Roku 1936 došlo na elektrizaci Rejt, obecního a okresního lomu. První úkol byl postavit trafostanici ve směru primerky do Bukvice a 6 m od silnice Sviny – Hrady, která byla teprve v plánu. Vyměřování přes vršek mi dalo sice fušku, ale povedlo se přesně. I vzdálenost od silnice. Jenže obecní lom byl zatopený vodou až po okraj a asi 20 m hluboký. Přijeli na to hasiči a velitel Zettl (Fanta) chlubně povídá: za čtyři hodiny to bude venku. Jenže pumpovali motorovou stříkačkou celý den a celou noc a voda se nehnula. Tak Šícho, co tomu říká. Převzal jsem ten úkol. Nasadil jsem elektrickou pumpu, ale protože měla sací hloubku jen 4,5 metru, museli jsme ji postupně přesazovat níž a po osmi dnech a nocích nepřetržitého čerpání byla voda venku. Brzo na to po nějakém přívalu a průtrži mračen byl lom zase plný. To jsem posadil i druhou pumpu s motorem na vor, který klesal s hladinou, ale hlídač v noci neuvolnil kabel, vor se naklonil a pumpa i s motorem šla ke dnu. Vytáhli jsme to za ten kabel, motor vysušili a vodu dopumpovali. Jedna pumpa pak musela zůstat dole a odčerpávat denně vodu spodního pramene. Přišel další úkol: zařídit výtah skály z hloubi asi 24 metrů nahoru. Dojel jsem se podívat do lomu v Ševětíně a jen z kraje jsem odkoukal tamní zařízení. A zase výpočet potřebného motoru (vyšlo mi 8 HP) a síly lana (průměr 21 mm) atd. Tažný výtah jsem po dohodě s firmou Union v Českých Budějovicích navrhl se šnekovým převodem, aby byl pro zpětný chod samovzpěrný, ale šnek se neosvědčil. Nesnesl veliký tah a nebezpečně jiskřil. Muselo se to vyměnit za převody s ozubeným soukolím a pásovou brzdou. Místo dlouhého popisování připojuji náčrtek. Zařízení na první pohled jednoduché, ale přemáhané síly značné, kupříkladu tah v napjatém laně ku konci zdvihu asi 20 tun, a kdyby něco prasklo – dole pracovali lamači. Lom nebyl správně otevřen, dle starého povolovacího výměru (který jsem na obci vyhledal), měl mít stěny terasovité a ne kolmo dolů. Obecní finanční komise však značný náklad s úpravou nepovolila a šlo se pořád dolů za lepší skálou. Musel jsem tedy zařízení často prohlížet, zkoušet a vést o tom záznamy. Zmiňuji se o tom podrobněji proto, že mimo obecní pány se tam na to chodili dívat i ostatní občané.
Ještě širší veřejnost zaujala mnou provedená oprava hodin na radnici. Ty hodiny prý stály 19 let a poslední žijící hodinář Fr. Wortner upustil od opravy, když mu ten hodinový stroj rozmačkal prst. O hodiny jsem se zajímal jako propagační referent Okresního osvětového sboru, že to byla ostuda města. Městská rada mi povolila opravu s podmínkou, že to nebude nic stát. Prohlédl jsem stroj, zdál se mi v pořádku, jen tři těžká závaží z kamenů (pro chod, bití celých a čtvrtí) měla málo místa dolů pod hodiny a bylo by třeba natahovat třikrát denně. To jsem změnil tak, že místo dolů jsem vedl tah na závaží nahoru přes kladky pod hřebenem střechy a od nich na podlahu bylo dost místa na delší chod závaží, takže stačilo natahovat jednou denně. Nic jsem za to neúčtoval, ale obci se přílišná spořivost málem nevyplatila. Starý zchátralý provaz jednoho závaží se přetrhl a těžký kámen propadl stropem do prostřední kanceláře. Teprve potom koupili nové provazy a oprava stropu byla navíc. Občané byli překvapeni, když slyšeli odbíjet hodiny daleko do polí. Moji popularitu se snažili podkopat pánové Karel Hlubuček a Jaromír Šimon, s nimiž jsem se nepohodl o obětní kameny. Plácali v novinách i rozhlasem, že jsem při opravě vyměnil rafiky, a že jsem odstranil figurky, které se prý ukazovaly v okénku na ciferníku. Posměvačné hanopisy zarazila tehdy kancelář prezidenta republiky, protože bylo při tom hanobeno rodné město prezidentovo. Hodiny pak natahoval Petr John a od jeho smrti hodiny zase stojí.
Do okresního lomu jsem dělal výtah jen obyčejný, šikmo po kolejích a pumpu na vodu, mimo motor 20 kW k drtiči. Totéž bez drtiče v lomu J. Waltera (Potůčka).
Dobrých deset let až do války trvalo značné pracovní a jistě i nervové vypětí. Byly starosti a občas i veselo. To při posledních lečích po honech, nebo když se rozsvěcovala nová vesnice. Tak ve Lništích dal na to předseda Pelech (Leština) čtvrtku piva, družstvo druhou a co teď? Jářku účtovali jste povozy? A dál pozemek pod trafostanici? To už vydrželo do rána. Nebo v Bukové, kde se to shodlo s posvícením. V neděli ráno při zkusmém zapínání se zjistilo, že jsou spáleny pojistky ve stanici. Přiběhli pro mě, že jim to způsobil některý opozičník. Na jejich přání jsem vzal sebou do sidecaru hned četníka. Hledal jsem napřed zkrat v síti, nebo přehozený kus drátu. Protože nové dráty byly čisté a lesklé, brzo jsem našel na stavení pana Pitálka očazené dráty a na římse pavučinu pod oknem z půdy. Tam leželo bičiště s drátem na konci a Pitálek musel četníkovi doznat, že to udělal sám ze zášti. K opravě pojistek jsme vysadili železné dveře ve stanici a svítilo se. U starosty obce Klímy byl vynesen hned rozsudek: Pitálek zaplatí všechny výlohy a všechno, co Šícho a četník Dvořák vypijí. Dvořák byl známý piják a já jsem nepil sodovku, tak bylo útraty tuším přes 400 Kč. K tomu ještě, když jsem se nevracel domů, přijela pro mne večer máma s Pachnerovým autobusem. Ale domů jsme hned nejeli, byla přece také posvícenská muzika a tancovalo se vesele. Vždyť jsme zachránili posvícení. Jezdil jsem tam potom po celá léta na hony a srnce.
Po rajónu jižních Čech se mnou občas jezdil Otto Tešlík prodávat elektrikářům instalační materiál pro firmu Elektromateriál SVET Emil Buršík v Brně. Připláceli mi na něj asi 90 haléřů za ujetý kilometr. Tešlík byl veselý společník, večerama jsme hrávali spolu kulečník a když jsem ho nechal kus cesty řídit auto, tak mi dával lepší doutník. A jedlík byl, že si někdy dával celý oběd i s polévkou dvakrát. Ještě po dvaceti létech jsme se rádi viděli.
Můj rajón pro firmu SVET hraničil nahoře asi takto: Sušice, Horažďovice, Blatná, Bělčice, Rožmitál, Březnice, Bechyně, Milevsko, Příbram, Tábor, Jindřichův Hradec, Strmilov a dolů až Český Krumlov, kde jsem od firmy Spiro dostal jednou objednávku za 53.000 Kč. Nejvíc motorů mi prodal Otavský elektrárenský svaz v Písku a František Rychlý v Protivíně. Jeden rok jsem měl prodáno 256 motorů. Jednou mne volal elektrikář Brož z Příbrami a prodali jsme v blízké obci do statku motor 20 HP k řezačce na píci. Měla čtyři nože v setrvačníku, samočinný posuv z výfuku, který řezanku dopravoval až ke stájím. Píce se házela z vozů rovně do řezačky. Právě to honili lokomobilou, tak jsem to viděl v provozu.
Alespoň jednou ročně jsem jezdil k firmě SVET do Brna udělat pořádek. Brával jsem sebou celou rodinu, poprvé na motocyklu se sidecarem. Jednou jsme tam byli v zimě v únoru na plese podniku, to už autem, na Vysočině byla spousta sněhu.
Tehdy ten rajon jsem jednou až dvakrát týdně projížděl, dva dny v týdnu učil jako externí učitel na živnostenské škole pokračovací, tři půldny v týdnu jsem dělal účetního živnostenské záložny a při tom jsem chodil na hony, dělal jednatele a lovčího Loveckého klubu, jednatele a později předsedu Okresní myslivecké jednoty, jednatele, případně vzdělavatele Sokola, propagátora Okresního osvětového sboru, jednatele Okresního muzea, pokladníka Družiny válečných poškozenců atd. Vlastní podnik doma a inkaso za elektriku obci vlastně obstarávala máma sama.
