608 436 941

Život byl

Autor: připravil Jiří Čajan | Zveřejněno: 11. ledna 2023 | 40x

Vzpomínkové vyprávění (na pokračování) Romana Šícha připravil Jiří Čajan.

I. Praxe – u jediného velkého okna

Zámečnický učeň

Když jsem vyšel měšťanskou školu, byl jsem tělesně velmi sláb, takže otec dlouho rozmýšlel co se mnou. Již v páté třídě obecné školy se nás učitel Bryndač ptal, čím kdo chce být. Že si to napíše a zkontroluje, jak se nám to splnilo. Já jsem tehdy říkal, že chci být myslivcem, nebo zahradníkem. To jsem tedy teď sdělil i otci. Co mi říkal o myslivosti, to už dnes nevím, ale na zahradnictví že jsem slabý, že je to velká dřina.

Když jsem jednou z dlouhé chvíle rovnal kladívkem staré hřebíky, povídá otec: budeš zámečníkem. Na jaře jel se mnou do Cmuntu, říkalo se Kmünt. To jsem poprvé v životě jel vlakem. Z nádraží jsme šli pěšky přes Böhmzeile přes hranice do Cmuntu (snad Gmünd), kde byla nějaká továrna Mayer, motorenfabrik. Byli jsme jen v nějakém železářském krámě. Na jednání se nepamatuji, stejně bylo vedeno německy a to jsem neuměl. Jen mi utkvělo v paměti, že otec v nějakém hostinci popíjel rakouské víno, a že se z toho trochu motal. Po příjezdu domů ho matka hned uložila do postele.

Podruhé jsme šli pěšky do Velešína, kde byl zámečník Jaroš, ale ten podle všeho vyráběl jen decimální váhy v maličké dílničce. To se nám nelíbilo a nebylo z toho zase nic.

Dostal jsem se tedy do učení u zdejšího mistra Jana Paška a sice na dva roky od 1. dubna 1908 do 1. dubna 1910. Ten byl na kraji Nedrtála čp. 89. Vpravo od průjezdu byl malý krámek na hotové zboží a polotovary, vlevo od ulice jedna obytná místnost pro mistrovu rodinu, za ní dílna, v jejíž přední části byla kovárna a o dva stupínky výše dílna zámečnická. V ní byly ponky se šroufštuky a pormašinou, u jediného velkého okna do dvora pak ohýbačka na plechové roury (falcmašina). Dále byl dvorek částečně krytý starou střechou a vzadu v bývalém chlívě tak pro jednu kravku tréponk na ruční pohon. Točilo se velké kolo od řezačky, soustruh měl jednoduchý špindl štok, rajtštok, suport, plankšajbu a mitnemer.

Pracovní doba od sedmi ráno do sedmi večer včetně soboty. Večerní osvětlení petrolejkou. Všechen vercajk se jmenoval po německu, jak už jsem začal. České názvy jsme vůbec ani neznali: majzlík, krajcmajzl, turchšlák, nejtencíhr, kaplmocht, kirner, handfajl, šlichtfajl, ramfajl, špicpor, spirálpor, kvintpor, šnajtklupna, šroufenzígr, flochcangle, špicangle, mesiknkšeft na cajchnování, rourajzn, falklupna, grajfcirgl, lochcirgl, coulštuk atd. V kovárně byl mimo jiné sechamr a různé ksenky. Měkké železo se kalilo plausajrem a foukalo se šlapacím měchem. Na zdích visely různé léry, brustlera, ráčna, vinglmos a jiné. U každého svěráku bylo šuble na vercajk. V sobotu nejmladší učedník ramoval dílnu.

Napřed jsem jako každý učedník dělal ptáčky, to byly štítky na klíčové díry, pak přišly puctýdle a po nich trouby na pečení. Napřed obyčejné lakované a pak pěkně pilované. Dvířka musela pěkně pasovat v rámečku. Z domova jsem uměl vzít do ruky pilník i kladivo, tak jsem dělal pěkné pokroky.

Během roku se výrobní program dílny téměř pravidelně měnil. Vyráběli jsme různá kamna, malé bubínky i velké sporáky s troubou a vaničkou. Zvláštní péče se věnovala sporákům na faru, pro školu nebo do hospody. Vymýšleli jsme na prsa pěkné ozdoby. Pro zděná nebo kachlová kamna se dělaly pilované rámy, čela se dvířky na topení a dole na popelník. Po sezóně přišly řezačky na píci. Mistr koupil surové odlitky, které jsme opracovali a skládali ve stroje. Na přesnost se tuze nehledělo, jen ústa musela být rovná a kosičky pěkně přiléhat. K podzimu se dělaly mlýnky (fukary) na obilí, krouhačky na řípu a faslíky na putr. V létě i dětské kočárky. Všechno se pěkně obarvilo i to mi bylo svěřeno. Na zelené řezačky jsem dělal červené ozdobné čárky a na mlýncích léta (fládr).

Dále jsme časem dělali kování na okna, dveře a vrata, zřídka kdy ručně dělané zámky s klikou ke dveřím a větším k vratům. Případně samostatné kliky ke dveřím.

Samozřejmě přišly do opravy i hospodářské stroje, zámky, klíče, kafemlýnky atd. Práce bylo po celý rok dost. O jarmarku jsme vystavovali své výrobky, a když mistr dobře prodal, dal nám učedníkům pár krejcarů pro radost. Co se dostalo za staré železo, bylo také naše.

Práci pro mistrovou nebo domácnost jsme nedělali, jak se často píše „učedník – mučedník“, to musím podotknout.

Se mnou se učil Honza Špičků (Jan Přibyl) z Měchova, Jouza Lysáků ze Lnišť a mistrův syn Karel. Později přišel Filek. Jako tovaryš byl nejdéle Kadlíčků Tomeš (Kolar), později kratší dobu Hanzi Danihelů (Ostrý) a Franta Fabiánů (Štojdl). Ostrý měl ve zvyku pořád říkat: Rameno Ježíšovo. Oba přišly z vojny a měli moc řečí.

Během mého učení byl můj bratr Petr v Plzni na parní pile a přivezl mi první odbornou knížku: Šimerka: Parní stroje a kotle. To bylo něco pro mne. Brzy jsem dostal nápad udělat si sám malý parní stroj. Ale z čeho? S tím co bylo dosažitelné. Pracoval jsem na tom hlavně v neděli a večer doma. Parní válec z ložiska od mlátičky, při jehož opracování na soustruhu mi v neděli točila mistrova dcera Fanynka. Kanálky jsem vyvrtal, šoupátkovou komoru přiletoval cínem. Píst s těsněním za starého klobouku a šoupátko z mosazi. Rovněž křížová a ojniční hlava i ložiskové pánve z kousků mosazi. Materiál dala stará mosazná žehlička. Ložisková tělesa a výstředník z plochého železa, objímka výstředníku z měděného drátu. Jako setrvačníku jsem užil většího ozubeného kola z mlýnku na obilí. Za spouštěcí ventil použil starý plynový kohoutek.

Potíž byla se šrouby a závity do kovu. Musel jsem napřed sám udělat závitníčky a příslušné čelistě. Kotel jsem udělal ze silnějšího černého plechu, měl vodoznak, píšťalku i pojistný ventil. Topilo se pod ním lihem.

Slavnostní uvedení celého zařízení do chodu bylo doma jednou v neděli odpoledne. Do stroje jsem nalil dost strojního oleje, který jsem dostal na Stašků pile, udělal jsem páru, a když píšťalka pískala a pojišťovací ventil syčel, tak jsem pln očekávání za tatínkova úsměvu pustil páru do stroje, který se k veliké mojí radosti hned čile rozběhl. Vzápětí jsem však dostal od matky důkladný pohlavek, abych se podíval na strop. Pak jsem se nedivil. Udělal jsem totiž výfuk ze stroje nahoru a ten stačil stříkat přebytečný olej až na strop sednice, kde udělal velký mastný flek.

Dodatečně jsem předělal výfuk dolů a pouštěl ho do starého hrnce. Pak jsem udělal jakýsi rumpál a vytáhl jsem tím strojem tátovu kovadlinu ze země až nahoru ke stolu, než se přetrhl provázek a kovadlina spadla. No, nic se nestalo, ukázalo se, že parní stroj táhne dobře.

Teď trochu odbočím. Po létech jsem vzal samotný parní stroj sebou do Brna, kde mi přítel Fasory ze Zbrojovky udělal lepší setrvačník. Místo plechového kotle jsem udělal z větší roury asi průměr 15 cm nový kotlík se zavřenými čely. Byl stojatý k nasazení do kruhu kuchyňských kamen místo topení líhem. Ke stroji vedla páru delší měděná trubička. Po dalších létech, když jsem byl externím učitelem kovodělníků na zdejší učňovské škole, jsem celé zařízení předváděl žákům při vyučování o parních strojích. Parní stroj byl přece dědeček všech pozdějších motorů s klikovým mechanismem. Po přesídlení této školy do Budějovic v roce 1944 jsem to daroval nově zřizované škole pro jemnou mechaniku a pak jsem na to zapomněl. Až loni v roce 1958 po zrušení i této školy mi byl parní stroj vrácen bývalým ředitelem Fr. Prokešem. (Týž se u mne vyučil a chodil ke mně i do učňovské školy. Později šel na vyšší průmyslovou školu strojní). Je tedy teď stroj 50 let starý, tak jsem ho z piety očistil a postavil na svou skříň na nářadí na půdě. Rád se na něj občas podívám a zavzpomínám.

Jednou nás mistr překvapil sdělením, že koupil protější dům čp. 46 od Česáků, a že tam uděláme novou větší dílnu. Tou dobou se zavádělo u nás v sokolovně, lékárně a lepších hostincích acetylenové osvětlení. Samozřejmě jsme to brzo okoukli a s Karlem Pašků to zařídili také v nové dílně. Acetylenový aparát (vyvíječ plynu) jsme ovšem dělali také sami.

Protože to dobře dopadlo, udělal jsem sám menší aparát pro tatínka doma, protože brousil pily dlouho do noci při petrolejce. S rozvodem plynu po domě mi pomohl bratr Petr. Aparát stál v kumbálku mezi tehdejší kuchyní a chlívem. Svítilo se s tím do příchodu elektriky 1923.

U mistra jsem opravoval občas staré flinty ládovačky, bubínkové revolvery a flobertky. Jednou při zkoušení starého revolveru jsem si přebíjel náboje Lefoš doma a v kuchyni na stole jsem kladívkem zarážel do nich olověné koule. Maminka chudák spráskla ruce nad hlavou a utekla ven. Naštěstí se nic nestalo.

Tehdy o motocyklech a autech nebylo u nás ani potuchy. V celých Svinech byla jen tři obyčejná kola. Měl je Jan Fürbeck, Bedřich Panský a nějaký velebníček na faře. Teprve další koupil náš mistr pro Karla a to jsme ještě sami skládali. Blatníky byly dřevěné, volnoběžka nebyla. Byl jsem jednou s mistrem kovat okna v Kamení (Kamenná) a na zpáteční cestě z boršíkovského vršku jsem chtěl rychlost zmírnit přidržením pedálů. Snad jsem při tom zabrzdil i přední kolo, protože jsem přeletěl pře řídítka a jel po nose z vršku dolů. Dodnes na to vzpomínám, když ten vršek vidím, nebo přejíždím. Volnoběžku Torpedo se zpáteční brzdou jsme na to kolo dali dodatečně.

Mně koupil otec staré kolo za deset korun. Mělo sice volnoběžku, ale bez zpětné brzdy (Freilaufkranz). Na tom jsem také přeletěl přes řídítka z vršku od Kromu ke Klení, když jsem jednou v neděli vezl boty mistrově Fanynce do Benešova, kde byla u Hoffelnerů na handlu.

K ostatním běžným pracím přibyly opravy kol a pomalu přišel konec učení. To jsem poznal tehdy, když mistr jednou v sobotu položil před svěrák na stůl pěknou stříbrnou pětikorunu – mou první výplatu. Dodnes nevím, jestli jsem mu samým radostným překvapením poděkoval.

Podle zápisu v mé německočeské pracovní knížce jsem pak ještě od 1. dubna 1910 do 12. května 1911 pracoval u Jana Paška jako pomocník strojnicko-zámečnický s příkladnou pilností a dovedností, vřele doporučen pro mravné chování a oddanou věrnost.

V té době jsme s Karlem mimo jiné udělali kování a postavili v sokolovně novou hrazdu, žebřík a háky na šplhací tyče na trámech, které jsou tam dodnes.

 Roman Šícho