V družině válečných poškozenců jsem hodně psal do našeho týdeníku Nový život. Kupříkladu mou stať o družstevnictví otiskl Věstník min. veřejných prací v Praze. Poslali mi výtisk s pochvalou.
Dnes už nechápu, kde jsem na všechno vzal čas. Však mi Žid Alfred Spitz jednou řekl, že kdybych se staral o sebe, jako se starám o jiné, že bych na tom byl lépe. Je to tak: kdybych byl jako neznámý seděl doma, tak za mnou nikdo s prací nepřišel. Takto jsem věděl předem o všech novostavbách, ano, byly celé ulice bez elektriky a bylo třeba zařídit v elektrárně, aby tam položila kabel. Takové věci jsem snadno zařídil a kolegové mi tak pak ani nešli konkurovat, protože jsem pro ně pracoval v grémiu. I Němci to dodržovali, takže jsem měl práce v podniku pořád dost a nový úvěr také.
V malé dílně jsem vyráběl elektr. omezovače pro paušály. Kdo měl paušál na 25 W a zapnul si 40 W, tak mu to zhaslo. Nejvíc jich koupila zase naše brněnská elektrárna. Měl jsem tehdy jeden revolverový soustruh a jeden obyčejný soustruh prostřednictvím Družstva k nákupu strojů pro české živnostníky v Brně při Ústavu zvelebování živností. (Ten soustruh dosloužil ve Svinech roku 1954.) Také jsme dělali větrací okenní ventilátory. To jsem okopíroval výrobek AEG, ale přesto se moc zahřívaly, asi nevhodným materiálem. Rotorové plechy a kolektory jsme dělali sami. Na zvláštní konstrukci III polohových pákových vypínačů jsem měl u Obchodní a průmyslové komory v Brně „chráněný vzor“. Všechny motorové vypínače ve Svinech i na elměr. deskách byly vlastní výroby.
Z větších prací uvedu jen několik. Veřejnou soutěží jsem dostal instalaci zemských domů přes 300 výpustek. Hromosvody jsem udělal tak, že vedení místo po hřebenu jsem vedl pod střechou bez svodů po tyčích. Všechno s pochvalou kolaudováno. Instaloval jsem novou Zemědělskou univerzitu i s laboratořemi, továrnu na cukrovinky Orion v Heršpicích. Aby dělníci nekradli cukroví, prohlížel je vrátný. Hoši však na něj vyzráli. Nacpali si vnější kapsy vrchního kabátu (bylo to v zimě), ve vrátnici ho rozepjali a vrátný omakával jen vnitřní oděv, kde nic nenašel.
Zařizoval jsem nový biograf invalidů v Židenicích. Při kolaudaci poukázal jeden člen komise na nekrytý větrací ventilátor, že by tam mohl někdo takto přijít k úrazu a ukázal prstem. Než to dořekl, měl kousek prstu pryč a muselo se hned projevit, že tam mají také předepsanou lékárničku.
Ve velké vile Ing. Elgera von Elgenfeld, který mne znal z techniky, kde jako rektor přijímal ode mne akademický slib, nám při prorážení jednoho stropu spadla celá drahá sádrová struktura. Panička také „von“ spustila lamento, že tam dělali vodovodáři a plynovod a nespadlo to. Vyložil jsem oběma, že kdybychom tam byli první, že to spadlo stejně tomu poslednímu řemeslníku. Elger to uznal a bylo zas dobře.
V Brezové pod Bradlem (dnes je tam veliký památník) jsem zařizoval novou koželužnu pro bývalého majora ruských legií Miloše Gavoru. Poslal jsem tam starého montéra. Po čase přišel telegram: odvolejte montéra, lebo tu tropí len ostudu. Bylo to tak: po starém zvyku po skončení práce se montér důkladně namazal. Mně se pak omlouval, že má jen starou matku, které peníze poslal a zbytek propíjel. Jinou radost ze života že nemá. Brezová (u Šaštína) byla zajímavá obec. Téměř každý usedlík tam byl milionářem a byla tam i banka (obec menší než Otěvěk). Gavora mne prováděl celou vesnicí pěkně upravenou, kde lidé zbohatli za války výrobou koží na boty. (V Brezové a na Bradle u památníku jsme byli autem po druhé válce. Gavoru znali, je prý v Píšťanech). Nelze na všechny práce vzpomenout. Snad ještě Lichtenštejnský zámek v Bučovicích, nádraží Teplice – Šanov, letní sídlo Havlov na Tišnovsku. Majitel Ing. Havel mne pozval do Prahy, kde mne hostil ve svém domě „U Dvou tisíc“ na nábřeží a ukazoval mi tehdy známé podniky biograf a kabaret „Lucerna“, kde mne usadil v lóži a poručil obsluhu. Týž byl také autozávodníkem a jezdil z Prahy do Tišnova za dvě hodiny. Na Havlově jsem s nimi musel celou noc hrát karty. U jednoho řezníka, kde jsem dával motor, se ke mně přihlásil mladík, že je ze Svinů a mluví s mou sestrou. Byl to řezník Antonín Aibl. Jindy zas při nějaké výstavě v Komárově jsem našel stánek svinenských ševců, byl u něj Jan Hohenberger. Při průchodu francouzských legií Brnem se u mne hlásil Kolar ze Svinů a kapitán Franta Kadlec z Nové Kdyně (spolužák z Plzně). Jedna vzpomínka vyvolává druhou, nelze vše vypsat.
Nelze však zapomenout na našeho souseda z Hvězdové 6a, vedle něhož jsme sedm let bydleli. Ing. Eduarda Janíka, bývalého majitele sousední elektrotechnické továrny E. Janík & spol. Za války bláznil, aby se vyhnul vojenské službě, třikrát jim utekl podfukem z ústavu v Černovicích, ale přišel při tom o továrnu. Když viděl, že mi podnik jde, ohlásil také živnost a po přátelsku mi konkuroval. Jednou při veřejné soutěži na zem. výboru jsem vypravoval nabídku. Janík přišel do mé kanceláře a Máňa mu ochotně nabídku dala do ruky. Stopil ji do kapsy, doma opsal a dolů připsal jen 5 % slevy. Při veřejném otevírání nabídek na mne koukali, jako bych to já opsal od Janíka. Tu práci dostal a mně venku na můj protest řekl: co se séreš, dej mi z toho 5 % a já ti to přepustím. Později se Janík jednou ve vinárně přede mnou přiznal Ing. Richtrovi ze zem. výboru, že to vlastně on opsal ode mne. Psát o Janíkovi a jeho bláznění by byla dost zajímavá kapitola. Po létech jsem se doslechl, že přece v Černovickém ústavu zemřel. Diplom Ing. neměl, měl jenom mistrovku jako mnoho tehdejších inženýrů.
Ještě je třeba zaznamenat, že ve výboru odbočky ESČ jsem navrhl, aby bylo zakázáno obtáčet hromosvodovou tyč svodem, že je to vlastně solenoid s jádrem, a aby byla občas prováděna revize starších elektrických instalací. Oba návrhy byly realizovány a dostaly se do předpisů ESČ. Dnes provádí tento dozor zvláštní úřad ÚTD.
Jména mnoha mých zaměstnanců mi vypadla z paměti. Zmíním se jen o Antonínu Chaloupkovi, který se ke mně hlásí dodnes. Přišel ke mně starší mladík, že se učí zedníkem, že se mu to nelíbí, a že by chtěl být elektrikářem.. Ale v Brně že nemá být z čeho živ. Chlapec se mi zamlouval, tak jsem mu svým vlivem vyjednal v Ústavu pro zvelebování živností byt a stravu, tak se řádně vyučil a dodnes je mi za to vděčný a hlásí se dosud po 35 létech, kdy už je také sám dědečkem ve Lhotě u Bystřice pod Hostýnem.
Koncem roku 1922 jsem byl vyzván, abych se účastnil soutěže o elektrizaci města Trhových Svinů. Dělalo to tehdy 123.000 Kč, má nabídka vyhovovala, ale přesto jsem musel zapůsobit na Zemský výbor v Praze, který o tom rozhodoval a chtěl to dát Kolbence. Byla to práce obtížná, občané dělali potíže při zadělávání konzol na domy a při umísťování sloupů. Kupříkladu u hostince pana Šťastnýho musel při práci asistovat četník. Současně jsme dělali instalace v domech a byl třeba stálý dohled na práci asi dvaceti dvou zaměstnanců a na materiál. Přijal jsem na to Františka Štourače s vyšší elektrotechnickou školou a vrchního montéra Ondryáše. Fotka z toho roku je zachycuje, nějak chybí jen A. Chaloupka, který tu také pracoval.
