608 436 941

Na koho se na pomníku padlým nedostalo

Autor: Dalibor Stráský, Borovany | Zveřejněno: neděle 19. února 2023 | 58x

15. březen je v historii Československa zapsán jako den tragický. Stejně tak je zapsán i v historii rodu Stráských. Letos je tomu právě 105 let, kdy v tento den padl na jihozápadní frontě Velké války Bedřich Stráský. Jeho jméno byste na trhovosvinenském pomníku padlých hledali marně. Je to zajisté zajímavá otázka, proč tomu tak je, avšak hledání odpovědi na ni není předmětem tohoto příspěvku.

Bedřich Stráský se narodil v Trhových Svinech dne 5. března 1881 v rodině Josefa Stráského, truhláře v Trhových Svinech, a Františky Stráské (č. 127), pokřtěn kaplanem Václavem Lustigem téhož dne, dozvídáme se z Knihy narozených.

Jeho válečné nasazení začíná u pěšího pluku č. 91 dne 17. srpna 1914. Pluk byl tehdy nasazen na srbské frontě, od 15. srpna 1914 probíhala bitva v pohoří Cer. 26.4.1915 byl raněn na frontě v Karpatech a do pole nasazen znovu 14. června 1915, kdy pluk působil ve střední Haliči. U Chorupan je znovu raněn 27.9.1915. Je pozoruhodné a bude stát za další zkoumání, že tyto údaje o zranění převzaté ze žádosti o vyznamenání ze dne 12.9.1916 nikterak nekorespondují s údaji ze Seznamů ztrát (www.ir91.cz/clanky/z-historie-nejen-ir-91/seznamy-ztrat-ir-91.html). V těch však není ani zmínka o tom, že Bedřich Stráský padl. Přikláním se k údajům ze žádosti o ocenění, které je opatřeno doložkou o správnosti údajů podepsanou velitelem 12. polní setniny.

Nasazen znovu 27. 11.1915, tentokrát již na italskou frontu poblíž Monfalcone.

14.10.1916 mu byla propůjčena Stříbrná medaile za statečnost 2. třídy jako „uznání za statečné chování před nepřítelem“. Citujme z již zmíněné žádosti o ocenění: „Je v poli již 9 měsíců a vždy se vyznamenal svým dobrým a statečným chováním. Zejména 5. srpna tohoto roku (rozuměj 1916 - pozn. DS) během bubnové palby na kótu 70 (u Selze poblíž Monfalcone - pozn. DS) se osvědčil jako statečný voják. Tohoto dne zachránil s nasazením vlastního života svého kamaráda zasypaného nepřátelskou dělostřeleckou palbou. Přestože postavení bylo rozstříleno na hromadu trosek, neohroženě v něm vydržel.“, píše velitel 12. polní setniny, jejímž příslušníkem Bedřich Stráský byl.

Následovalo povýšení na svobodníka dne 1.11.1916. Dne 12.3.1917 přidal Bedřich Stráský další vyznamenání za statečné chování před nepřítelem - Bronzovou medaili za statečnost. Konkrétní popis důvodů je zatím neznámý, protože vídeňský Válečný archív Rakouského státního archívu příslušný dokument nenalezl. Nicméně v Seznamu propůjčených vyznamenání poskytnutém stejnou institucí se dozvídáme, že to bylo za statečné držení se za pozičních bojů u Lukatiče od listopadu 1916 do února 1917 (tj. v období mezi 9. a 10. bitvou na Soče).

21.5.1917 následovalo další povýšení na desátníka.

Z tzv. Kmenového listu uloženého v pražském Vojenském ústředním archívu se dozvídáme, že Bedřich Stráský obdržel též Karlův vojenský kříž. Ten dostávali vojáci, kteří sloužili na frontě nejméně 12 týdnů nebo se zúčastnili nejméně jedné bitvy.

Další vojenská služba zavedla Bedřicha Stráského až na frontu na řece Piavě, kam byla italská vojska zatlačena po jejich drtivé porážce u Kobaridu 24.10.1917 spojenými německými a rakousko-uherskými jednotkami.

15. březen 1918 se mu na kótě 161 v lokalitě Riva Settolo poblíž Valdobbiadene stal osudným. Byl zasažen střelou přímo do hlavy, což dosvědčili svobodník Wilhelm Schmidt a sanitární poddůstojník Matěj Nožina. Pohřben byl o dva dny později na vojenském hřbitově poblíž San Pietro (provincie Treviso) polním kurátem Josefem Reslem.

V té době a na daném úseku neprobíhala žádná bitva. Literatura (Ciglbauer, J.: Jednadevadesátníci, Nová tiskárna Pelhřimov, 2018) uvádí, že bojové ztráty za celý březen tvořilo jen 19 zraněných. My víme, že tento údaj pravdivý není, autor citovaného díla vycházel ze Seznamů ztrát, na něž se jak vidno nelze zcela spolehnout. Deníkové záznamy uvedené v citovaném díle však dokumentují četné přestřelky, některé i intenzivnější za použití ručních granátů a podpůrné dělostřelby. Bohužel zatím se nepodařilo nalézt nějaký záznam, který by popisoval události přímo z 15. března 1918.

Vojenský hřbitov se v San Pietro už nenachází a snahy doptat se místních, kdy býval, zatím selhaly. Existuje však dopis obce San Pietro z 20.4.1966 italskému ministerstvu obrany, v němž obec informuje, že ostatky padlých rakousko-uherských vojáků jsou pohřbeny na hřbitově spádové obce. Zda jde o Valdobbiadene, zbývá ověřit. Podle tohoto dopisu, který poskytl Rakouský černý kříž, který se stará o hroby padlých rakousko-uherských vojáků v zahraničí, jsou ostatky pohřbeny pod vrstvou zeminy ve speciálních schránkách. Obecní úřad však nemá seznam těchto padlých.

Jiná stopa vede přesně na opačnou stranu od San Pietra, totiž na vojenský hřbitov ve městě Follina. Informační tabule uvádí, že zde bylo pohřbeno více než 800 vojáků rakousko-uherské armády, kteří padli v bojích na Piavě. Mezi lety 1939 a 1970 byly některé ostatky předány rodinám pozůstalých. Jiné byly přemístěny do památníků v Quero, Feltre a Casteldante di Rovereto. Ostatky dalších 77 vojáků byly v letech 2004 - 2005 vyzdviženy a od 26. října 2008 odpočívají v kryptě zdejšího památníku. Text končí konstatováním - „Nevíme, kolik vojáků celkem nalezlo poslední klid na této louce.“.

Nalézt lokalitu, kde k události došlo, vyžaduje určité úsilí. Na soudobých mapách takto označená není, za to kóta 161 se dá identifikovat v terénu podle znamenité italské turistické mapy 1:25000 Tabacco (070 - Il Montello-Colli Asolani, Montebelluna-Valdobbiadene). Když víte, kde ji hledat … Není to žádná hora nebo vyvýšenina, jak by se dalo očekávat. Terén v jejím okolí je plochý, dnes se zde rozkládají vinice, z nichž pochází surovina pro znamenité Prosecco, jímž Valdobbiadene proslulo. Rakousko-uherské zákopy se nacházely na terénní hraně převýšené o zhruba 40 metrů a vzdálené od kóty zhruba 350 m. Z náčrtků na tabulích umístěných v nedalekém muzeu pod širým nebem „La Montagnola“, jímž je zrekonstruovaná část zmíněných rakouských zákopů, je patrné, že v místě kóty 161 mohl probíhat první drátěný zátaras. Deníkové záznamy hovoří o stanovištích polních stráží „dole u řeky Piavy“, předsunuté stráže se nacházely až v řečišti Piavy, což je zhruba 1100m od linie zákopů. Bylo by tedy zajímavé detailně zjistit, co se v daný den přihodilo. Mám obavy, že to už se z archívů dozvědět nelze …

Tím bych chtěl poprosit laskavé čtenáře, kteří mají jakoukoli informaci, fotografie, záznamy či předměty jakkoli se týkající popisované historie, aby se mi ozvali nejlépe na adresu daliborstrasky@volny.cz.

(Snímky pořízeny 15. března 2022 - pohled na kótu 161 z La Montagnella a Pohled na kótu 161 na místě)