O elektrifikaci města Trhové Sviny se prvně začalo hovořit na jednání konaném 3. března 1912. Šlo především o projekt připojení na elektrárnu v Českých Budějovicích. O přípojky tehdy závazně požádalo pouze 77 subjektů. Pro budějovický elektrárenský svaz to byla velká investice s nulovou návratností, proto byl ochoten přivést primární síť jen na hranici města Budějovic. Koncem roku 1912 proběhlo jednání s továrníkem Rudolfem Zemenem, který zvažoval postavení elektrárny přímo v Trhových Svinech. Ani jeden z těchto projektů realizován nebyl.
V roce 1913 začal stavět elektrárnu buquoyský velkostatek v Nových Hradech. Také tam byl zaslán dotaz o případné připojení. Patrně pro malou kapacitu tohoto zařízení opět nebylo možné Sviny připojit.
Začátkem roku 1914 začala dlouhá jednání ohledně postavení elektrárny na řece Malši u Kozákova mlýna – v současné době zatopeného po napuštění Římovské přehrady. Projekt připravovala firma Kolben, kromě Velešína a Trhových Svinů měla elektrárna zásobovat energií i okolní obce. V souvislosti s tímto dílem se začalo jednat i o stavbě elektrické dráhy do Trhových Svinů s napojením v Borovanech nebo Jílovicích. Přípravné práce však zastavila I. světová válka.
Po válce roku 1918 se paradoxně vlivem světového konfliktu jednání o elektrifikaci urychlila z důvodu nedostatku pohonných hmot a petroleje na svícení. Znovu byl otevřen projekt údolní přehrady na Malši, připomnělo se zřízení elektrické dráhy, tentokrát vedoucí z Třeboně přes Trhové Sviny do Kaplice. Diskutovalo se i o postavení vlastní elektrárny, elektrifikaci měl ve svém ranku starostův náměstek Jan Kouba. Zemská správní komise zahájila takzvanou akci elektrárenskou, začaly vznikat elektrárenské svazy, které řídily a financovaly elektrifikaci obcí a měst ve svých okrscích. Nejdříve se hovořilo o připojení k Lužnickému svazu v Táboře, ale nakonec bylo výhodnější připojení k Povltavskému elektrárenskému svazu se sídlem v Českých Budějovicích. Toto usnesení bylo jednohlasně schváleno okresním výborem dne 1. září 1919, jednáním byl pověřen starosta František Princ.
Za jeho působení ve vedení města byla rozestavěna v roce 1919 komunikace přes Červený vršek do Borovan. Stavba byla jakousi hladovou zdí, která měla zmírnit nezaměstnanost ve městě. Budovalo se bez řádných navazujících projektů, most (v nynější Tovární ulici) byl snad dimenzován i pro plánovanou železniční dopravu. Peníze pomalu docházely i z důvodu výběru nespolehlivého dodavatele a cesta skončila na Červeném vršku. Ještě dnes můžeme najít za novým hřbitovem zbytky zarůstajících valů a stok nedokončené komunikace. Posměšně se jí říkalo Princovka – po starostovi. Možná že se právě z důvodu této nepodařené akce sny o elektrické železniční dráze rozplynuly.
Dne 27. dubna 1920 byl úředně potvrzen a schválen Povltavský elektrárenský svaz. Město do něj vstoupilo s kmenovým vkladem 3.500 Kč. František Princ se stal členem jednatelského sboru a členem správní rady Jihočeských elektráren. Po výstavbě elektrárny na spalování lignitu v Mydlovarech v roce 1922 byl zadán projekt dálkového vedení, současně se připravovala místní rozvodná síť.
Začalo dlouhé handrkování o půjčkách na realizaci stavby, o připojeních – k některému to bylo daleko, k jinému zas blízko, o ceně energie, některému se to zdálo moc, málokterému málo. Ale nakonec došlo k dohodě, protože bylo nadmíru jasné, že zdroj elektrické energie je pro všechny existenční záležitostí.
Dálkové vedení („primérní“ síť) o napětí 22.000 V bylo přivedeno do Trhových Svinů z Mydlovar přes Rožmberskou elektrárnu v Třeboni a dáno do provozu dne 4. října 1923. Trafostanici pod Bukvickým parkem postavila firma Františka Staška, která byla vybrána i pro dodávku dřevěných sloupů elektrického vedení.
V říjnu byla téměř současně předána místní „sekundérní“ síť nízkého napětí s domovními přípojkami. K podání nabídek na její výstavbu byly osloveny čtyři firmy: Českomoravská Kolben a.s., Elektrounion České Budějovice, Jihočeské elektrárny v Praze a Ing.C. Roman Šícho, Brno. Stavbou byla pověřena firma Romana Šícha, jehož nabídka byla nejlevnější, možná hrála roli i skutečnost, že byl Šícho zdejším rodákem.
Roman Šícho byl mimo svou profesi významným, bohužel dnes poněkud opomíjeným badatelem, členem rozličných svinenských korporací a veřejným činovníkem. Svou životní a profesní pouť popsal ve svých pamětech nazvaných „Život byl“, kde jsou mimo jiné zachyceny peripetie se zavedením elektrického proudu v našem městě před sto lety. S těmito zápisky vás budeme seznamovat v dalších číslech Trhovosvinenských listů.
