608 436 941

Emil Hácha a Slovník veřejného práva československého

Autor: Mgr. Vojtěch Slípka,   Mgr. František Slípka | Zveřejněno: 21. září 2019 | 68x

Emil Hácha se podílel na Slovníku veřejného práva československého - 90 let od vydání 1.dílu

Ve funkci I. prezidenta Nejvyššího správního soudu se JUDr. Emil Hácha podílel na významném projektu prvorepublikové právnické literatury, který je dodnes počinem úctyhodným. Tímto projektem byl Slovník veřejného práva československého, jehož 1. díl vyšel knižně právě před devadesáti lety.

Vydání prvních čtyř dílů se aktivně účastnil, poslední pátý díl už byl vydán po jeho smrti. Encyklopedie je však neoddělitelně spjata s Háchovým jménem. Slovník nebyl - a ani být nemohl - přímým produktem činnosti Nejvyššího správního soudu, ale souvisel s ním personálně i organizačně. Emil Hácha byl především jedním z hlavních pořadatelů Slovníku. Ale nejen to – ke spolupráci na tvorbě slovníkových hesel získal i nezanedbatelný počet svých kolegů, tedy zaměstnanců soudu. Háchova kancelář byla zároveň jakousi neoficiální organizační základnou pořadatelů.

Jména hlavních redaktorů Slovníku jsou napsána na titulních stránkách jednotlivých dílů. Kromě Háchy – který měl z nich nejvyšší ústavní funkci – to byli profesor Karlovy university v Praze JUDr. Jiří Hoetzel, profesor Masarykovy university v Brně JUDr. František Weyr a profesor Komenského university v Bratislavě JUDr. Karel Laštovka. Pouze na prvním díle Slovníku spolupracoval profesor Karlovy university v Praze JUDr. Antonín Hobza. Ve vědecké redakční radě Slovníku tedy byli zastoupeni představitelé všech tří československých právnických fakult a Hácha jako vrcholný představitel právní praxe. Co jméno, to významná právnická kapacita.

Důvod vydání Slovníku objasnili v doslovu k 5. dílu z roku 1948 Jiří Hoetzel a František Weyr. Spolu s Emilem Háchou a Karlem Laštovkou si tehdy – po vzniku republiky - uvědomili, že teoretické a praktické potřeby odborné právnické literatury potřebují slovníkové dílo z oblasti veřejného práva, které bývá v jiných literaturách obvyklé. Vzor takového encyklopedického díla tu byl. Čtyřdílný „Mischler-Ulbrich“, jak byl mezi právníky populárně nazýván „Österreichisches Staatswörterbuch“ profesorů pražské Karlo-Ferdinandovy university Dr. Ernsta Mischlera a Dr. Josefa Ulbricha, se dočkal v letech před první světovou válkou dokonce dvou vydání. Byla tu jen malá potíž – byl psán německy. A také neodpovídal nové právní realitě, jež nastala po rozpadu rakouské monarchie a vzniku československého státu. Zde je asi na místě zdůraznit, že „Mischler-Ulbrich“ byl skutečně slovníkem a dílem celorakouským, protože do něho přispěla i řada význačných českých právníků (včetně mladého Jiřího Hoetzela). Staatswörterbuch obsahoval vlastně abecedně řazená odborná pojednání na témata, jež byla přidělována jednotlivým právním specialistům, kteří byli na konci textu také uvedeni. Protože toto uspořádání slovníku bylo vyhovující, rozhodli se pořadatelé tento vzor následovat. Kdo z pořadatelů, a kdy, přišel první s myšlenkou vydat československý slovník, už asi nelze zjistit, ostatně dnes už to ani není důležité. Faktem však je, že minimálně Hoetzel a Hácha dostali podnět k vydání českého slovníku veřejného práva už krátce před první světovou válkou, kdy se Svaz českých okresů a Svaz českých měst rozhodly, že v roce 1915 k jubileu padesátiletí české samosprávy vydají český slovník veřejného práva, a to podle vzoru Mischler-Ulbricha. A Jiří Hoetzel i Emil Hácha byli tehdy delegováni do vědecké redakce zamýšleného díla. Válka však záměr překazila.

Důležitým předpokladem vzniku československého Slovníku byl fakt, že se všichni redaktoři navzájem znali a také byli v osobním či pracovním styku. Ještě v době svého působení v Zemském výboru království Českého se poznali Emil Hácha, Jiří Hoetzel, Antonín Hobza a Karel Laštovka. Mimo tuto líheň právníků vzešlých z konceptního úřednictva stál František Weyr, který byl ovšem už od roku 1909 přispěvatelem Správního Obzoru, časopisu Klubu konceptního úřednictva zemského výboru, jehož redaktorem byl Jiří Hoetzel - a do něhož přispívali i Hácha, Laštovka a Hobza. Do užšího kontaktu zejména s J. Hoetzelem a K. Laštovkou se pak Weyr dostal na ministerstvu vnitra při tvorbě ústavy a jiných důležitých zákonů nového československého státu. Takto se tedy zrodil redakční tým Hácha, Hoetzel, Hobza, Weyr a Laštovka. Vedle Háchy jako muže praxe se tu objevily výrazné individuality právní teorie.

Nespornou osobností v oblasti správního práva byl JUDr. Jiří Hoetzel (1874-1961), který byl autorem vládního návrhu československé ústavy z roku 1920, na pražské univerzitě přednášel správní právo a v meziválečném Československu byl hlavním expertem v ústavních a správních otázkách. Rovněž JUDr. Karel Laštovka (1876-1941) patřil k nejvýznamnějším odborníkům správního práva v naší historii. Jeho obdivuhodná znalost právních detailů z něj činila jakýsi živý právnický slovník. Po roce 1918 byla jeho akademická kariéra spjata s Univerzitou Komenského v Bratislavě. Individualitou byl i JUDr. Antonín Hobza (1876-1954), odborník na církevní a mezinárodní právo, který byl stejně jako Hácha členem Stálého rozhodčího soudu v Haagu. Z redakčního týmu Slovníku ale odešel už v roce 1930, kdy je naposledy uveden mezi pořadateli na titulní stránce XIX. sešitu. Doslova velikánem právní vědy, zejména z hlediska množství odborné literární produkce, byl pak JUDr. František Weyr (1879-1951). Napsal téměř neuvěřitelné množství článků, studií a knih, a to nejen v češtině, ale i v němčině a francouzštině. Založil a vedl dokonce mezinárodní právně teoretický časopis. Zabýval se i právní filozofií, sociologií a statistikou a stal se zakladatelem normativní právní teorie. Jeho osud byl po roce 1918 spjat s Masarykovou univerzitou v Brně.

Nezbytným předpokladem celého podniku bylo ovšem zajištění patřičné peněžní podpory a nalezení vhodného nakladatele. Finanční podporu se naštěstí podařilo získat od československé vlády Antonína Švehly. Hledání vhodného nakladatele se ovšem ukázalo být svízelnějším problémem. Protože čeští ani slovenští nakladatelé nejevili zájem o finančně rizikový vědecký projekt, dohodli se redaktoři nakonec s brněnským německým nakladatelstvím Rudolfa M. Rohrera, s nímž měl F. Weyr dobrou zkušenost při vydávání svého časopisu. Když v roce 1927 vyšel v Brně I. sešit Slovníku veřejného práva československého, bylo na titulní stránce ještě jedno důležité jméno. Jako redakční tajemník je tu uveden JUDr. Jiří Havelka (1892-1964), tehdy místotajemník v ministerstvu železnic, jehož Hácha ho poznal ve svém semináři srovnávacího správního práva. Byla to volba šťastná a prozíravá, neboť Havelka byl muž nesmírně pracovitý a odborně zdatný. Pořadatelé byli nesporně schopni odborně redigovat jednotlivé příspěvky, ale celý podnik vyžadoval i drobnou a úmornou práci organizační a administrativní. V roce 1933 mu Hácha nabídl také právě uvolněné místo senátního rady Nejvyššího správního soudu.

Redakční schůze se konaly pravidelně v Praze, zpravidla v úřadovně prezidenta Háchy – tedy v budově Nejvyššího správního soudu. Práce na přípravě Slovníku vyžadovala mnoho schůzí, porad a korespondence, což některé zúčastněné ještě více osobně sblížilo. Weyr tak nalezl cestu k Háchovi (který mu nabídl tykání) a Havelkovi, méně k Hoetzelovi a Laštovkovi. S Hoetzelem měl vztah značně napjatý, a to zejména proto, že ten neuznával Weyrovu normativní teorii. Posléze se však Weyr s Hoetzlem spřátelili. Hácha a Hoetzel si tykali a pojilo je dávné přátelství již z časů spolupráce u zemského výboru. Nesoulad však panoval mezi Weyrem a Hobzou, protože už v dobách rakouských mezi nimi vznikl osobně i odborně nepřátelský vztah, což byl nakonec důvod Hobzova odchodu z redakce. Emil Hácha se někdy asi dost zapotil při spolupráci s vědeckými egy svých kolegů. Nicméně podle vzpomínek zúčastněných on byl tím, kdo urovnával různé neshody a jen jeho zásluhou zůstala redakce po Hobzově odchodu pohromadě.

Slovník veřejného práva československého vycházel nejprve vždy v sešitech, poté i knižně. Než ale vyšel v květnu 1927 první sešit, bylo potřeba domluvit přispěvatele a těm prvním (slovník byl koncipován abecedně) poskytnout i čas na sepsání hesel. Nebyl to jistě úkol jednoduchý. V úvodním sešitě už je seznam 166 autorů, kteří přislíbili spolupráci. Nakonec se celého podniku zúčastnilo téměř neuvěřitelných 268 přispěvatelů – byli to zástupci jak právní praxe, tak právní teorie (univerzitní profesoři). Pod slovníkovými „hesly“ si přitom představme spíše odborné a vědecké studie, někdy i značně rozsáhlé. Do roku 1929 vyšlo 11 sešitů prvního svazku, který pak v témže roce vyšel knižně. 15 dalších sešitů bylo vydáno knižně v roce 1932. Třetí svazek následoval po 12 sešitech v roce 1934 a čtvrtý svazek – poslední vydaný za života Emila Háchy – vyšel po 13 sešitech v roce 1938. Pak byly vytištěny už jen tři sešity pátého svazku a nastal konec. Německá firma Rohrer pochopitelně vydávání „československého“ slovníku po okupaci zastavila. Jako poslední vyšel na podzim 1939 sešit LIV. Co se týče rozsahu Slovníku, tak na začátku se počítalo asi s 35 sešity a 3000 stranami. Počet sešitů i počet stran nakonec přesáhly všechny původní odhady. Ve všech pěti svazcích nakonec slovníková hesla zabrala plných 4988 stran.

Sami pořadatelé (včetně Hobzy a Havelky) přispěli do Slovníku celkem stovkou hesel, z nichž mnohá měla rozsah solidních vědeckých studií. Háchovy studie Koncese (1930) a Nejvyšší správní soud (1932) byly vydány i jako samostatné knižní publikace. Z Nejvyššího správního soudu se do literární odborné práce na Slovníku zapojilo kromě Háchy (13 hesel) a Havelky (6 hesel) celkem 15 dalších zaměstnanců, kteří dohromady vytvořili 30 slovníkových hesel. Háchova snaha podněcovat literární tvořivost svých kolegů je určitě sympatická. Nesporně se tím snažil zvýšit i odbornou prestiž Nejvyššího správního soudu.

Po porážce nacismu se k dokončení přerušeného díla odhodlali František Weyr a Jiří Hoetzel. Laštovka i Hácha zemřeli, Jiří Havelka byl nespravedlivě popotahován kvůli svému působení v době protektorátu. Osiřelí pořadatelé tedy přibrali nové redakční tajemníky a projekt skutečně v roce 1948 dokončili. Ke cti jim slouží, že v Doslovu k poslednímu svazku si jmenovitě a vděčně vzpomněli na Emila Háchu, což v červenci 1948, kdy text psali, už vyžadovalo pevný postoj a odvahu. 5. díl Slovníku sice na poslední chvíli a s mnoha těžkostmi vyšel, ale už počátkem roku 1950 byly neprodané výtisky policejně zajištěny. A to byl konec Slovníku. Cíl projektu, totiž vytvoření původního československého díla, jež by se vyrovnalo jeho rakouskému vzoru, byl však víceméně splněn. Vzhledem k diskontinuitě právního řádu po roce 1948 je dnes Slovník už jen ozdobou právnických knihoven a významným pramenem našich právních dějin. Jeho význam v našem právnickém písemnictví to však nikterak nesnižuje.