Při stavbě bylo na mně navrhnout rozmístění strojů, kotelny, rozvaděče, transformátoru a vývodů primerky na dva směry: Maloměřice a Husovice. Betonový základ pod parní stroj jsem kreslil také sám. Parní stroj stavěl montér Jeřábek z Kolbenky a na kotel přijel starý šedivý dědeček. Byli jsme všichni zvědaví, co s tím kotlem pořídí, ale stačilo mu pár trámů, zvedák, několik chlapů a hlavně hodně fortele. Plechový komín na zděné podezdívce se dělal v Brně. Byl 24 m vysoký a dával se nahoru po kusech na lešení. Také studna na čistou vodu pro kotel se musela dělat. Skruží z cihel na cement se dělalo nahoře, dole se to pozorně podkopávalo a vyzdění samo klesalo svou vahou dolů.
Stavbu elektrárny a přidružených podniků jsem postupně fotografoval deskovým aparátem 13x18 cm a udělal dvě alba. Jedno pro sebe, druhé pro Ženožičku, který obě zaplatil. Tam je zachycen téměř celý postup stavby, takže ani nepotřebuje doprovod. Jenže vodní dílo pro turbínu dvakrát vzala voda, což způsobilo značnou škodu. Stavěl to stavitel Hudec s asistentem Lefnerem. Spojku s majitelem Adolfem Ženožičkou nám dělal jeho bratranec Jan Ženožička. Já jsem měl vrchního montéra Ludvíka Šulce a několik lidí.
Konečně bylo hotovo a vše dáno do provozu. Kancelář jsem měl v koutě elektrárny. Mezitím jsem postavil primerku do Husovic, kde měli přetíženou elektrárnu na stejnosměrný proud. Pomocný agregát na náš proud měl motor na 5.000 volt. V Klepetárně byl na tuto linku připojen transformátor. V Maloměřicích jsme sami prováděli inkaso a dělali další instalace.
Z mnoha příhod uvádím pouze několik, jak mi uvázly v paměti. Nepozorností nám došel olej pro parní stroj. Z naší koželužny nám ho nabídli konev. Vypadal i na omáknutí dobře. Viděl jsem ho já i vrchní Šulc, který dělal strojníka, tak jsme ho nalili do nádoby na stroji pro centrální mazání. Ale za chvíli strašné vrz – vrz, až se celá budova otřásla a parní stroj rázem němý. Pístní tyče celé modré. Vůbec to nebyl strojní olej, ale jakási chemikálie k vydělávání koží. Po krátkém poplachu nezbylo, než část parního stroje, kam přišlo to mazání, rozebrat a vyčistit. To jsme udělali sami.
Jednou někoho napadlo, že by se měl vyčistit komín. Nejlíp střelit zezdola nahoru. Nabídl se k tomu sám Jan Ženožička, který měl loveckou pušku. Vlezl vodorovným otvorem podezdívky pod komín a pro jistotu pustil obě hlavně najednou. Bouchlo to důkladně, ale hrůza: saze z celého komína 24 m jely s hukotem dolů a tím průlezem, co ležel Ženožička na břiše, ven. Vytáhli jsme ho za nohy a ten vypadal. A jak nadával, zatím co my diváci se mohli potrhat smíchy, jak byl poloudušený a plný sazí.
V Maloměřicích dělal švagr Tonda Sýkora přípojku s nástřešníkem na obecní úřad. Náhodou sjel ze střechy a spadl na obyčejný stůl, který tam měl při práci. Tondovi se naštěstí nic nestalo, ale stůl byl na třísky.
Obchodník proti transformátoru vidí jednou našeho učně, jak poskakuje okolo sloupu a ječí. Nechápal, co ten kluk provádí, až si všiml, že se motá v drátu přetržené přípojky. Než jsem tam přiběhl, tak někdo vypnul trafo a nic se nestalo. Jindy montér Češka uvízl v drátech sloupu. Náhodou jsem byl poblíž, ale bylo to až u Obřan daleko od transformátoru, tak jsem z nejbližší chalupy chytil žebřík a podrazil mu nohy, takže sjel dolů. Také bez úrazu.
Opravovali jsme něco v primerce do Husovic. Na rozvaděči v elektrárně jsem tu linku vypnul, ale strojník, který přišel později a viděl malé zatížení, ji zase zapnul. Právě v okamžiku, kdy se montér blížil nahoře k drátům. Dostal ránu do ramene, až sjel se sloupu dolů. Zase bez následků. Po čase bylo třeba vyměnit shnilý sloup na téže lince. Když montér Fajt nahoře odvázal dráty, sloup se kácel tak, že Fajt měl být vespod. Duchapřítomně se však přetočil v pádu navrch, takže mu sloup při dopadu přerazil pouze levou ruku v předloktí. Po uzdravení dostal menší rentu a zase pracoval.
Na začátku stavění sloupů jsem měl nezkušené dělníky, a když jsme začali velkým Áčkem (pokud měli sílu), lamentovali, že to nezvládnou. Když jsem jim poradil a velel: hej rup, Áčko za chvíli stálo a dělníci chtěli hned přidáno, když to umí. Měl jsem co dělat, abych je přesvědčil, že by oni měli zaplatit mě za učení. – Dělník Kašpar co by rybář seděl u řeky, vidí a slyší, že v Maloměřicích hoří. Nedbal. Shořela jeho vlastní chalupa. Udělal jsem mu fotku spáleniště s Kašparem na ohořelé zdi. Fotku poslal příbuzným do Ameriky a ti mu poslali tolik dolarů, že si postavil chalupu novou. Moc mi děkoval.
V Klepetárně byla, jak jsem již zmínil, koželužna, vedená bratry Valy. Viděl jsem velmi škaredé zaměstnání, když v tmavé místnosti dělníci dřeli z mokrých koží jakýsi šlem. Mokro a smradu až moc. Na měření plochy hotových kůží byl zvláštní stroj. Na velkém kovovém stole ležela kůže přírodního tvaru. Na ní shora shora dosedaly páčky a jak se stůl s kůží sunul dopředu, ty páčky registrovaly plochu.
Ve strojnické dílně dělal pan Plný klempířské stroje a starý šedivý Maděra dva stroje jako automaty na výrobu dopisních obálek. Stroj byl samá páka a vážil hodně metráků. Ze stroje šly ven již hotové obálky, jenže lepidlo nestačilo schnout. Udělal jsem jim pod výchozí transportér topení elektrikou a bylo dobře. Hotové stroje se měly dopravit do II. patra nové budovy Moravského papírenského průmyslu. V II. patře vystrčili z okna trám s kladkou a vtáhli nahoru první stroj. Druhý hned připravili pod ním. V tom se přetrhlo lano, na němž visel horní stroj a ten spadl dolů na druhý. Z obou strojů zbyla náhle jen hromada železa do sběru. Mysleli jsme, že se starý Maděra zblázní, nebo si vezme život. Vždyť chudák stará na tom pracoval celé noci (aby mu to někdo neodkoukal) a jeden stroj přišel na 60.000 K.
No, dost už o Cacovicích. Všecko hotovo a v chodu (od řemene turbíny generátoru skákaly na napřaženou ruku velké modravé jiskry až 30 cm dlouhé), mimo přepočítávání inkasa za proud jsem neměl téměř nic na práci, takže jsem měl dost času na výkon funkce v městské radě Brna a studium na technice. To je zas jiná kapitola. Vysvědčení potvrzuje, že jsem byl od 1. ledna 1919 do 31. ledna 1924 co technický správce atd. Tím končila doba mého zaměstnání v cizích službách.
Dodatek k I. dílu k dnešnímu dni
Matka i otec dávno zemřeli, dávno zemřel i starý mistr Jan Pašek, zemřel i jeho nástupce Karel a loni byla zrušena i dílna převodem do OSP. V ní je teď zřízen byt. Takže z největšího zámečnického podniku zde nezbylo nic. V Klatovech u Schifauerů je Škodovka. Nástrojař Laňka byl zabit roztrženou řemenicí z transmise. Plzeňská průmyslovka v Tylově ulici byla již za I. republiky přenesena do nové budovy na Tylově náměstí na Klatovské třídě. U Kunců ve Zdicích je teď REMOS, výroba elektrospotřebičů, Jaromír Cipro zemřel v roce 1934 na otravu krve, Bartelmus, Donát a spol. – již za I. republiky byla Škodovka a již neexistuje. V Cacovicích jsem byl asi v roce 1949, všechny podniky asi zrušeny, zůstala jen ta hospoda a ve dvoře jsem našel jen Oskara Franka jako důchodního z Maloměřic. Adolf Ženožička, o němž říkali, že je finanční fenomén, zemřel prý v Králově Poli jako prostý dělník, když se při nakládání beden nastudil a dostal zápal plic. Na místě továrny E. Janík ve Hvězdové ulici, nyní Engelsově, stojí činžovní domy, v nichž bydlí Tešlík. Snad jen brněnská průmyslovka v bývalé Falkensteinerově ulici zůstala. Tedy z ostatního zbyly jen vzpomínky. Jak se za těch pár let života všecko změnilo.
Trhové Sviny 7. III. 1959.