Kdo by prohlížel má vysvědčení o praxi a koncesní listiny, našel by určitý nesouhlas. K získání koncese elektrotechnické bylo třeba určitou dobu praxe a té jsem časově moc neměl. Proto mi v pracovní knížce firma E. Janík & spol. v Brně potvrdila montérskou praxi o prázdninách roku 1913, kdy jsem byl vlastně doma a zvl. vysvědčení z 18. XII. 1918 o praxi co vedoucí technický úředník při stavbě elektrických sítí primerních 5.200 volt a sekundárních 380/220 V pro Maloměřice a Husovice, jakož i při stavbě elektrárny pro vysoké napětí 5.200 V a výkon 160 KVA v Cacovicích. Naše elektrárna totiž neměla dosud koncesi.
Podle dochovaného dokladu dostal Ženožička koncesi ku živnostenskému provozu elektrárny ve mlýně č. 62 v Maloměřicích (Cacovice) o výkonu 160 KVA při napětí 5.200 volt a provádění instalací bez omezení napětí a výkonu – výměrem Zemské správy politické v Brně z 28. února 1923. Jako zodpovědného správce podniku dle par. 55 ř.z. schválila městská rada ve schůzi 23. března 1923 p. Romana Šícho, elektrotechnika v Brně (město jistě nedělalo obtíže, když jsem byl členem městské rady).
To nějak nesouhlasí s přípisem Zem. hl. města Brna z 19. června 1922 A. Ženožičkovi, dle něhož Zem. správa politická nečinila by námitek proti schválení p. Romana Šícho správcem elektrárny vzhledem na jeho způsobilost, nemůže jej však schváliti, poněvadž v místě nebydlí a nemůže nésti zodpovědnost. Naproti tomu tu mám ověřený opis Zem. hlavního města Brna z 9. listopadu 1919, že Moravské místodržitelství výnosem z 17. IX. 1919 udělilo mi koncesi k živnostenskému zřizování závodů k vyrábění a vedení elektřiny do 300 V střídavých a 600 V stejnosměrných a 50 KW výkonnosti, jakož i koncesi pro správu elektráren bez omezení napětí a výkonnosti se stanovištěm v Cacovicích (v bývalém mlýně). Adolf Ženožička mi potvrzuje praxi od 1. ledna 1919 do 31. ledna 1924 a datem 31.XII. 1924, kdy už jsem byl ve Svinech. Za mé nepřítomnosti totiž vedl elektrárnu spolehlivý vrchní montér Šulc a já jsem se tam jen občas šel podívat.
Snad ten chaos zavinily neuspořádané poměry po převratu 1918, nebo advokát JUDr. Koželuh, který nám to vše vyřizoval u magistrátu Zem. hl. města Brna, Zemské správy politické i Moravského místodržitelství. Dnes už se v tom sám nevyznám.
Vzpomínám jen dobře, že jednou za mnou přišel montér Karel Vašek od Bartelmusů, že oba pracujeme za málo peněz pro pány a navrhl, abychom se spojili a pracovali pro sebe. Já že budu vést technickou stránku, administrativu a získávat práci, kterou on bude provádět. Nápad se mi dost líbil, času v elektrárně jsem měl dost, tak jsem podal žádost a to byla asi ta koncese z 9. listopadu 1919.
S Vaškem to šlo ze začátku velmi dobře. Užívali jsme označení Ing.C. Roman Šícho & K. Vašek elektrotechnický závod Brno, Hvězdova 6a, telefon 927. (Současně jsem chodil na techniku, kde jsem byl zapsán jako mimořádný posluchač). Později Vašek přestal osobně pracovat, vysedával v kavárnách a vinárnách, vybíral společné peníze v naší bance (Legiobance, kde jsme měli značný úvěr) a utrácel. Hleděl jsem se ho zbavit a tu poslal na mne žalobu asi na 30.000 Kč. Zemský soud po revizi našich obchodních knih vynesl rozsudek, že Vašek má zaplatit mně asi 18.000 Kč, načež Vašek zmizel z Brna a nechal mi zadlužený podnik na krku. Následovala měnová reforma ministra financí Rašína (byl za to zastřelen), takže jsem byl nucen provésti tzv. vyrovnávací řízení, jichž bylo tehdy přes 500 měsíčně. Nabídl jsem věřitelům jen 25 % a souhlasilo s tím 95 % dluž. kapitálu, takže u soudního líčení řekl soudce, že to vypadá spíš jako nabídka věřitelů. Ručitelem mi bylo družstvo ERGON, jehož jsem byl zakladatelem. Na tu dobu vzpomíná ještě teď Svobodné slovo z 29. listopadu 1959 delším článkem, kde přímo doslovně uvádí: „nestaral se nikdo ani po první světové válce, co si počnou ti, jimž kolkování peněz snížilo jejich životní úroveň pod minimum. Neměl-li jim kdo pomoci, musili na žebrotu.“
Byly to první dvě těžké pohromy: Vašek a měnová reforma. Byl jsem však mladý, odvážný a jel jsem dál i za svízelných finančních podmínek. Podnik jsem přeložil z bytu do Bratislavské ulice č. 27, v kanceláři mi byla švagrová Máňa Sýkorů (nynější Hostová). Měl jsem tehdy v Brně značnou popularitu, protože jsem byl všestranně činný.
Tak při prvních poválečných volbách do obce jsem byl zvolen na kandidátce válečných poškozenců do městského zastupitelstva a brzo i do městské rady. V té funkci jsem byl členem komise elektrárenské, finanční, živnostenské a úřednické. V organizaci válečných poškozenců jsem byl místopředsedou zemského výboru a jednatelem místní organizace. Elektrotechnici byli v německém společenstvu instalatérů vodovodů, plynovodů a osvětlovacích zařízení. Založil jsem tedy grémium elektrotechniků a stal se hned jeho starostou. Současně jsem byl předsedou zemského svazu elektrotechnických živností a místopředsedou ústředního výboru v Praze. V ESČ jsem byl členem výboru brněnské odbočky za předsednictví prof. Ing. Lista. Založil jsem ortopedické družstvo ERGON, které mým zákrokem v Praze převzalo dílny na výrobu ortopedií v Brně. Družstvo zámečníků mne zvolilo do výboru a jezdil jsem do Prahy získávat pro ně státní zakázky. Nějak jsem přišel i do první brněnských výstavních trhů, při nichž jsem dostal stříbrnou medaili. (Dnes je z toho velký mezinárodní výstavní trh). Za válečné poškozence jsem jezdil po Moravě jako referent a měl jsem roční lístek na dráhu na řed. Brno a Praha. Není divu, že jsem měl i přes 30 schůzí měsíčně a při tom jsem byl správcem elektrárny v Cacovicích a studoval na technice. Také jsme založili družstevní záložnu válečných poškozenců, kde jsem byl v předsednictvu, ale neudrželi jsme to a přišel jsem při tom i o nějaké peníze.
Výrobce žárovek značky LUNA mi nabízel podíl na zisku, stanu-li se veřejným společníkem firmy. To jsem odmítl pro nedostatečné zařízení výroby a nekvalitní výrobky. Také bývalí spolužáci Jos. Kučírek a Fr. Dvořáček, t.č. zaměstnanci u Bartelmusů, přišli ke mně se založením firmy Elektromotor SVET (speciální výroba elektromotorů třífázových). Výroba že bude v továrně Richter a Uher v Židenicích. Schůze byla u mne v bytě, aby se to u Bartelmusů nedozvěděli. Já jsem měl vstoupit jako organizátor prodeje s vkladem 30.000 Kč. Na to mi polovinu slíbil půjčit můj zákazník Křivánek, o zbytek jsem psal domů. Otec však odmítl a tak jsem zůstal vedle.
Oba podniky chtěly vlastně využít mého dobrého jména a vlivu na elektrikáře k lepšímu odbytu svých výrobků.