Klatovy
Na jaře 1911 se stavěl na Stašků pile nový katr od firmy Leopold Schifauer továrna na stroje, kotlárna a kotlářství, slévárna kovů a železa v Klatovech. Stavěl ho montér Rambousek s mým bratrem Petrem, který byl u Stašků pilařem. Domluvili se spolu a byl jsem u Schifauerů přijat do zaměstnání. Nastoupil jsem tam 15. května 1911 u nástrojaře Laňky. Většinou jsem ručně téměř tupým pilníkem ostřil frézy a podobné nástroje.
Dílenský mistr Fajfrlík mi jednou přikázal demontovat na dvoře veliké kolo z hřídele. Kolo mělo průměr asi tři metry a hřídel průměr asi 18 cm. Nemohl jsem s tím nic pořídit, až mi kolemjdoucí montér Rambousek poradil, abych napřed zrezivělý klín vyvrtal ráčnou a dlouhými šrouby s příčkou na způsob stahováků řemenic pomocí velkého kladiva to srazil. Po značné námaze se mi to přece povedlo.
Platu jsem měl 10 K týdně a tolik jsem platil na chudou stravu a bydlení u továrního kováře Bouši. Na svačiny mi nezbylo. Abych si přivydělal, vzal mne jednu neděli Laňka na mimořádnou práci. Vylévali jsme komposicí ložiska velkého elektromotoru k nůžkám pro kotlárnu. Jeden čas jsem opracovával surový odlitek menší spirálové vodní turbíny. Dost velké plochy jsem ručně osekával plochým sekáčem. Jak se to dělá, ukázal mi starý Jána, který stejným způsobem osekával plochy zubů konického ozubeného kola a zpíval si při tom do taktu.
Před mým oknem v nástrojárně na malém krytém dvorečku byl velký štucponk (horizontální karusel) na němž starý soustružník obráběl kola až průměru 5 metrů. V jiném oddělení vyráběli hřídel několik metrů dlouhý pro vodní vertikální turbínu a po celé délce hřídele vrtali dvě díry k mazání nožního čepu. Při prohlídce továrny jsem viděl velký parní stroj pro celou továrnu a dynamo, modelárnu, slévárnu s aparaturou, kotlárnu a mědikoveckou dílnu. Ve zvláštní místnosti byl rýsovač, který na odlitcích strojových dílů a v určitých místech nabílených vyznačoval nádrhem a důlčíkem plochy a díry k opracování. V kovárně jsem obdivoval dovedné kováře, zvlášť veliký parní buchar, který obsluhoval maličký, ale šikovný kovář. Dal kupříkladu na kovadlo kapesní hodinky a spustil náhle berana až ke sklu a nerozbil je. V mžiku byl beran zase nahoře. Viděl jsem tam mnoho věcí, které mi usnadnily rozumět přednáškám na průmyslové škole v Plzni. Podle vysvědčení jsem tam pracoval jako strojní zámečník do 15. září 1911.
Plzeň
Na žádost, kterou psal bratr Petr, jsem byl přijat do mistrovské školy strojnické na státní průmyslové škole v Plzni. Protože v této zaznamenávám jen technickou praxi, omezím se jen na práci v dílnách. Ty byly ve škole v suterénu a vybaveny velmi skrovně. Pohon plynovým motorem a plynová osvětlení jako v celé škole. Dlouho jsme museli pilovat u svěráku. To nám mistr udělal důlčíkem do plochého železa velikosti asi 12 x 6 cm hluboký důlek a musela se celá plocha opilovat, až důlek zmizel. Rovnost plochy kontroloval mistr ocelovým pravítkem a kdo to měl nerovné, tomu udělal nový důlek a musel začít znova, až se naučil rovně pilovat. Při práci na šepinku mi nůž rozdrtil bříško na palci pravé ruky. Krátkou dobu jsem byl na obyčejném soustruhu a ještě kratší v kovárně, protože jsem, myslím, uměl líp kovat než ten mistr. V kovárně byl též malý pérový buchar a to bylo, tuším, celé zařízení dílen.
Po technické stránce byly zajímavější exkurze do plzeňských podniků. Tak ze Škodovky mi utkvělo v paměti obrábění dlouhé hlavně lodního děla a válcování obručí na kola železničních vagónů. To menší žhavý ingot napřed omačkali pod velkým hydraulickým lisem na větší koláč, vymáčkli v něm díru a nasadili mezi 2 svislé válečky vyčnívající z podlahy. Rychlým otáčením se věnec úžil a zvětšoval až do velikosti železničního kola. Vše při jednom ohřátí výkovku. Z ostatní prohlídky podniku si pamatuji jen velké jeřáby v halách a mnoho hluku. Z prohlídky starého plzeňského pivovaru u nádraží si nepamatuji téměř nic a z nového tehdy Prazdroje jen první velké skutečné dynamo předpotopního tvaru, jaké jsem už nikdy více nespatřil. O pohoštění pivem v pivovarech není třeba se zmiňovat. Také jsme byli na uhelném dole v Nýřanech, jen povrchní prohlídka mezi příjezdem a odjezdem vlaku.
Zdice
O prázdninách mezi I. a II. ročníkem jsem byl na povinné praxi u firmy Josef Kunc, speciální továrna secích strojů ve Zdicích. Podle vysvědčení od 22. července do 14. září 1912 jako strojnický pomocník. Vyráběly se tam secí stroje patent Zdík. Práce velmi jednotvárná. Řezal jsem celý den kupříkladu závit ¼“ do plechu, který jsem dostal již vyvrtán. Závitník upevněn v prsní klice, takže to šlo dost rychle. Také se ten závit řezal do válečků plných a rýhovaných co nabírají obilí. Ty byly lité. Později jsem maloval červené a žluté šráfky na základní zelenou barvu hotových strojů, jako jsem to dělával u Pašků. Celkem jsem se tam nic nepřiučil, ani nic nového neviděl, leda večer záři plamenů nad Hořovickými železárnami.
Brno - průmyslovka
Speciální kurz pro elektrotechniku na státní průmyslové škole v Brně 1913-1914. Tam měli dílnu sice lépe vybavenou než v Plzni, ale jen strojnickou a tu jsme my elektrikáři ignorovali. Zajímavější byly už laboratoře. Nahoře jsme se seznamovali s měřicími přístroji a obloukovými lampami, v suterénu byly již elektromotory na střídavý proud z městské sítě a stejnosměrné akumulátory, pak dynama. Ve zvláštní místnosti podle předpisu velké akumulátory. Osvětlení bylo v celé škole již elektrické. V té dolní laboratoři zase samé měření a spojování, a protože jsem byl asi tuze zvídavý, rozčilil se jednou prof. Závada, že prý není povinen na mé otázky odpovídat a odešel. Asi byl sám v koncích, vždyť se tehdy svítilo ještě uhlíkovými žárovkami a na náměstí v Brně byly obloukovky.
Více jsme zase viděli na exkurzi v podnicích. Brněnskou tepelnou elektrárnu, generátory na třífázový proud, plynárnu a spalovnu smetí. Židenická elektrárna byla poháněna stojatým dieselovým motorem o několika válcích v řadě. V královopolské strojírně jsem viděl rozdělanou parní turbínu a v chodu byla v elektrárně Oslavany, z níž šel proud také do Brna. V Rosicích na uhelném dole byl obrovský stejnosměrný motor s velikým komutátorem k pohonu těžních klecí.
Spolužák z Plzně a spolubydlící Fr. Mašek měl v Brně příbuzného, který vyráběl pianina a potřeboval nějaký motorek k pohonu malé cirkulárky. Elektrika v té ulici ještě nebyla, tak jsem navrhl a nakreslil malý stabilní benzinový dvoutakt. Modely udělal Kolář sám a dali jsme je odlít dvojmo, jeden pro mne. Do konce školního roku jsem se však k tomu nedostal a opracoval mi to až za pár let přítel Fasora, o němž již byla řeč. Mototechna se součástkami tehdy nebyla, tak jsem musel sám udělat karburátor i zapalování. To bylo vše nejjednodušší konstrukce. Zapalovací cívka jako lék. induktor na baterku. Dávalo to jiskru, ale slabou. Karburátor také asi špatně zplynoval, protože nám to sice párkrát baflo, ale nerozběhlo. Později jsem to prodal s malým dynamem panu Tichopádovi z Řečkovic, který k tomu dal starší tovární karburátor a magneto, takže mu to běhalo pěkně. Jeden další setrvačník (motorek měl dva) jsem dal odlít a opracoval k parnímu stroji. Co s tím pořídili Kolář s Maškem, to nevím.
Brodek u Nezamyslic
Náš třídní profesor Ing. Ant. Höhm byl současně ředitelem firmy Bartelmus Donát a spol., elektrotechnická továrna v Brně na Nové ulici. Na konci školního roku nás vyzval, abychom se dali do služeb té firmy. Buď jako akvizitéři na prodej motorů nebo jako montéři. Přihlásil jsem se k montáži. Poslali mne do Brodku u Nezamyslic, kde se na Ivanovickou elektrárnu připojovalo pět obcí: Brodek, Kobeřice. Želč, Otaslavice Dolní a Horní. Začali jsme v Brodku. Do zdí většinou z vepřovic (vepřovice byly sušené cihly z hlíny a plev) jsme zazdívali konzoly a stavěli sloupy. Kopání jam se mi nelíbilo, tak jsem vysadil, svátečně se oblíkl a stávkoval, že na takovou práci jsem nemusel studovat. Vedoucí stavby Ing. Tomáš Machala to uznal a dal mi natáčet izolátory pro primerku na roubíky. Roubík se omotal koudelí a namázl suříkovou barvou. V izolátoru byl závit, tak se hodně pevně natočilo. Plat jsme měli 26, pak jsme si postupně vymohli 30 halířů na hodinu. Pak jsem dostal za úkol stavět primerku na 15 000 voltů. Dostal jsem partu Bulharů, byli to dříči. Trasu udělal sám Machala, tak jsem vlastně jen dozíral. Rohová áčka betonovala nějaká firma z Prešova a vedoucí asi šetřil cementem, protože mi poslal pro noviny a pivo, abych si lehl někam do chládku. Rád jsem vyhověl, tak že při napínání drátů nám jedno áčko povolilo. Při stavění sloupů jsme měli dvě nehody. Jeden sedlák nás nechtěl nechat kopat v poli a křičel. Jeden Bulhar ho však přetáhl lopatou přes záda, že musel utéct. Se stížností nic nepořídil, protože nemohl říci, který mu to udělal. Bulhaři svorně zapírali a já jsem se právě „nedíval“. Pak na jednoho Bulhara padl sloup při zvedání a pohmoždil mu páteř. Odvezli ho do Brna.
Těžké měděné dráty jsme po polích roztahovali párem volů. Materiál z Brna se vozil koňským potahem, protože dráhy byly zaměstnány transportem vojska do války.