608 436 941

Od hospody k hospodě/2

Autor: Matěj Průka | Zveřejněno: čtvrtek 20. července 2023 | 31x

Čáhovina

V pokračování našeho hospodského putování tentokrát zavítáme na Čáhovinu. Hostinec, který stojí na adrese Dobrovského čp. 72, řeklo by se naproti Mateřské škole Čtyřlístek, je už delší dobu mimo provoz. Ještě v době mého dětství ale fungoval, běžně se na „Čáhovinu“ nebo také „Čáhovku“ chodilo, a protože disponovala poměrně rozlehlým sálem, konaly se v ní i různé kulturní akce.

Pokud si pozorně prohlédneme nápisy na fasádě, zjistíme, že budova hostince Karla Čáhy byla postavena roku 1934 a že šlo o zahradní restauraci. Bytové domy na Sídlišti tenkrát ještě nestály, vlastně ani žádné Sídliště neexistovalo, a Čáhovina se tak nacházela v okrajové části Trhových Svinů. Mnozí si jistě vzpomínají i na starší, avšak stále hojně frekventované označení Ferendice – to byla vlastně předchůdkyně Čáhovy restaurace, o které však nemáme k dispozici takřka žádné informace. Pravděpodobně patřila rodině Ferendově a pravděpodobně nebyla ani zbourána, ale Čáha ji po odkoupení tzv. „hnal do štok“ a celkově ji zrekonstruoval. V jednom ze svých inzerátů z poloviny 30. let pak hostinský nabízel moderně zařízené pokoje pro hosty (kterých bylo v patře zhruba kolem pěti) a navíc každou neděli zajišťoval ve velkém sále taneční zábavu. Na čepu zřejmě býval budějovický Budvar, už tehdy oblíbená značka piva, jejíž reklamní slogan zněl: „V nejlepším jsem rozmaru při sklenici Budvaru!“ 

Již v časech Ferendice se místo stalo oblíbeným sportovištěm. V jeho sousedství totiž stávalo fotbalové hřiště a přímo v budově míval své cvičiště tělocvičný spolek Orel, jenž byl v Trhových Svinech založen roku 1920. A u silnice stávala ještě kuželna, která později musela stavbě školky ustoupit.

Historie Čáhoviny jako takové se tedy začala psát za první republiky, v době, kdy se sice schylovalo k druhé světové válce a kdy u našich sousedů docházelo k vzrůstání nacismu, avšak tyto temné stíny byly pořád jaksi vzdálené a lidé v Československu se chtěli bavit. O tom svědčí i fakt, že za rok 1932 bylo v Trhových Svinech uspořádáno neuvěřitelných šestapadesát zábav a že Čáha vybudoval ve svém hostinci i zmiňovaný sál, aby podobné zábavy mohl sám hostit. A reálně je možné, že po roce 1934 se číslo ještě zvedlo a přesáhlo šedesátku. Jakmile však začala 30. léta vrcholit, situace se razantně změnila. Naše republika po Mnichovské dohodě ztratila Sudety, byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava a nastala katastrofální válka. Všechny zábavy byly zrušeny, neprobíhaly hodiny tanečních ani žádné jiné společenské akce, a právě v kulturním životě nastalo najednou velké prázdno.

Od Čáhoviny jsme se dostali k všespolečenské situaci a musíme se vrátit zpátky. Pokud však bylo napsáno o zrušení zábav a tanečních, je třeba podotknout, že se samozřejmě našla východiska, jak se přece jen aspoň trochu pobavit. Paní Lidmila Alexová si vzpomíná, že se tajně chodívalo do vesnických hospod – často na Svatou Trojici, ke Kratochvílům do Hrádku nebo ke Kubovi do Březí. Kuba Pancíř byl vyhlášený harmonikář, v jeho hostinci si mohli hosté zatancovat, přičemž mezi nejoblíbenější tance tenkrát patřily valčík a polka, a hostinský pak za zvuku harmoniky své hosty vyprovázel ještě kus cesty k městu…

Po válce sloužil Čáhův hostinec jako ubytovna a stravovna pro učně z místního učiliště a až později se znovu obnovila pohostinská činnost. Provozovatelem se totiž nově stala Jednota a páni vrchní byli jejími zaměstnanci, název byl ale tak proslavený, že se ho nikdo nepokoušel měnit. Novodobější pohled, zasazený do konce 60. a především pak do 70. let, podal pan Václav Heidinger, jehož parta měla na Čáhovině svou „základnu“. Pan Heidinger má vše i po padesáti letech v živé paměti, dokonce mi nakreslil plánek hostince, který se nyní pokusím popsat. Když se ze vstupní chodby vešlo do lokálu, po levé straně byl umístěn taneční sál s pódiem pro účinkující a asi desítkou stolů po obou stranách. Napravo se nacházel výčep, před ním prostor na sezení a přímo naproti kuchyně. Pokud jste prošli kolem výčepu do oddělené místnosti, jejímiž okny bylo vidět na Frutu, ocitli jste se v tzv. formance. Byl to jakýsi salónek pro širokou veřejnost, nikoli jen pro uzavřenou společnost. Zvláštností formanky nebyly jenom kulaté stolky, ale také pivní sudy potažené kůží, na nichž se sedělo namísto židlí. 

Formanka ale vždy součástí Čáhoviny nebyla. Svého času, řekněme na přelomu 60. a 70. let, šlo o samostatné zařízení, jeden z prvních svinenských barů, s vlastním vchodem a vlastními provozovateli. Bývalo otevřeno jen dvakrát týdně, v pátek a v sobotu, a jen ve večerních hodinách.

Uprostřed sálu stával původně kulečník, chcete-li biliár. Zkušenější si na něm při pivu mohli trénovat své dovednosti, začátečníci se od nich učili a pokoušeli se alespoň něco okoukat. Václav Heidinger vzpomínal, že se jejich parta scházela na Čáhovině i na Štědrý den, třeba až po deváté hodině večer. Tehdy se doprostřed kulečníkového stolu postavil porcelánový tácek, který se dával pod půllitr, a komu se ho povedlo strefit koulí, musel na něj vhodit jednu nebo dvě koruny. Vybraný obnos nikdy nepřipadal jedinci, ale pokryl celé skupině náklady na pivo.

Při pohledu z pódia býval na pravé straně balkón. Nejdříve byl používán jako běžné posezení, později jeho prostor zabral kulečník, který se ze sálu přesunul sem nahoru. Zvláštností bylo, že na balkon vedly příkré schody a nejednou se stalo, že podnapilí štamgasti, kteří chtěli sestoupit dolů, nesešli po svých, ale kvůli prudšímu sklonu doslova sjížděli nebo padali, a ostatní hosté tak měli o zábavu postaráno.

Ohromnému úspěchu se těšily i zdejší zábavy a čaje. Zatímco v Anglii prosluly nedělní čaje o páté, tady se konaly o sobotách a začínalo se až kolem sedmé. Vstup stál pětikorunu, cigarety Lipy, obsahující deset kusů, dvě koruny, točená desítka plzeňského piva vyšla na korunu dvacet a dvanáctka na korunu osmdesát nebo dvě dvacet. Na celý večer jste tedy vystačili s dvacetikorunou.

Na těchto akcích tradičně hrávala kapela Calofrig, později, v časech beatu, i místní skupina Melodik. Mezi její repertoár patřily známé písně, jako např. Takový schody do nebe Karla Kopeckého, Oliver Twist Evy Pilarové nebo Loudá se půlměsíc Marty Kubišové. Tančily se ploužáky či tanec zvaný holandsko (dal se uplatnit při kterémkoli druhu hudby), specifikem Čáhoviny byly navíc dva reflektory, jeden červený a druhý zelený, které střídavě blikaly, což byla v raných sedmdesátkách naprosto ojedinělá záležitost.

Několikrát tu vystoupila i další místní kapela Hesperos, která ostatně koncertuje dodnes, a absolutním vrcholem všech vystoupení byl zcela určitě koncert hvězdné Yvetty Simonové. Vrchní byl tenkrát krásou pražské umělkyně tak okouzlený, že nebyl schopen slova, a všichni fanoušci, kteří si přáli, aby s nimi nakonec usedla ke stolu, museli být zklamaní, protože Simonová se hned po koncertu odebrala do svého pokoje. Osud však Simonovou mezi Svinenské ještě několikrát přivedl – paní Jana Randová vzpomínala, že slavná zpěvačka účinkovala s místními ochotníky v divadelním představení Na tý louce zelený, přičemž zde měla jen malou roli a především se starala o hudební doprovod. Představení se odehrálo dvakrát, nikoliv v Trhových Svinech, ale v Třeboni a v Písku. A mnoho let poté se zpěvačka vrátila přímo do města, aby vystoupila na hudebním festivalu Karla Valdaufa (2009) a benefičním koncertu Kdo má rád… v místní části Hrádek (2016).

Nechyběly ani plesy a bály. Ve městě vždy působila celá řada spolků a organizací, mnoho z nich pořádalo tradiční akci právě na Čáhovině. Výjimkou nebyl ani OÚNZ (Okresní ústav národního zdraví), jehož plesu se pravidelně zúčastňovali všichni lékaři a zdravotníci z širokého okolí. V jednom roce však byl konec bálu tragický, při bujarém večírku totiž přímo na tanečním sále zemřel lékař z nedaleké obce pod Novohradskými horami.

Oblibě se rovněž těšily taneční kurzy. V našem městě je mívala pod taktovkou paní Marie Bokrová, jež základům tance naučila snad čtyři generace a mezi trhovosvinenskými rodáky z minulého století by se nenašel zřejmě nikdo, kdo by o jejím jméně neslyšel. Byla opravdovou dámou, která na sobě nechtěla dát znát svůj věk, nosívala moderní šaty bez ramínek, šály kolem krku a měla ráda, když se jí říkalo „milostivá paní“. Její taneční kurzy obvykle začínaly až na sklonku podzimu, na přelomu října a listopadu, a do Vánoc nebylo možné všechno stihnout, takže hotovo bývalo nejdříve v lednu, někdy až v únoru.

Zatímco běžné hodiny se odbývaly v nevelké klubovně kulturního domu, slavnostní věnečky, při nichž se počítalo s vyšší návštěvností, bývaly organizovány na parketu Čáhova hostince. Nebylo tomu tak ale vždy. V porevoluční době totiž věnečky docela zmizely z Trhových Svinů a přesunuly se do kulturního domu ve Strážkovicích. Zpátky do města se vrátily asi před deseti lety, a to až po dostavbě nového tanečního sálu, v němž jsou nyní pořádány i jednotlivé hodiny včetně prodloužené.

Z modernějších tanců byl oblíbený finský tanec letkis, pro který ve městě ale platila zvláštní pravidla – mladí si ho mohli na Čáhovině nacvičovat, což starší generace sledovala jen s údivem v očích, a zatančit si ho směli také jen tady, neboť na Jožkovině to možné nebylo. Tamní sál se totiž nacházel v patře a když by naráz dupla taková stovka lidí, hrozilo by zřícení stropu. A tak se zákaz, že letkis se na parketu u Jožky tančit nebude, začal poměrně brzy uplatňovat.

Jak už to tak bývá, někdy se zábava zvrtla v neočekávanou situaci. Při jedné svatbě zde jeden ze svatebčanů, snad po vzoru Laurela a Hardyho, hodil po jiném svatebčanovi dort, a ten mu úder vzápětí vrátil jiným dortem. Za chvíli sálem létaly dorty ze všech stran a ve městě se pak ještě dlouho mluvilo o dortové válce na Čáhovině. A svinenská čistírna v následujícím týdnu nestíhala čistit obleky, s nimiž do ní svatebčané v hojném počtu přicházeli.

Mluvili jsme o cenách piva, nutno říct, že nejčastějšími konzumenty byli samozřejmě muži, kteří kromě zlatavého moku běžně zvládli i rundu tvrdého alkoholu. Když do lokálu zavítala dámská skupina, obvykle popíjela víno. Nestávalo se příliš často, aby žena dorazila sama, a pokud k tomu došlo, koukalo se na ni skrz prsty.

Před rokem 1989 zažila Čáhovina svůj zlatý věk, konalo se mnoho hojně navštěvovaných akcí a o návštěvnost nebyla nouze ani v běžných večerech, kdy fungoval pouze výčep s kuchyní. Po revoluci se začali rychle měnit provozovatelé, kteří hostinec dovedli do nového tisíciletí, a pak, někdy po roce 2010, se za vším, co se zde v minulosti událo, zavřely dveře a provoz byl definitivně ukončen.

Dostali jsme se k samotnému konci hostince i článku, za uplynulá léta se nic nezměnilo a střevíce na Čáhovině už dlouho nikdo neprotančil. Díky paní Lidmile Alexové, paní Janě Randové a panu Václavu Heidingerovi, kterým tímto patří poděkování za pomoc, jsme se však mohli vrátit do minulého století a připomenout si zašlou slávu jedné známé svinenské hospody.