V Tuřanech měla naše firma vlastní sekunderku. Platila elektrárně podle elměru ve stanici a inkasovala od konsumentů. Inkasoval tam z účtárny syn mistra Ostrýda a továrna na to doplácela. Tak zase na to půjde Šícho místo Ostrýda. Nechal jsem dát do pořádku síť, vyměnit vadné přípojky, vyměnit elměr ve stanici a vadné u konsumentů a dal jsem všechny elměry zapojit tak, aby fáze vždy šla přes proudovou cívku elměru a nulový vodič jen přes průběžnou svorku. Tak byly registrovány i ztráty k zemi ve vadných instalacích, které si lidé honem dávali opravovat. Také několik černých „konsumentů“ jsem odpojil. Výsledek byl nad očekávání značný přes to, že jsem si z inkasa nenápadně bral na útratu, protože diety tenkrát nebyly. Lidi mne tam měli dost rádi. Pamatovali na mne při zabíjačkách a při pálení slivovice. Jednou jsem se nemohl dotlouct na faru. Po otevření mne farář uvedl dál a povídá: Á, to je náš inženýr, to budeme hrát dál. Seděli tam dva kaplani. Otevřel almárku ve zdi, vyndal pivo a karty a hned pokračovali ve hře. Jindy jsem tam zastihl babku, která faráři děkovala za vystavený křestní list a tahala mu ruku k políbení. Farář ruku utrhl a bábě ostře povídá: Žádný zaplaťpámbu, pěkně zaplatit pět korun.
Jednou jsme tam byli s Jožkou na nějaké zábavě, Jožce vytroubili sólo a musela tancovat na jevišti v sedmém měsíci s Vlastou.
Byla válka, sbírala se měď. Řídil jsem v Tuřanech na síti výměnu mědi za hliník. Žádné opatrné zacházení ani zvláštní spoje jako dnes a šlo to také.
Mimo to jsem pracoval také v Brně. Ve veliké chemické laboratoři na německé technice pořád praskaly veliké žárovky a žárovky vrhaly nežádoucí ostré stíny. Zjistil jsem, že nad laboratoří je přednášková síň a dupotem se otřásá strop. Osvětlení jsem vylepšil zvlášť objednanými tělesy „Sun“ z Vídně pro polonepřímé osvětlení a zavěsil je na spirálová pera. To se osvědčilo, tak jsem potom zavěšoval i armatury ve mlýnech.
Na Nové ulici se stavělo velké kino Universum a tam jsem poprvé provedl nepřímé osvětlení tak, že žárovky byly umístěny u stropu podél stěn v žlábku v římse, takže osvětlovaly bílý strop a zespodu je nebylo vidět. Ředitel kina mi dal za to permanentní vstupenku, jak se mu to líbilo. U hodináře Seqense jsem dělal jedno světlo na černo navíc a dal mi za to nové hodinky Omega. Mám je dosud, bylo to v roce 1916.
Ve vinárně obchodní zádruhy na náměstí jsme zaváděli elektriku místo plynu. Veliké plynové lustry jsem izoloval do trubek zvláštními izolačními spojkami. Pak jsem tam chodil na čtvrtku muškátového a dva taliány s křenem. Jednou dopoledne odešel z kanceláře šéf Petr a povídá Polanovi: Jdu na hejtmanství, a kdyby něco přišlo, tak to vyřiďte. Za chvíli to řekl Polan Peškovi, Pešek mně a já Sýkorovi, jak jsme seděli za sebou. Šel jsem do zádruhy na gábl. Ode dveří vidím své představené a chci zmizet, ale zavolali mne a tak jsme tam seděli všichni čtyři a sdělovali si, kdo kam šel, protože v továrně se muselo u pokladny zapsat odchod a důvod.
Jednou k večeru mne chytili na korse v Rudolfské z tiskárny Lidových novin, kde byla zaměstnána Jožka a znali mne. U velkého motoru u rotačky lítaly mezi kartáčky a kroužky plameny, motor řval a nešel. A noviny musely vyjít. Opravil jsem to sám na místě a prohlédl si potom zařízení tiskárny. Na sázení písmen byl velký stroj podobný psacímu a ten odléval celé řádky naťukané jako na psacím stroji. Ty se složily a vytlačily do půlkruhové desky jako formy, z níž se zas dělal půlkruhový odlitek. Takové dvě se připevnily na válec v rotačce a za chvíli ohromná rotačka hřměla a chrlila složené již noviny, na něž čekaly roznašečky. Tak jsem poprvé a naposled viděl, jak se rodí noviny. Obyčejné tiskárny už jsem znal. Většinou jsem vyhazoval transmise a dával pohony k jednotlivým strojům. U Bartelmusů jsem tedy hodně viděl a nabyl zkušeností.
Vysvědčení říká, že jsem tam byl zaměstnán co technický úředník od 12. května 1916 do 1. října 1918 a samostatně vypracovával projekty a rozpočty elektrických instalací a zařízení všeho druhu, dohlédal na jejich montáž a vyřizoval technickou a obchodní korespondenci, při čemž se osvědčil dobrým odborníkem.
Podotýkám ještě, že když mne posílali ven, avizovali mne předem dopisem jako továrního inženýra.
Cacovice
Není to žádná obec, byl tam jen dvůr, v němž vládl šafář Hrabánek, který říkal děvečkám dvorní dámy, pak velký mlýn Oskara Franka s menší hospodou. Je to za Husovicemi dolů k Obřanům. Mlýn prý poháněla nejstarší Girardova turbína na Moravě, voda byla vedena náhonem od jezu na řece Svitavě.
Měl jsem již rodinu, tak jsem hledal místo s větším platem. V novinách byl inzerát, že se hledá správce elektrárny, která je teprve ve stavbě. Pomocí známých u konkurenční firmy E. Janík a spol. ve Hvězdové ulici jsem zjistil, že se jedná o menší elektrárnu v Cacovicích a stavebníkem je ředitel Moravské agrární banky Adolf Žemlička. Šel jsem přímo za ním do banky. Líbila se mu šikovnost, že jsem ho zjistil a sám přišel, hned mne přijal s platem 300 K měsíčně. Jeho plány na výstavbu podniku v Cacovicích se mi také líbily, tak jsem to vzal. Provizorní elektrárna byla ve mlýně. Bylo to staré dynamo pro místní osvětlení a starší třífázový generátor E. Janík asi 50 kW, 5.000 volt., 50 c, na řemenový pohon z transmise. Proud se dodával do Maloměřic, kde síť a trafo v plechovém malém kiosku stavěla také firma Janík. – Stará turbína neměla automatický regulátor a nedržela nám obrátky při změně zatížení.
Muselo se utíkat po schodech k turbíně, přivřít nebo otevřít vtok vody do kanálů rozváděcího kola. Zvlášť při náhlém odlehčení spálením pojistky apod. se vše i s mlýnem rozběhlo, jen to hřmělo, protože zavírání turbíny šnekovým převodem na ruční pohon šlo pomalu. Abych zmírnil ten běh, než se zavře voda, udělal jsem na jedné řemenici hlavní transmise obyčejnou špalkovou brzdu, a protože tato hořela, než se přišlo zpět od turbíny, musela stát pořád vedle brzdy putýnka vody na ochlazení. Generátor měl sice automatický regulátor do budiče, ale ten vůbec nefungoval. Byla to nádobka se rtutí, do níž zasahovaly tyčinky Fe s přívody od regulátoru. Ty oxidovaly a nedělaly spojení se rtutí.
Mezi tím se stavěla vedle nová elektrárna, nová budova pro Moravský papírový průmysl, nová hospoda a hlavně také nová turbína. Pár set kroků níže byla na témž náhonu stará valcha Klepetářů s menším kolem na vodu. To se zrušilo a tento spád se po vyčištění náhonu využil u naší nové turbíny. V budovách valchy se zařizovala koželužna a strojnická dílna. To všechno patřilo Ženožičkovi, který později koupil i ten dvůr vedle. Já jsem měl zatím kancelář v bytě v Brně, Hvězdová 6a a spojení telefonem č. 927. Do Cacovic jsem chodil pěšky nebo jezdil na kole.
Jednou mne volal Ženožička, že má nabídku od Ing. Vodičky z Prahy na kompletní zařízení parní elektrárny za K 130.000. Poradil jsem mu, aby počkal a podle popisu v nabídce jsem v almanachu elektráren našel, že to mají v Hořovicích. Dojel jsem tam a sjednal hned s městskou radou kupní cenu K 100.000 s demontáží loco vagon nádraží. Ženožička mne pochválil a dal mi pár doutníků. Přišlo to v kusech i bednách. Byl to kompaudní parní stroj 250 ks Breitfeld Daněk, výfuk s kondenzační pumpou, stojatý. Generátor Kolben 3.500 volt s budičem letmo na hřídeli byl přímo skuplován s parním strojem. Bylo to velmi pěkné soustrojí. Kotel vážil 80 metráků, spodní topení a žárové trubky.
Nová vodní turbína 150 ks byla dvojčitá Francisova se samočinným olejovým regulátorem, určená pro pohon zmodernizovaného mlýna a zmíněného již generátoru E. Janík. Oba generátory o nestejném napětí jsme spřáhli do společného autotransformátoru, který vypočítal prof. Sumec z české techniky a vyrobila firma E. Janík. Fázování souběhu se dělalo podle žárovek na rozvaděči.