608 436 941

Bandory a bída

Autor: Karel Hlubuček | Zveřejněno: 15. srpna 2019 | 61x

Doudlebská povídačka babky Kotkovej

„Čím vejš, tím víc bandor a bídy. Ty lezou do kopců spolu, jsou to rodný sestříňata,“ říkával dvoreckej dudák Frojda a měl praudu. Ozimy u nás často vymrzly, jař se nevyvedla, a když za ten pytlík brambor tlačenej z jara do kopce na kolečku nesklidil na podzim člověk aspoň forku, pískala v zimě bída v komínech všech chalup. Tak nám to aspoň vykládala máma, když něhdá už po Hromnicích musela i s bandorama šporovat a dávat každýmu o jednu placku míň. „Slyšíš v komíně bídu? Ta ti ji vytáhla!“ říkala vždycky, když jsem ještě chtěla druhou a já jsem si kolikrát tu dojídanou chytla oběma rukama, aby mně ji bída nevytáhla ještě před posledním soustem.

Pro nás děti byla veliká pochoutka, když jsme si bandory pekly na pastvě. Nic na tom z popele vytaženýho bandoru nebylo, jen ta špinavá připálená šupka, ale ta čoudová vůně z chvojí a březovýho klestí připomínala domácí uzený, třeba jen z komína v přírodě.

Vodili jsme kravky až hnedle k Pastyňáku. Tam si ještě našly známko trávy, když za humny byla už luka holá, jako kdyby je starej Melichar sebral břitvou jako fousy na bradě, jak už je spásly ovečky. Štipec soli na bandory nosila vždycky malá Márinka z hájovny. Měla na ni takovou maličkou misálku s víčkem a nemušela ji žmoulat v papírku jako my. Já zas přinesla sirky. Za to mne dlouhá Pepka, z nás holek nejstarší, která na pastvě vedla, vždycky nechávala samotnou rozdělávat vohníček.

Ale naskládat si pár sirek nebylo tenkrát pro děti jen tak. Naše máma ráda říkávala: „Forota je pán,“ když bylo v chalupě aspoň bandor dost, ale já si ji nemohla udělat ani ze sirek. I ten krejcar za ně se u nás třikrát na dlani vobrátil, než vydal a máma je měla hnedle spočítaný do jednej. Ani táta si doma zbytečně neškrt. Dokud v kamnech nezhasnul poslední uhlík, zapaloval si z nich faju radš lejšpánkem. Tak jsem nihdá neměla sirek víc než dvě, tři a vopatrovala je jako poklad.

Sirky byly tenkrát větší než dnes, měly tlustou červenou fosforovou hlavičku a zapalovaly se škrtáním o plotnu místo o škatulku. Mužský si s nima škrtali taky o kalhoty nebo suchou podrážku, my děti na pastvě o kamejček.

Tenkrát jsem měla jen jednu jedinou. Chrastí jsme nasbírali pěknou hromádku, ale trochu zvlhlýho. Celej tejden aspoň mžilo, když už necedilo. Jen pod velkou borovicí u křížku jsme našli trochu suchýho jehličí na podpal.

„Tohle se muší zapálit nejdřív,“ komandovala mne dlouhá Pepka, „nebo to ještě zhasne. A hned foukat, aby se rozhořelo!“ Nějak se mně do toho škrtnutí nechtělo. Tak jsem si přála, aby mi sirku vzala dlouhá Pepka a škrtala sama, ale zas jsem si pomyslela, dáš jí škrtnout jednou, bude chtít i po druhý a přijdeš o tu radost nadobro.

Našla jsem si takovej pěknej kamejček, co v hromádce u pěšiny zvostal suchej. Ostatní holky držely kolem mne sukýnky jako záclonu, aby mi vítr sirku nezhasnul. Škrtla jsem. Jehličí špatně chytalo. I když pod velkou borovicí na ně nepršelo, přece se na ně ukládala mha. Márinka do něj začala foukat a najednou foukla tak pořádně, že zhaslo docela. Místo plamínku šlo z něj jen trochu kouře.

„Huso jedna!“ Vrazila mi dlouhá Pepka do zad štulec, div jsem do tý hromádky klestí nevletěla celá. „Tak teď běž honem pro jinou sirku!“

Naše chalupa byla ještě ze všech nejblíž, ani ne čtvrthodinku, ale já šla od hromádky přece jen s bučkou. Táta je třeba něhde v lese a máma zrouna v kuchyni. Nakonec mi řekne, že bandury budou stejně k večeři jako celej tejden od pondělka do neděle, a že se s nima nemušíme cmudit na poli.

Z lesa od Skalin něhdo vycházel. „Fuj, to jsem se lekla,“ oddychla si dlouhá Pepka, když už ho viděla pořádně. Myslela nejdřív, že je to panskej fořt a toceví, ty bandury k pečení jsme si vždycky vyhrábli na panským. Ale byl to jen starej vousatej děda s rancem na zádech.

„Copak je ti?“ ptal se mne, když mne viděl tak ubrečenou. „Ale, muším běžet až domů pro sirku, když mně zhasla poslední.“ Děda se usmál, „Chraň bože od většího neštěstí! Zapálím ti vohníček a sobě fajfku najednou.“ Nacpal si dřevěnku, škrtnul o kalhoty a hromádka nám praskala jedna radost. Děda si u nás na chvilku sedl, pak si nad vohníčkem nahřejval ruce a nějak dlouho se díval na naše bandury. „Malý, malý,“ povídal. „Dvakrát do huby, potřetí na hlad.“ Já měla takovou radost, že jsem nemušela běžet až domů. Vzala jsem jednu, tu největší a podávala mu zrouna z popele. „Vemte si taky, jestli máte chuť!“ Vzal a poděkoval mně. „Zaplať pámbu, abys jich za to měla vždycky dost!“

Dlouhá Pepka byla jináč lakotná až běda, vona se měla z nás doma vlastně nejhůř a vod nevlastní mámy dostala víc ran než soust, ale tenkrát vůbec nehubovala, že jsem dědovi dala ten největší bandor. „Jéžišmariá, tos udělala dobře! Kdoví, jestli to nebyl děda Mezníkář!“

Ani jsme nedutali, když nám u vohníčka začala o něm vyprávět, jak to slýchala vod báby. Děda Mezníkář chodil po vsích jako žebrák. Zastavil se jednou u chalupníka Nouzy, když voral políčko na sázení bandor a prosil ho aspoň o kousek chleba. Nouza mu dal ještě kousek tvarohu, co si vzal na celej voběd a povídal. „Rád bych ti dal ještě víc, ale sami už máme málo. Moje žena Mařena pořád říká, jak je to na světě nespravedlivě rozdělený.“ Bědoval, že už čekají pátý dítě do chalupy, ale políčka jim nepřibylo ani vo dlaň.

„To by vlastně mělo,“ přisvědčoval žebrák.

„To říká Mařena, jako moje žena, taky,“ vzdych Nouza. „Nic víc bych nechtěla, než stačíme sami vobdělat a sníst. Ale za každý dítě by nám měly aspoň dvě řádky bandor přibejt a ještě by na panským zvostalo dost.“

„Máš moudrou ženu,“ povídal žebrák. „Mělo by se jí to, mělo vyplnit.“

Když Nouza jel na podzim na bandury kopat, zvostal koukat. O deset řádek měl víc, než zasázel – a mezník u pole stál zrouna tam, jako jindy, tři sáhy od tej velkej lípy jako dřív. A to přece nihdo nepřesadil jako tenkrát Hádek tu malou plánku na Darmotách.

Na rok přišel žebrák ke správci. Správec si pomyslel, že je to třeba zas děda Mezníkář. Dal mu krajíc chleba místo vyhazovu a naříkal, jak na panským poli sklízí bandor čím dál míň, zatímco chalupníkům přibejvá.

„No – a stačil bys sklidit víc?“ ptal se ho žebrák. „Jejdačky!“ dušoval se správec. „Aby ne!“ Myslel si, filuta, že by si snadno přijednal celej regiment lidí.

„Tak dobrá,“ povídal mu žebrák. „Budeš mít, co stačíš sklidit, vzpomeneš si na mne.“ A správec z radosti nad tím mu dal ještě kousek uzenýho, aby mu to ještě jednou vopakoval.

Šmankote, bandury na panským narostly ten rok tak vysoko, že byly lidem hnedle po pás. „Inu, na velkou hromadu se muší pořád přidávat,“ bručeli chalupníci. Ale správec si mnul ruce. „To bude ouroda!“ a zjednal si vybírání o hromadu lidí víc. Jenomže všichni kopali motykou marně, nedostali ze země ani jeden malej bandůrek, všecko bylo jen do vejšky vyhnaná nať. Správec nechtěl vlastním očím věřit. Vytrhl jednomu motyku, kopnul sám – a teď teprve se bandury ukázaly. Děda Mezníkář mu splnil přání známko jináč. Sklidil ten rok jen tolik, co stačil vykopat sám. Tak mušel dřít na poli celej tejden od rána do noci, aby sklidil aspoň na sázení, když na panským jinýmu ze země nevylezly, kdyby kopal na sáh hluboko.

Slovíčko jsem ze sebe nemohla dostat, když dlouhá Pepka dovyprávěla. Letěla jsem domů, jako kdyby mně pod nohama hořelo, abych to tátovi pověděla.

Tátu jsem potkala kus od chalupy. Vezl na trakači pytel bandor. Zastavil se a povídá: „Podívej se! Tohle přivez dnes do vsi forman z Rakous. Bandory k sadbě. Každej jako pěst! No, jestli ty se u nás vyvedou, bude po bídě!“

Ten rok jsme sklidili dovopraudy o dvě forky bandor víc. Jednu forku jsme prodali a ještě máma nemušela mít strach, že by nám do jara nezvostalo, i když každýmu přidala o jednu placku víc.

Toho dědu jsem ještě jednou ve vsi uviděla. Byl to studnař, dělal Nácalovům novou pumpu. Ale tenkrát jsem ještě nejmíň dva roky věřila, že i ten forman mušel bejt najednou přestrojenej děda Mezníkář sám. Tak tenkrát byly děti v chalupách přesvědčeny, že chudí mohou přijít k tomu štěstí mít aspoň bandor dost jenom v pohádce.

Babka Kotková oloupala a vhodila do hrnce poslední brambor na polévku.

„A vidíte! Letos bylo bandor víc než dost. A museli jsme lidi až nutit, aby je vybírali, dřív než pomrznou. Inu, aby se i ten děda Mezníkář vždycky lidem zachoval!“