Jožkovina poprvé
Když se ve Svinech řekne Fantovina, Jožkovina nebo U Dvou čápů, snad každý ví, že se jedná o tutéž budovu. Měnila vzhled, ikonickou stavbu nahradila mohutná brutalistní budova hotelu, a ačkoliv se za uplynulé roky stala jednou z tváří našeho města, pořád nám připomíná bývalou socialistickou éru. Přestože se tedy leccos proměnilo, pohostinská činnost byla po celé roky zachována a v omezené míře se vlastně udržuje dodnes.
Původními majiteli hostince byli Fantovi, od kterých koupil hostinec v meziválečné době pan Josef Steinbauer, mezi lidmi řečený Jožka, a díky výpovědi jeho vnoučat – paní Boženy Mertlové a bratrů Bedřicha a Milana Halešových – můžeme sestavit obraz fungování hospody pod jeho vedením.
Jožka byl zkušeným obchodníkem, jako celoživotní dříč nesnesl zahálku a dalo by se tvrdit, že se držel hesla: „Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek.“ V hostinci strávil většinu času, díky tomu, že v kuchyni vařila jeho manželka a pomáhat s chodem hospody museli i syn Josef a dcera Milada, se neodtrhl od rodiny a neustále tak byl mezi svými.
S prací se začínalo už ve čtyři ráno, bylo třeba navařit pro první ranní hosty, většinou řemeslníky polévky k snídani, a končilo se samozřejmě až pozdě v noci, když odešli poslední štamgasti. Stalo-li se, že přišli hosté nebo dokonce zájezd ve chvíli, kdy byla kuchyně zavřená, Jožka, který chtěl svým zákazníkům vždy vyhovět, poslal dceru Miladu do sadu, aby natrhala švestky, a do hodiny se podávaly ovocné knedlíky.
Snad všichni Svinenčané, kteří Jožku Steinbauera poznali, si dobře vzpomínají, že každému notoricky tykal. Jednou pověděl zákazník, kterému tykání nepřišlo vhod, hostinskému: „Hele, já nejsem žádnej soudruh,“ a Jožka odvětil: „To máš jedno, já taky ne.“ Nemůžeme opomenout ani jeho široko daleko známou férovost. Nikdy nikoho nepodrazil a neokradl, za to si ho místní hodně považovali. Stalo se, že snad turista nebo přespolní návštěvník platil padesátikorunou a hostinský ji ještě před vrácením drobných nazpět schoval do kasírtašky. Host se začal rozčilovat, že platil stovkou a že mu bylo vráceno špatně, nicméně Svinenští, kteří seděli u stolů okolo, jednohlasně potvrzovali, že si zákazník stovku vymyslel. Nedbaje na jejich zastání, pravil Jožka: „To je host, ten má vždycky pravdu a já bych o něj kvůli padesátikoruně přišel.“ A opravdu mu předal ještě padesátikorunu, aby na smyšlenou stovku vrátil.
Po převratu v r. 1948 nastala zlá realita – hostinec byl znárodněn a Jožka Steinbauer se najednou ocitl v cizí budově a stal se zničehonic pouhým zaměstnancem. Provozu se ujal Komunální podnik a následně Jednota, koncem 50. let byl navíc Jožka nucen budovu ze dne na den opustit. Hospodu měl po celou dobu vysvěcenou a možná i proto tak nad ní visela jistá vyšší moc, neboť po Jožkově odchodu se už v tomto pohostinství nikomu nedařilo tak jako jemu. Dokonce se stala jedna zajímavá náhoda. Před hostincem stával celé roky kříž a jakmile se moci chopili komunisté, začal být najednou na obtíž. Jožka, již coby zaměstnanec, dostal pokyn, aby kříž odstranil, a protože to nikdy neudělal, ujal se tohoto úkolu někdo jiný a kříž zmizel. A přesně rok nato, když se na uvolněném místě vztyčoval sloup veřejného osvětlení, spadl dělník z výšky na zem a zemřel – skutečně tam, kde kříž ještě před tři sta pětašedesáti dny stál, našel teď nešťastník svůj hrob…
Pohostinská služba samozřejmě neskončila ani v dobách Komunálního podniku a Jednoty, velký potenciál měl navíc i místní taneční sál v prvním patře. Byl jedním z mála v Trhových Svinech a konaly se v něm nejen hudební vystoupení, plesy a bály, ale také představení místního divadelního souboru.
V sále nebylo trvale umístěné pódium, skládalo se z praktikáblů vždy před začátkem akce. Stejně tak židle se připravovaly jen pro potřeby diváků při divadelních představeních, nemohly být rozestavěné neustále, aby nezabíraly parket. Vzadu za parketem se nacházel ještě jeden výčep, obsluhovaný zaměstnanci z dolní hospody. Od velkého sálu dělil výčep ještě menší sál bez většího využití, pouze se v něm scházeli hostinští hosté, když šli na štamprli. V patře nechyběla ani galerie a šatna.
Pokud se zaměříme na divadelní představení místních souborů (nejprve Spolku TYL v T. Svinech a poté Divadelního odboru závodního klubu ROH při n. p. Igla v T. Svinech), podle dostupného seznamu se v roce 1949 odehrála v „sále u Fantů“ hra Srdeční injekce. Lucerna z r. 1950 se hrála v „sále J. Steinbauera“ a v případě představení Všichni moji synové, uvedeného téhož roku na podzim, se již mluví o „sále Komunálního podniku (U Jožky)“. Pod komunální podnik zřejmě hostinec se sálem patřil až do poloviny 50. let, což potvrzuje dějiště v případě následujících her: Buditel, Ženitba, Strakonický dudák, Vojnarka, Revizor, Cyrano z Bergeracu, opět Lucerna a Koho tlačí bota. U dvou dalších představení – Slaměný klobouk a Dům u doktorů – není název sálu zmíněn, nicméně inscenace Chuďas ať má za ušima (1955) a Jak přišla basa do nebe (1958) již měly premiéru v „divadelním sále Jednoty (U Jožky)“.
Před každým divadelním představení se musely připravovat nejen židle a pódium, ale bylo třeba také natáhnout černý závěs za scénou, protože pódium stálo pod okny na náměstí, připravovala se navíc i opona, která byla při divadelním představení nezbytná. Velmi málo prostoru bývalo i v zákulisí, nacházejícím se po pravé a levé straně od pódia. Zatímco herci čekali na své výstupy ve stísněném prostoru napravo, provizorní maskérna pana Tischlera a zázemí osvětlovače Štěpána Kocmicha se nacházelo nalevo (se světly mu pomáhal Jindřich Lukeš), kde bylo místa ještě méně. O nedostatku místa ostatně svědčí i fakt, že když ochotnická herečka Blažena Schwarzmüllerová stála v zákulisí v kostýmu tvořeném šaty s obručí u země, musela obruč držet našikmo, aby se vedle pódia vůbec vešla.
Pro herce byla velice problematická situace se záchody. Návštěvníci hostince mohli využít latríny ve dvoře nebo pisoáry přímo v průjezdu, kterým se do budovy vcházelo (ovšem pisoár jako takový, navíc s odtokovým žlábkem, splachováním a dlážděním na stěně se v těch časech vyskytoval jen zřídkakde). Diváci měli k dispozici toalety i nahoře vedle sálu a zatímco je v průběhu představení mohli využívat, herci takovou možnost neměli – nemohli totiž v kostýmech procházet přes hlediště Pro tyto případy proto byly pod pódiem, v prostoru vysokém sotva půl metru, připraveny kbelíky a když si chtěl herec nebo herečka odskočit, musel se skrčit a vlézt přímo pod jeviště. Jednou se také stalo, že někdo omylem do kbelíku strčil a rozlití obsahu pod nohy návštěvníků už nebylo možné zabránit.
O představení místního ochotnického spolku připravila Jožkovinu na začátku 60. let 20. století novostavba kulturního domu (asi za pět milionů), což byla pro hospodu jistě velká ztráta. Jiné akce se ovšem ještě po celé desetiletí (1960—1970) konaly – např. plesy a bály. Panu Petru Schwarzmüllerovi se dodnes vybavují tři z nich – rybářský, sportovní a zdravotnický. Rybáři totiž tenkrát na jednu stranu sálu umístili ohromné plátno s kresleným zátiším rybníka a rákosím. Sportovci naopak spustili ze stropu dráty, na které připnuli bílé kuličky, což mělo připomínat sněžení. A na plese Okresního ústavu národního zdraví pak přímo uprostřed sálu visel ze stropu čáp a nesl mimino.
Taneční zábavy, zejména ty, jichž se účastnili mladí lidé, byly ochuzeny o moderní finský tanec letkis, brzy vešel v platnost zákaz jeho tančení na zdejším sále. Podle pamětníků se totiž při letkisu doslova prohýbal strop v kuchyni a riziko zřícení bylo skutečně vysoké.
Hudební produkci zajišťovala nejčastěji Zachařova dechovka, jedinkrát si zde zahrála místní kapela Melodik, jejímiž členy byli J. Dvořáková/Korčaková, V. Berger, M. Dvořák, J. Marek, F. Janouch, L. Schönbauer a P. Schwarzmüller. Vystoupení se odehrálo na prvního máje 1965 nebo 1966, přičemž hraní na Jožkovině předcházel koncert na svinenském náměstí. Nad místními hudebníky tehdy viselo doslova ideologické tablo – portréty Marxe, Engelse, Lenina a nápis „V pevné jednotě strany a lidu za další rozvoj socialistické společnosti“. Následně se Melodik spolu s posluchači přesunul přímo na sál Jožkoviny a se Zachařovou dechovkou se ujal také večerního hudebního programu.
Na přelomu 60. a 70. let se na Jožkovině odehrála srpnová pouťová zábava, k tanci a poslechu údajně zahráli také Zachařovci, s nimiž tenkrát spolupracoval i p. Stanislav Kocina. Ten se však po několika letech oddělil a v r. 1977 založil vlastní dechovou kapelu Podhoranka.
Mluvíme-li o sálu a v něm konaných akcích, nemůžeme opomenout tzv. Družstevní dny, jichž se bylo možné zúčastnit vždy před Vánoci. Paní Jana Randová připomíná, že se jednalo o stánkový prodej a nabízely se nejčastěji různé druhy ovoce, hračky, boty, kabelky nebo oblečení a že s přípravou této akce vždy pomáhal její tatínek, pan Otto Schwarzmüller. Tradici mikulášských nadílek si zase v paměti udržuje paní Marie Průková – v koších byly připraveny pro děti balíčky, které následně dostávaly od Mikuláše. Bývaly v nich různé exotické plody, jako třeba pomeranče, mandarinky nebo burské oříšky.
Během představování bohatého kulturního programu jsme úplně vynechali samotný restaurační provoz. V časech, kdy patřila hospoda pod Jednotu, se provozním stal pan Lhoták, kterého si dodnes mnozí vybavují jako muže v dlouhém bílém plášti, vařila paní Kuchařová a v kuchyni pomáhala paní Šaubová. Název „U Jožky“ zůstal i nadále zachován, hospoda navíc byla velice solidní, měla otevřeno denně a o návštěvnost nemohla mít nouzi. Přes týden zde jedli především místní řemeslníci, v neděli se změnila v lepší restauraci a na stolech bývaly i bílé ubrusy.
Na konci roku 1971 se Jožkovina definitivně uzavřela a k bourání celé budovy a sousedních dvou domů už nezbývalo moc času… K zahájení stavby hotelu a samotnému provozu se v tomto čísle Trhovosvinenských listů nedostaneme a na novodobější historii se proto podíváme až příští měsíc. V závěru bych rád poděkoval paní Boženě Mertlové, paní Janě Randové, panu Petru Schwarzmüllerovi, manželům Průkovým a rodině Halešových, bez jejichž vzpomínek by článek nemohl vzniknout.
