svinenskými hostinci patřil Petrlíkovec mezi luxusnější, lokál byl vybaven starobylým nábytkem, vždy perfektně naleštěným. Jednou týdně navíc docházela uklízečka, která vyčistila a umyla každý kout a vyměnila záclony ve všech oknech.

K zpříjemnění prostor napomáhalo také dřevěné obložení stěn do výšky asi 1,2 m, působilo to tu decentně, nesl se příjemný hospodský šum a i když se uvnitř kouřilo tak jako v jiných hospodách, nikdy nebyl lokál zahalen do šedavých oblaků a kouř z cigaret a viržinek se příjemně mísil s hlasy hostů.

A jak to vlastně uvnitř vypadalo? Vcházelo se delší chodbou, na jejímž konci bylo umístěné okénko, do kterého se chodilo s žejdlíkem nebo konvičkou pro pivo. Tímto způsobem ho vyzvedávali nejen dospělí (především muži, pokud to nebyla žena, která by ho šla koupit pro manžela) a výjimkou nebyly ani děti. Samozřejmě ho nepily, ale přinášely svým tatínkům. Na čepu bývaly dva druhy, Budvar a Plzeň.

Napravo od okénka byl vchod do lokálu. Vešel-li nový host, přistoupil hostinský Antonín Steinbauer ke dveřím s porcelánovým táckem pod půllitr a zeptal se, co si bude přát. Takto vítal každého příchozího, byl to už takový obřad. Pokud ovšem měl návštěvník již „pod čepicí“, jak se lidově říká, odmítl ho pan Steinbauer obsloužit a poslal ho pít tam, kde začal.

Nebudeme nyní fabulovat situaci, že nám je do lokálu zakázán vstup, a vejdeme dál. Přímo u dveří byl umístěn výčep, a to tak, aby obsluha mohla být k dispozici jak v hospodě, tak u okénka. Jak už bylo psáno, prostor nebyl velký, a i přesto se doprostřed vešel hojně využívaný kulečníkový stůl. U rohového stolu zase pravidelně vysedávali karbaníci a mastili karty, nejčastějšími hrami byly mariáš, ferbl a cvik. Čas od času se stalo, že některý z hráčů neudržel po více prohrách nervy na uzdě, karty odhodil a zapřisáhl se, že už s kolegy vícekrát hrát nebude. Hned další den už ale opět seděl na svém místě.

V Petrlíků hospodě se nevařilo, chodilo se hlavně na pivo a kávu. K zakousnutí ale paní Steinbauerová vždy připravovala vynikající homolky. Dělaly se z tvarohu, do něhož se přimíchávala sůl s kmínem, a nechávaly se vyschnout.

Hostinský nabízel k prodeji také poměrně širokou nabídku kuřiva, jmenujme pro příklad alespoň čtyři druhy cigaret – lidovým druhem byly cigarety Lipy, v krabičce 10 ks po 2 Kčs, dále bývaly obvykle dobře dostupné Letky, Globusky a Džunky. Nejlevnějším druhem pak byly vyklepávané Partyzánky, které se prodávaly opět po deseti kusech za cenu 1,60 Kčs. V tomto případě ovšem cena korespondovala s kvalitou a Partyzánky byly mezi kuřáky hodnoceny spíše negativně.

Za výčepem se po schůdkách vcházelo do salónku, který byl určen zejména pro uzavřenou společnost. Nebylo výjimkou, že přijížděli právníci a lékaři až z Českých Budějovic, aby si zde uspořádali slavnostní večírky. Paní Jana Randová doplňuje, že se v salónku scházeli po svých utkáních také svinenští fotbalisté, a často je doprovázely i jejich manželky.

Pan Václav Heidinger si v souvislosti s Petrlíkovým hostincem vzpomíná především na Mistrovství světa v hokeji v roce 1969. Hrálo se ve Stockholmu ve Švédsku a hostinský Steinbauer promítal utkání na televizní obrazovce. Šampionátu se tehdy účastnilo šest týmů a bylo pravidlem, že si každý zahraje s každým dva zápasy (odvetu). Nejvíce fanoušků přitáhla dvě utkání v po sobě jdoucích pátcích (21. 3. a 28. 3.), kdy se naši muži utkali s výběrem Sovětského svazu. Jednalo se o první hokejové střetnutí takového významu po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, k níž došlo v noci z 20. na 21. srpna 1968, a národ Čechů a Slováků pochopitelně toužil po výhře nad svým východním soupeřem, který ho před necelým rokem začal okupovat, a chtěl mu jako odplatu zasadit tvrdý úder.

První pátek přinesl jednoznačnou výhru Československa 2:0 a nejen Petrlíků hospoda, ale i všechna další místa, kde bylo utkání promítáno, se otřásala v základech. Následující týden přinesl skutečné hokejové drama, kdy československé mužstvo opět pohodlně vedlo 2:0, ve druhé třetině ovšem dovolilo vyrovnat Sovětům, a rozhodla třetí dvacetiminutovka, v níž Čechoslováci vsadili do východní branky opět dva góly, kdežto Sověti do naší pouze jeden. Výhra 4:3 zvedla všechny hosty Petrlíkova hostince, kteří sborově zapěli spolu s televizí hymnu. Byl to opravdu dojemný, emotivní moment. V celé zemi pak tento sportovní úspěch vedl k bujarým oslavám, zpívalo se do noci, města křižovaly automobily s vyvěšenými československými vlaječkami a klaksony téměř nepřetržitě vytrubovaly. I když Sovětský svaz nakonec celý šampionát ovládl a vyhrál první místo a Češi skončili až po Švédech na třetím místě, radost z ohromujících výher si žádný fanoušek vzít nenechal a hned po skončení mistrovství vznikl slogan: „Nevadí, když není zlato, ty dva pátky stály za to!“

Zmiňme ještě, že hokejové mistrovství roku 1969 odehrála československá reprezentace pod vedením trenérského dua Vladimíra Kostky a Jaroslava Pitnera. Není možné vyjmenovat všechny hráče, ale vzpomeňme alespoň na vynikajícího brankáře Vladimíra Dzurillu a hráče Jozefa Golonku, Josefa Horešovského, Jaroslava Jiříka, Václava Nedomanského, Františka Pospíšila a bratry Jaroslava a Jiřího Holíkovy.

Vraťme se od hokejových úspěchů československého národního týmu k hospodě U Petrlíků, která svůj provoz ukončila asi během 70. let spolu s dalšími jí podobnými. Tehdy zde sice ještě stále obsluhoval pan Steinbauer, skoro dvacet let však byl zaměstnancem Jednoty, protože jako soukromník tuto živnost provozovat nemohl. Nejsme bohužel schopni říct, co za zavřením stálo. Možná to bylo kvůli úbytku hostů, což se ovšem jeví jako nepravděpodobné, protože do kostela se sice už v takové míře nechodilo, ale s návštěvami hospod se ani za minulého režimu nepřestalo, možná to byl záměr a provozy musely být uzavřeny, aby nekonkurovaly nově vybudovanému hotelu na náměstí.

Závěrem bych chtěl poděkovat paní Marii Krnáčové, paní Janě Randové a panu Václavu Heidingerovi, kteří svými vzpomínkami přispěli ke vzniku tohoto článku.