Popisovat všecky příhody a zážitky té doby by jistě zabralo mnoho stránek. Přesto pro tuhou konkurenci nedalo se mnoho vydělat a byly i ztráty. Tak kupříkladu moto Rudge koupené za osmnáct tisíc jsem prodal svému subzástupci J. Metzlovi v Budějovicích za pět tisíc a nedostal jsem nic. (Byl to Žid a za okupace ho popravili). Jeden stavitel mi při stavbě domu v Leninově ulici u mostu nedoplatil asi sedm tisíc, stavitel Kašpar z Prahy při stavbě školy v Nových Hradech deset tisíc a tak dále. Na menší částky se ani neupamatuju. Další svízel byla v tom, že jsem z konkurenčních důvodů musel dávat zákazníkům dlouhé platební lhůty a tak mně došlé účty byly splatné dřív, než jsem sám dostal peníze. Proto docházelo k žalobám, ba i k exekucím. Nakonec jsem vždy všechno zaplatil, ale bylo o výlohy víc.
Mimo konkurenty, kteří mi sem do okolí jezdili (vlastně někdy jejich velmi nesolidní akvizitéři) z Budějovic: Bratři Švehlové, Ing. Brunhofer a Navara ze Suchdola, jsem měl ve Svinech Františka Šimona a Václava Kyslíka. Ještě dobře, že Šimon dělal jen menší práce a Kyslík hlavně rádio, ale i tak bylo té konkurence až nepříjemně dost.
Během těch let přišel také prodej radiopřijímačů a spojené s tím opravy. Opatřil jsem si k tomu potřebnou koncesi. Zpočátku jsem v tom oboru značně tápal pro nedostatek praxe a potřebného zařízení, ale houževnatým úsilím jsem získal dosti dobrou praxi opraváře. Rád jsem se tím zabýval přes mnohdy obtížnou práci s ochromenou levou rukou, ale měl jsem radost, když se mi oprava podařila. Zařízení na zkoušení elektronek a elektronkový voltmetr jsem si udělal sám. Dobrou službu mi dělalo asi sto dvacet elektronek běžných typů, které jsem zkusmo dosazoval. Opatřil jsem si i všechna schémata přijímačů. Znamenitý byl malý wattmetr, kterým jsem začínal hledat vadu. Když ukázal větší spotřebu, býval zkrat v některém kondenzátoru, a když menší, byl přepálený některý odpor nebo elektronka. Pak už se voltmetrem vadná součástka našla. Obtížnější to bylo s poruchami v anténním obvodu a u superhetů, ale i to jsem časem zmohl ohmmetrem. Ani v této branži nebylo o veselejší příhody nouze. Tak u Kalistů v Dobrkově jsem předváděl rádio právě, když vysílali zprávy a jedna dcera povídá: o je, my jsme chtěli rádio, co hraje a ne co mluví. Nebo když přišel mladý Pelech ze Lnišť, že je sice spokojen, ale nemůže najít, kterým knoflíkem se točí, aby to mluvilo pomaleji. Taky přišel zdejší šenkýř J. Vrchota, že koupí rádio. Když jsem mu je předváděl, tak povídá: a teď mi pusťte sportovní zprávy. To ovšem nešlo, tak nic nekoupil, když si nemůže pustit sportovní zprávy, kdy sám chce. Malér byl, když jsem jel pro lepší aparát až do Písku, a když jsem ho předváděl v Žumberku, tak mi za chvíli vypověděl. Přijímače jsem totiž bral u Otavského svazu v Písku, protože zas brali naše motory. Ředitel toho svazu pan Výborný byl popraven nacisty.
Ještě vzpomínám, že kolem roku 1926 jsme pracovali v Ledenicích a v Českých Velenicích, kde jsme instalovali čtrnáct rodinných domků a vyměňovali motory a instalace, protože se tam měnil stejnosměrný systém na trojfázový. Odtud jsem přivezl první náš radiopřijímač, malý na baterky. Teprve později přišly na trh třílampovky Telefunken 350 T, které měly místo lamp štíhlé sloupky, které se dodatečně vyměňovaly za normální elektronky.
V roce 1938 ochabla práce i obchod s motory, tak jsem koupil moto Jawa 175 ccm na menší jízdy po okolí, a když se zhoršila mezinárodní situace a stavěly se opevňovací bunkry podél řeky Stropničky, tedy za našimi zády, nedával už nikdo nic dělat a tím méně koupit motor. Došlo i ke stěhování rodin do vnitrozemí. Také my jsme si připravili nouzové bydlení v Bechyni u Otruby (bratra Petra Otrubů). Odvezli jsme tam autem nějaké peřiny a trochu živobytí. Na zpáteční cestě byly už na Veselce protitankové zábrany a travers, hlídané našimi vojáky. Museli jsme vystoupit z auta a legitimovat se, přestože nás jeden voják znal. Pár dní před tím jsem odvezl knihy a důležité věci Živnostenské záložny do Hluboké nad Vltavou ke kolegovi Slavíčkovi.
25. března 1939 jsme byli s mámou náhodou v Budějovicích, když ze sněhové vánice přijížděli na Kdf němečtí vojáci. Bylo nám krušno, ale byli jsme bezmocní. Ve Svinech byla před tím utvořena národní garda, jejíž část zůstala do poslední chvíle na Nových Hradech a vzkázala pro odvezení. Nikdo nechtěl jet, tak jsem jel sám, ale přivezl jsem jen batožinu, víc jsem nemohl naložit. Krátce na to Němci gardu odzbrojili a vyhnali. Šli domů přes pole, po silnici se báli. Druhý den bylo třeba dopravit naše celníky do Mirkovic a zase nikdo nechtěl, tak zase starý voják Šícho se nebojí. Jel s námi i náš Roman. Za Velešínem se střílelo – nevím proč. Jeli jsme i kousek přes zabrané území a pustili nás.
V zabraném území mi zůstali značné pohledávky, tak jsem si opatřil pas a později propustku a jezdil jsem tam inkasovat. Němci se divili a nechtěli platit. Protože se smělo převézt přes hranice jen 10 RM, dával jsem větší částky do aparátu na levé ruce a prošlo to. Měl jsem větší částky za benzinové motory až ve Věžovaté pláni a v Omlenicích na Kaplicku. To jsem musel do Českého Krumlova k bance a žádat o devizní povolení. Část pohledávek mi tam ovšem zůstala. Elektrizitätswerk Oberdonau mi zakázal pracovat v Sudetech, že nemám koncesi pro Reich, ale Němci z okolních vesnic nějak vymohli, že přijel z Kaplice úředník toho podniku a požádal mne, abych jezdil na práci a opravy do pohraničí dál a dal mi i jejich přihlašovací blankety na nová zařízení. Němci byli rádi, dobře platili a přilepšovali i živobytím. Mizel však pomalu měděný a mosazný materiál a nastupoval hliník a železo, které jsme měli vyměňovat za měď i na síti ve Svinech. Vyměňoval jsem však jen podřadné přípojky a občas odevzdal asi 5 kg mědi, aby byl pokoj. Na hlavní síť jsme nesáhli.
Pak přišlo úplné a bezpodmínečné odstraňování krátkých vln z přijímačů. Lidé je museli přinést na určené místo, kde nejméně dva radiomechanici ty vlny kuchali. Byli jsme s Kyslíkem v Borovanech, Hluboké u Borovan, Olešnici, Besednicích i v Budějovicích a Rudolfově, protože jsme byli výkonná parta. Na pomoc jsme měli příručky s návody na všechny přijímače a platil to stát nebo obce, už nevím. Dostal jsem dohromady asi 15.000 Kč, placeno bylo od kusu. Bylo při tom i dost zábavných i trapných příhod. Němcům z pohraničí jsme měli kuchat krátké vlny jen příležitostně při opravách. Němci to věděli a tak většinou přinesli k opravě i kus uzeného, abych tam KV nechal. Přišli i z Německého Benešova.
V roce 1941 přišla pohroma. Dostali jsme od Spořitelny soudní výpověď, že na naše místo přijde pošta. V kritické době nám nabídli sousedi Pašolů, že jejich švagr J. Mráz pro nás upraví svůj dům čp. 87, což také udělal k naší spokojenosti. Než bylo vše připraveno, přestěhovali jsme se zatím k Weisfeitům do prvního patra. Při jednom jednání na Spořitelně viděl zástupce pošty z Budějovic, že je nám křivděno, tak povídá: Je to z nařízení Němců, tak vám pomoci nemohu, ale dám vám bezplatně zařídit do nového telefon. Náhradou za všechnu investici, kterou jsme na Spořitelně provedli svým nákladem, nám dala Spořitelna 50 Kč. Však po létech se mi ředitel B. Panuška omlouval. U Mrázů byl sice slušnější krám, ale dílna maličká, špatně osvětlená, takže se tam nedalo mnoho dělat. Roman po absolvování průmyslovky pracoval napřed v Budějovicích u nějakého Dra Fischera (nebo tak nějak) a později v Aigenu v Rakousích. Odtud při bombardování Lince utekl pěšky domů na černo. Zdejší úřad práce (jezdil sem Buchner) mi jeho přemístění nepovolil, ale Roman zůstal potajmu doma do konce války a opravoval rádia.
