608 436 941

Bába a dědek

Autor: Karel Hlubuček | Zveřejněno: 11. září 2019 | 26x

Doudlebská povídačka

povídka

„Srdce ze zlata, ale hubatá, říkali o bábě Maxlový, co chodila s kufrálkem všude, než tam doletěl v létě čáp od rybníka, nebo v zimě vrána od Skalin a přivedla na svět skoro všecky mlejší z naší vsi. Když k nám přišla, bylo jí málem padesát, ale byla ještě tak pohledná, že by jí tolik neřekla ani stará Fojtková, co jináč uhádla leta každýmu hnedle na puntík. Leckterej starší pantáta s ní rád pošpásoval, ale bábě Maxlový to nebylo a každýmu vodsekla, jako tenkrát dolnímu Sejkorovi přede všema. „Takovej dědek a ještě vede košilatý řeči!“ A protože se hornímu Sejkorovi říkalo „pantoflář“, dolnímu zvostalo po chalupě „košilatej“ dodnes, i když mlejší nevědí proč.

Toceví, bába na vsi měla u ženských větší ouctu než starosta u mužských. Každej to pochopil, jen ne Šlajf, když ho tenkrát starostou zvolili. Ten byl vůbec náramně pyšnej na ten svůj metál z Netálie a nemoh se smířit s tím, že by i o dračkách nebo přástkách v sousedstvu mušel mít slovo teprve po ní. Jednou přišel na dračky do mlejna v Dubu, zrouna když tam byla bába v nejlepším vejkladu, jak se zastavila cestou ze Skalin. Nikdo si ho nevšim dřív, než Maxlová dopovídala, ani panímáma, aby mu votřela židli, jako jindá.

Šlajfa to dopálilo a tak si smočil. „Inu, kam nemůže čert, nastrčí bábu“- a mužský se, toceví, zasmáli, mlynář jako stárek.

„Že vy ste ještě takovej mladík, aby moh holkám májku stavět,“ dobrala si ho bába Maxlů a zas se chichotali ženský, protože Šlajf byl o hodně starší než jeho Mařena. Ale Šlajf ji tenkrát přebil.

„Šak do dědka mám taky daleko!“ A měl praudu. Rozince, jeho jediný dceři, nebylo ještě ani dvanáct. A všichni říkali, jakej je to moudrej starosta, když i bábu Maxlovou usadil.

Ale jak se říká, všeho do času. Leta nestála jako svatej za dědinou, Rozinka rostla jako ty lipky kolem něj, vzala si Vojtu krejčího a za malej čásek začala si sama šít peřinky do kolíbky. Mařena, Šlajfova žena, se ani dočkat nemohla, jak bude vnouče chovat a Šlajf pyšně rozhlašoval, že bude-li to kluk, vystrojí křtiny, jaký ještě nikdo ve vsi nepamatoval a tak hned nezapomene.

Taky že se mu to vyplnilo. Rozince se narodil kluk jako buk. Kolíbku mu dělal starej Mužák, jeden z nejhodnějších lidí pod sluncem, na to se tenkrát dbalo, aby dítě mělo dobrou povahu. A sám stárek z Dubu, co bejval za mlada až v Sedmihradech a uměl řezat Betlémy, vyřezal mu na ní srdíčka v záhlaví i na kolíbadlech, aby dítě mělo dobrý srdce, jak se tenkrát věřilo, tak hezky, že vypadala jako z pouti u Svatýho Jána nad Malší.

Šlajf takhle outrata nebyl, to spíš moudrý rady rozdával než krejcary, ale tenkrát slovo dodržel. Na císařský posvícení se jinde nepřichystali tak, jako u Šlajfů na křtiny, co tam bylo jídla a pití, i Kamenákovu muziku objednali.

Než si nad tím malým Vojtíškem poprve přiťukli, držel Šlajf dlouhou řeč, jak to tenkrát bejvalo. Aby tomu drobečkovi, až doroste, byli všichni dobří sousedi a kdyby něhdá od nich něco potřeboval, vzpomněli si, jak mu to o křtinách slibovali. Hlas se mu při tom třás, jak byl celej pohnutej, no, kdo by se mu taky divil.

Pak musela připít na zdraví tomu robátku bába Maxlová. Toceví, ta na tyhle šprochy po křtu byla dávno zvyklá a neměla při nich sama nihdá na krajíčku, i když si všechno utíralo voči. Ale když popřála všecko nejlepší Rozince, mladý mamince i Vojtovi krejčímu jako tátovi, vobrátila se k Mařeně Šlajfů jako k nový a tenkrát, na mou duši, nejmlejší babičce ve vsi, poněvadž se vdávala hodně mladinká, začala najednou, posmrkávat a pak se rozplakala docela.

„Ach, Mařenko, vnouče máš, že by mohlo na vejstavu, ale mně je tě tak hrozně líto…“

Všichni zvostali koukat, jestli si bába Maxlová přece jen nedala známko víc rosoličky, než snesla, i když byla na ní zvyklá až dost. Tohle přece tu nihdá nebylo, aby něhdo šťastnou babičku takhle litoval.

„Proč?“ vyhrkla Mařena celá ulekaná. Vypadalo to hnedle jako zlý znamení. Ve vočích se jí už mžilo.

Bába Maxlů ji vobjala a hladila po vlasech na outěchu.

„Protože, chudinko, už od nejčkon budeš mušet spát s dědkem…“

To víte, jak se všechno rozřehtalo. Mařena se z toho nabírání na pláč musela rozplakat smíchy, pak se začervenala jako mladice a vyletěla ze sednice vysmát se za humna.

„Já to věděla, že Maxlová Šlajfovi tu bábu o dračkách nevodpustila,“ kuckala se smíchy mlynářka. „Stejně mně to nešlo do hlavy, proč mu tenkrát nechala poslední slovo.“ A ta nemluvná a na slovo lakotná Fajfrovka k tomu dodala. „Vona mu to chtěla vrátit s ourokem.“

Šlajf se tenkrát rozdurdil jako krocan. Už to vypadalo, že se ta trachtace rozejde v nevůli. Ale starej Fajfr, tenkrát první radní, poklepal mu na rameno.

„To se muší nechat, že náš starosta dycko slovo drží. Dyť nám slíbil, že bude-li to kluk, bude celá ves na ty křtiny dlouho pamatovat!“ Jozef Kameňák se svou muzikou spustil hned tuš a hádka byla zažehnaná.

Taky že na ty křtiny u nás pamatovali dlouho. Hezkej čas každá ženská ve vsi, když se stala bábou, nechtěla si nechat ani pogratulýrovat, aby to mužský zas nevobrátili a nelitovali každýho novopečenýho dědka, že už mu jen bába na krku zvostane.