Ondryáš byl spolehlivý chlap, celou stavbu pil jen sodovku. Ale když byl hotov, sedl u Petrlíků za stůl, poručil si celou láhev rumu a na posezení ji vypil. Řádil potom několik dní. Starý Petrlík mi o tom často vypravoval.
Brzo po odjezdu všech cizích montérů byla vyloupena pokladna ve spořitelně, kde tou dobou byl ještě hotel. Vyšetřilo se nějak brzo, že to provedl můj bývalý montér Kaplan z Jevíčka, kterého policie znala jako kasaře, o čemž jsem nevěděl. Týž po dobu práce bydlel v hotelu a při tom obhlédl situaci a opatřil si paklíče ke dveřím. Mně se později omlouval, že to udělal až po svém odjezdu, abych já s tím neutrpěl.
Montéry jsem tedy měl z Brna, pomocné síly ze Svinů. Železné konstrukce nám dělal Ferd. Stráský, zámečník a kostelník. Sám jsem dojížděl dvakrát týdně rychlíkem přes Prahu, protože jsem měl roční lístek na dráhu. Že se první rozsvícení oslavilo, není snad třeba připomínat. To byl starý vžitý zvyk.
Dodatečně uvádím výňatek z mé přednášky z 26. března 1933: „Omezené soutěže se účastnily čtyři firmy: Jihočeské elektrárny (Č. Budějovice), Kolben (Praha), Elektrounion (Č. Budějovice) a Šícho, kterému byla zadána sekunderní síť 24. února 1923. Zařízení bylo dáno dnem 5. října 1923 do provozu a ten den se ve Svinech poprvé svítilo elektrikou. Účet za samotnou sekunderku činil 124.212,11 Kč a kolaudoval ji pan Jindřich Kálal, technický správce elektrárenského svazu v Českých Budějovicích. Inkaso a odečet elektroměrů zadáno 20. prosince 1923 firmě Šícho. V obci nešlo všechno hladce, byla opozice proti zadlužení obce i protesty Rejt, kam elektrika zavedena nebyla.“
Třebaže při technické a finanční kolaudaci byla sekunderka bezvadně schválena, nesouhlasil odečet hlavního elměru ve stanici se součtem konsumentů asi o 19 %. V důsledku toho mi obec odmítala vyplatit kauci a musel jsem hledat závadu. Odpojil jsem všechny přípojky vytočením pojistek, měřil izolaci mezi dráty i proti zemi a dostal jsem podezření na pojistky ZIPO, které měly uzemněný roubík zalit sádrou se shora. Demontoval a navlhčil jsem deset kusů, spojil roubíky zvlášť a vnitřní doteky zvlášť a ohmmetr ukázal téměř zkrat. Vyměnil jsem tedy všecky ty pojistky za jiný lepší typ, ztráta v síti se zmenšila a město kauci vyplatilo.
Když bylo již asi 300 konsumentů na světlo, vzrostla zase neúměrně ztráta. Prohlédl jsem napřed tabulku nabídek elměrů, kde byla uvedena i vnitřní spotřeba. Město zakoupilo nejlevnější anglické Ferranti Ltd. (já jsem nabízel jiné). Zase jsem zapojil deset elměrů jako spotřebiče a jedním jsem měřil spotřebu. Zjistil jsem, že každý ten elměr sám spotřebuje 1 kWh měsíčně, všechny tedy 300 kWh. Při malém začátečním konsumu to bylo moc. Byly tehdy žárovky 5, 10, a 15 svíček. Ty elměry se pak postupně vyřazovaly.
Na přání zdejších občanů, hlavně Ladislava Stráského, jsem přesídlil do Svinů v květnu 1924. Brněnský Podnik převzal František Štourač se zařízením kanceláře, krámu a materiálem za sjednanou cenu 15.000 Kč, které jsem nikdy nedostal.
Ve Svinech jsme dostali místnosti v přízemí domu městské spořitelny. Dosud tam byl hotel s hostincem. Šenkovnu jsme přepažili na krámek a ložnici, ze stáje upravili dílnu a později ze staré lednice sklad motorů a v prvním patře byteček pro děti. Všechno na náš náklad. Z Brna jsme si také přivezli německého ovčáka Arga na hlídání.
Živobytí zpočátku vázlo, protože okolí Svinů nebylo dosud elektrizováno, tak jsme v dílně dělali, co se dalo. Opravovali jsme jízdní kola, k čemuž jsem zařídil i niklování a brzo na to i mosazení zinkových kroužků pro firmu Lastra. Lázeň k tomu obsahovala 100 g cyankalia. Jednou jsem se výparů nadýchal, tak jsme udělali nad lázeň plechovou skříň s rourou do komína. Převinovali jsme také elektromotory a dělali i nové žehličky. Také benzínový motor přišel občas do opravy i jiné hospodářské stroje. Odečet elměrů a inkaso za elektriku neslo 300 Kč měsíčně, něco jsem měl jako externí učitel živnostenské školy pokračovací, tak jsme to tloukli, jak se dalo.
Když jsem začal na radu lékaře MUDr. Gregory provozovat myslivost, vzal si psa Arga J. Čerkl ze Třebče (učil se u nás) a koupil jsem od revírníka Hergeta z Hrádku mladého o. k. Sylvu. Někdy tou dobou mi nabídlo Gremium elektrotechniků v Brně místo tajemníka (abych tam zase šel udělat pořádek), ale máma a děti řekly, zůstaneme tady kvůli tátovu zdraví. Měl jsem z války a Brna pocuchané nervy.
Práce přibylo, když se začalo elektrizovat okolí. To se napřed muselo v obci ustavit elektrárenské družstvo, žádat o subvenci a vyběhat stavbu sekunderky u Povltavského elektrárenského svazu a prim. přípojky u Jihočeských elektráren. Sedláci byli velmi nedůvěřiví, báli se velkých nákladů a dalo to hodně běhání a mluvení, než došlo k ustavení družstva. A hned na to tuhý boj s konkurenty z Budějovic o instalace a motory. Začalo to v Besednicích, kamž jsem musel jezdit na kole. Proto mi přišla vhod nabídka firmy Elektromotor SVET Brno – Židenice. To přijel k nám roku 1927 jejich ředitel Dvořáček, že slyšel, že se nám nevede tuze dobře a ze staré známosti, že nám chce pomoci. Abych převzal zastoupení a prodej motorů pro jižní Čechy. Že zaplatí benzín na cestování a provizi z obchodů. Na zakoupení vozidla mi podepřeli úvěr.
Tady trochu odbočím. Roku 1926 jsem dal Petru Barthelovi za starý nepojízdný motocykl zn. Reform z roku 1905 elektromotor 3 HP. Generálku jsem doma udělal sice důkladně, ale přesto zůstal řemenový pohon a mazání ruční pumpičkou. Jezdilo to sice, ale dost nespolehlivě, tak jsem koupil od Hans Westena v Budějovicích na splátky moto Rudge Whitwort 500 ccm se sidecarem a po roce auto Opel Adam 1928 ccm šestiválec. To už jsem byl pohyblivější a bylo to také třeba. Přišly Lniště, Třebeč, Buková, Olešnice a další obce. Největší úspěch jsem měl v obcích, kam jsem jezdil se sedláky na hony. Tak jsem založil sám v okolí 18 družstev. Poslední už za okupace byly Mohuřice.
Nedůvěru k elektrizaci jsem překonával kupříkladu tak, že jsem naložil plné auto sedláků a vezl do známé obce, kde už elektriku měli. Žumberské jsem musel dovézt až do elektrárny v Mydlovarech, jestli prý stačí a podobně. Někdy jsem zavolal na pomoc hlavního funkcionáře agrárníků Pártla z Mokrého Lomu, který měl velký vliv a byl předsedou Povltavského elektrárenského svazu. Jeden čas mi svěřil i údržbu transformačních stanic v okolí.
V Budějovicích mi zřídila firma SVET krám s motory v Kněžské ulici, ale neosvědčilo se to. Mohl jsem tam být jen ve volné chvíli, jinak tam byl jen některý můj učedník. Za to mi to umožnilo získávat práci i v Budějovicích. Z větších prací stojí za zmínku zařízení sokolského kina Kotva na Linecké. V soutěži byla firma Švehla, Novák a Brunhofer. Nabídky přibližně stejné, tak kdo bude mít lepší referenci. Odkázal jsem je na mnou zařizovaná kina v Brně (Universum) a v Židenicích (Bio invalidů). Přišlo takové doporučení, že mi to zadali. Ale ozval se Dr. Ing. arch. Chochola (měl stavební dozor), který mi jako venkovskému elektrikáři nevěřil, abych mu předložil propočet osvětlení a hospodárnosti, navrhoval jsem totiž nepřímé osvětlení sálu. Nakreslil jsem diagramy a doložil výpočty, takže jsem ho úplně překvapil a dal souhlas. Další podmínka byla: celá stavba je ze železobetonu. Položit trubky, ale nesekat beton, aby to nespadlo jako tehdy v Praze Na Poříčí, kde přišlo o život mnoho lidí (i z Besednic zedníci). Podmínku jsem přijal. Zašel jsem na stavbu a v místech pro vedení jsem dal položit latičky, takže po odšalování jsem měl žlábky a průchody zdí bez sekání. To bylo pro Chochola další překvapení a největší přišlo při zahajovacím představení, kdy byli všichni nadšeni mým nepřímým osvětlením sálu. Gratuloval mi starosta Sokola Ing. Říha i Dr. Chochola, který hned naléhal, abych s podnikem přesídlil do Českých Budějovic, že mi opatří práce, kolik zastanu. Odmítl jsem s díky, že bych finančně nestačil tamní konkurenci. Překvapilo mne téměř po třiceti letech, že jsem totéž zařízení osvětlení viděl v kině veletržního paláce v Praze. Ve Svinech v kulturním domě je také, ač na jiný způsob. Můj vyučenec Felix Lošek je v tom kině v Budějovicích jako operátor dodnes. Předělaná je jen kabina na zvukový film. Dr. Chochola byl Němci za okupace popraven.