Jožkovina podruhé
Minulé hospodské putování se týkalo Jožkoviny a bylo ukončeno významným historickým mezníkem, zasazeným do první poloviny 70. let, kdy musela jít celá starobylá budova spolu s dvěma vedlejšími domy k zemi, aby mohl být postaven nový hotel. Nejeden z nás si zasteskne, když denně spatřuje to, co tenkrát bývalo moderní, to, co vážně narušilo starobylý ráz náměstí (přinejmenším jeho horní části) a to, co naplno nefungovalo ani dvacet let…
Vraťme se v historii do roku 1978. Svinenští se dočkali a poprvé od podzimu 1971 si opět mohli objednávat v místě bývalé Jožkoviny, resp. v hotelu U Dvou čápů. Toto pojmenování si stavba vysloužila díky čápům, kteří pravidelně usedali na komín Jožkoviny, paradoxem však je, že jakmile nová budova vyrostla a získala tento název, čápi na její komín víckrát nepřilétli a snad jako náhradu si vybrali komín v areálu Gamy.
Aby si celou budovu mohli prohlédnout nejen hoteloví hosté, ale také místní, byl krátce po zahájení provozu uspořádán den otevřených dveří a návštěvníci při té příležitosti zhlédli všechna patra, podívali se do pokojů a jistě je uchvátilo atrium, v němž se tyčil strom, což zcela určitě působilo úchvatným a nevšedním dojmem.
Majitelem a současně provozovatelem se stala opět Jednota. V čele hotelu stál vedoucí, dva provozní a práci vykonávalo asi pětapadesát zaměstnanců. Zhruba patnáct jich pracovalo v kuchyni, která byla společná pro jídelnu, formanku a bufet v přízemí, další byli samozřejmě na place, v kavárně v prvním patře, k níž patřil salónek a menší sál, a nemůžeme zapomínat ani na personál starající se o něco kolem čtyřiceti pěti lůžek.
Není naším cílem uvádět jména všech pěti desítek zaměstnanců, jejichž počet by ještě vzrostl díky faktu, že se během let také různě proměňovali. Připomeňme však alespoň tři vedoucí pracovníky – jako první tuto funkci zastával Josef Berneiter, po něm p. Kraus a patrně posledním vedoucím se pak stal Jan Štěch.
A nyní se pojďme podívat postupně na všechny provozy v budově. Jak jsem již napsal, kuchyň byla společná pro všechna tři zařízení v přízemí a pokud se v salónku v prvním patře konala např. svatba a bylo třeba zajistit občerstvení, opět jej připravovali dole. Netrvalo dlouho a kuchyně se díky poctivým a lahodným pokrmům stala vyhlášenou široko daleko, což dodnes všichni pamětníci potvrzují. Takový myslivecký guláš s chlupatým knedlíkem za 9,80 Kčs prý neměl konkurenci!
První patro patřilo kavárně, salónku a sálu. Napišme alespoň v tomto případě, kdo provoz kavárny zajišťoval – pánové Václav Mašek, Josef Ostrý a paní Jana Mašková. A zatímco hotelové pokoje byly umístěny o poschodí výš, recepce se nacházela ve stejném patře jako kavárna a sloužila zároveň jako sálová šatna.
Podle pana Josefa Ostrého byl zájem návštěvníků ohromný, salónek býval pravidelně obsazen o víkendech svatbami, oslavami narozenin a podobnými veselími. Na sále se zase každý pátek a sobotu konala taneční zábava, v sezóně navíc ještě každou středu. Vystupovaly především kapely z okolí, nejčastěji Monika z Borovan a dále např. Albatros z Velešína nebo Golf z Českých Budějovic. Zahrály ovšem i svinenské skupiny – třeba Den, v němž hrál mimo jiné F. Stráský, nebo Šumava klub kapelníka B. Zachaře. Zatímco sál byl koncipován na 250 osob, běžně se stávalo, že dorazily tři stovky návštěvníků, a výjimkou nebyla ani skutečnost, že někdy probíhaly dvě akce současně (v salónku a na sále). V kavárně bývala na čepu plzeňská dvanáctka, půllitr tehdy stál 3,90 Kčs.
Návštěvnost je jedna věc, nicméně je třeba podotknout, že sál jako takový byl nešťastně udělaný – kolem dokola stály sloupy, nedalo se tedy postavit pódium a nikdy neviděl každý každého. Problémem byla i velikost, v porovnání s původním sálem Jožkoviny byl tento nesrovnatelně menší.
Z tradičních akcí jmenujme oslavu Mezinárodního dne žen, kterou chystaly podniky pro své zaměstnance, nebo masopust. Jeho organizace se pravidelně ujímal svinenský svaz žen, nicméně v porevoluční době tradice utichla a v rámci našeho města se masopust jako takový udržel dosud pouze na Rejtech a v několika dalších osadách.
Se svinenským hotelem je úzce spjato natáčení filmu Neříkej mi majore! ze začátku 80. let. Filmaři si jako exteriéry vybrali místa nejjižnějších Čech, jimž jasně dominují Trhové Sviny, následované např. Horní Stropnicí, Dolním Dvořištěm, Českými Velenicemi a dalšími obcemi v okolí. Velká část záběrů vznikla právě na hotelu. Kvůli filmu byla vystavěna velká předzahrádka se stolky a slunečníky, zasahující až do současné silnice, a v jednotlivých obrazech lze spatřit různé části budovy, díky kterým si můžeme lépe představit, jak to uvnitř vypadalo.
Ve filmu se objevila celá řada spoluobčanů. Přímo ze zaměstnanců hotelu to byl Václav Mašek z horní kavárny, který dostal roli číšníka a obsluhoval na zahrádce. S jídelnou, k níž předzahrádka patřila, neměl ve skutečnosti nic společného, nikdy v ní nepracoval, takže domněnka, že pan Mašek vyšel před restauraci a náhodou se dostal do záběru, by byla chybná. Ocitl se tam pouze pro potřeby filmařů.
Možnost vystoupit před kamerou dostali také místní ochotníci. Když tenkrát přišla zpráva o natáčení spolu s požadavkem o kompars, oslovil tehdejší ředitel KD, pan Karel Hašek, svinenské herce, a ti následně opravdu stanuli před kamerami. Z rodiny Schwarzmüllerů to byli Otto Schwarzmüller (alternoval trafikanta s Jiřím Pleskotem), Blažena Schwarzmüllerová (jako dáma scházela ze schodiště v hotelu a pozdravila se s Miroslavem Zounarem), jejich dcera Jana Randová (nechala si speciálně kvůli filmování ušít nové šaty, ale nakonec vystoupila v županu a coby matka jednoho z dětských hrdinů pronesla jednu jedinou větu: „Co tady děláš tak brzy po ránu?“) a syn Petr Schwarzmüller, jenž dostal takřka kaskadérskou roli, když při jízdě na motocyklu nahrazoval herce Faltýnka, který měl hned během druhého natáčecího dne havárii a odmítl víckrát na motorce jet. Nechyběla ani Petrova žena Jarmila a dcera Pavla – to je ta holčička, které připlácli na záda kornoutek se zmrzlinou. Její maminku tenkrát představovala místní učitelka Aťka Sochorová. V záběru před školou v Českých Budějovicích se zase mihli Zbyněk Veselý a Pavel Randa, povídající si zrovna s Lukášem Vaculíkem.
Filmování si živě pamatuje i rodina Průků z náměstí – v jejich dvoře se natáčela scéna s holuby. Filmaři je asi dva měsíce před první klapkou oslovili a požádali je, zda by právě u nich nemohl být holubník umístěn, a když souhlasili, dovezli ho tam a rovnou do něj uložili i holuby, prý aby si u nich do začátku natáčení zvykli. Kameraman pak danou scénu nasnímal ze strany od Roulů a několik záběrů s holubníkem bylo natočeno i v úplně jiném domě, nacházejícím se takřka na opačné straně města, v ulici pod Frutou.
Po natáčení si hotel žil dál svým zaběhlým životem, osmdesátá léta utekla jako voda v řece a přišel listopad 1989. Pro hotel však tento rok, kdy se zlomil věk a přišla nová éra našich dějin, nepředstavoval žádné velké změny a v provozu nadále pokračovala Jednota. Její zájem ale postupně opadal, hotelové pokoje byly pronajímány v tristním stavu, což nemohlo vést k ničemu jinému než k ukončení této činnosti. Pak se ovšem vynořil nápad, udělat z kavárny nákupní středisko, nabízející mj. hračky a oděvy, přízemní prostor využít jako prodejnu potravin, a v 90. letech byl tento projekt opravdu realizován. Kýžené ovoce ovšem nepřinesl a zanedlouho Jednota skončila i s tímto provozem.
Budova hotelu byla najednou bez využití, bez zájmu majitele a schylovalo se k jejímu prodeji. Všeobecně se vzpomíná, že byl tenkrát vyvíjen určitý tlak na město Trhové Sviny, aby se stalo kupcem. Hotel městu sice nepatřil, ale částečně stál na jeho pozemku, takže se tato možnost přirozeně nabízela. Odkup nicméně nebyl nikdy realizován a novým majitelem se stal soukromník, který budovu koupil za 13 milionů. Zřídil zde hernu, pořádal diskotéky, ubytovával, ale současně se neustále víc a víc zadlužoval a návrat investované částky byl v nedohlednu. Snad během dvou roků zkrachoval a banka nabídla budovu k prodeji za mimořádně nízkou cenu: 2 850 000 Kč. A v tomto případě se našel kupec velmi rychle.
Aktuálně je v provozu sportbar, prodejna zmrzliny, večerka a pobočka České podnikatelské pojišťovny – vše v přízemí. Sál v prvním patře a hotelové pokoje v druhém patře k dispozici už roky nejsou. Bůh ví, jak po třiceti letech tato nepřístupná poschodí vypadají, bůh ví, jestli se někdy dočkáme dne, kdy bude kompletní provoz včetně sálu a hotelových pokojů obnoven…
Za vzpomínání a pomoc s přípravou čtvrtého hospodského putování děkuji paní Janě Bartyzalové, manželům Halešovým, panu Františku Herbstovi, panu Josefu Ostrému, paní Marii Průkové, paní Janě Randové, panu Petru Schwarzmüllerovi a panu Zbyňku Veselému.
