Doudlebská povídačka
povídka
Když ještě Jakoubek chodil do školy, byl snad největší uličník ze vsi. I v kostele svázal jednou holkám pantličky na copech, že si pak tloukli hlavu vo hlavu jako berani, i do farskej zahrady vlez na hrušky majdalenky. Farář to jeho tátovi žaloval, kam by přišel, kdyby si jich každej kluk chtěl narvat plnou čepici. Mušel mu za to slevit na podrážkách, aby tak neškodoval. Toceví, kluka za to spráskal potěhem tak, že se dlouho nemoh ani posadit. Ale když Jakoubek nemoh sedět, bylo ještě hůř, Lítal jen venku a rozbil za ten vejprask na faře vokno, jako by za to mohlo vono. Táta za to mušel faráři dělat nový botky. V tom vzteku třísknul kluka po hlavě i kopytem, div ho nezabil. Když Jakoubkovi sešla boule na čele, říkal kantor ve škole, že vod tej doby mu jde i počítání, jako by mu hlavu voteuřel, ale darebáctví že z ní nevyšlo.
Zato když přišel Jakoubek do let, kdy kluci už nesvazovali holkám copy, ale rozvazovali tkaničky, jako by ho vyměnil. Začal se jim vyhejbat, slovo na ně sám nepromluvil, když některá na něj začala sama, byl celej červenej a vylekanej. Chodil nejradš sám a sám za humny a po mezích, s hlavou do země, jako by na nich cvrčky počítal. Pár lidí říkalo, že se mu to asi teprv teď vrazilo do hlavy z toho kopyta, že pořád přemejšlí, jako by chtěl celej svět předělat. Jiný zas, že hledá po mezích včerejšek nebo snad nakonec štěstí. Tak to taky na mou duši vypadalo.
Jakoubek vopraudu štěstí hledal a najít nemoh. Když už něco vymyslel, hned mu vlezlo do hlavy, že tohle a tohle vlastně štěstí není, i když se tak říká. Když holka najde čtyřlístek, myslí si taky, že bude mít štěstí. Ale kolik takovejch čtyřlístků snědla každá koza a nakonec ji koupil Honda Koziduch na porážku, když přestala dojit. Nebo tuhle nebožtík Smolík. Ráno, když jel na krmení, potkal kominíka a povídal: „To budu mít dnes štěstí!“ A večer ho zabil u Darmot blesk. Však tam má křížek s nápisem: NEVÍME DNE ANI HODINY.
Jo, člověk nihdá neví. Táta říká u verpánku každou chvíli, že jen peníze jsou štěstí a ne mít dětí jako klestí. Tak proč ty peníze někdo rozhazuje v hospodě, když už je má? Kde to štěstí hledat a jak ho najít, když vlastně ani nevíš, jak vypadá? Tak se mu to všecko pletlo najednou v hlavě a všelijak.
S tátou vo tom mluvit nemoh, s mámou nechtěl a holku neměl, aby ho u ní známko našel bez řečí. Tak šel za bábou kořenářkou k Těžáku pod Kohoutem, vo který se říkalo, že je tady nejmoudřejší za všech. Ta neměla jen byliny na každou nemoc, vod záduchy až po ujímání, ale dovedla poradit kolikrát i těm, co sami nevěděli, co jim schází, kdyby to jen ptačí mlíko bylo.
A hned: „Bábo, já bych chtěl najít štěstí!“
Koukala na něj chvilku, hlavou kejvala, v pytlíčkách hledala, z čeho by mu uvařila čaj na zahřátí a pak řekla: „To bys mušel za ním, Jakoubku, třeba moc daleko.“
„Pudu, bábo, ale chtěl bych aspoň vědět na kterou stranu vod nás, abych si darmo nezašel. Jestli k Budějicům, na Kaplici, k Třeboni nebo nakonec až do Rakous k Vajtře.“ Na ty všecky strany vod nás chodili mužský dělat a holky sloužit, když se doma nevobživili všeci.
„To podle toho,“ povídala moudře bába. „Člověk nihdá neví, kde štěstí na něj zrouna čeká. Můžeš ho najít všude jako nihde.“ Ale že jí bylo Jakoubka přece jen líto, nakonec mu poradila. „Dívej se ráno, kam první vlaštovička kolem kostelní věže poletí a di tam.“
To je přec moudrá rada, pomyslel si Jakoubek. O vlaštovkách se říká, že nosí štěstí do domu. Proto jim nihde hnízdo nestrhnou ani nevyberou jako vrabčiskům. Že mě to nenapadlo hned, moh jsem si cestu na Těžák ušporovat. Poděkoval pěkně bábě a šel.
Dočkat se rána nemoh a před kostelem byl dřív, než svítalo. Čtyry vlaštovky se honily kolem věže, až jedna z nich si to namířila někam ke mlejnu v Dubu. – Tak vida, na Kaplici, řek si Jakoubek, šel a šel, kolem Dubu, přes Skaliny, až přišel do lesa. Pár dřevařů tam kácelo stromy.
„Pomáhej pámbu,“ povídá Jakoubek, ale ten jeden starej, celej zarostlej, se jen ušklíb. „Dybys nám radš šel pomoct sám! Jídlo dostaneš a za tejden třeba celou zlatku, když budeš k čemu. Vono tě nihde větší štěstí stejně nečeká.“
„To bych moh,“ uznal Jakoubek a pomyslel si, že doma dostal za tejden víc pohlavků, než má zlatka krejcarů. Plivnul si do dlaní, řezal a štípal s chutí, jen třísky vokolo lítaly. – „Šak von se navolí,“ ušklibovali se ostatní. Vyhládlo mu. V poledne přinesla hajná jídlo, houbovou polívku, tak hustou, že v ní lžíce stála, mísu erteplí a každýmu kousek zajíce. Jakoubkovi dala zrouna cemr, dost tuhej, ale von měl ještě všecky zuby a tak si liboval, že mu nihdá tak nechutnalo. -„Až to bude jíst čtrnáct dní, poleze mu krkem taky,“ říkali druhý. Ale Jakoubkovi se zdálo, že ještě neslyšel hloupější řeč. Komu by se přejedlo jedno maso, když se mu nesměj přejíst jedny erteple? Protože dělal jako kůň, hajnej ho ani k práci nepobízel, ani mu za celej den nepohrozil holí, jako táta každou chvíli potěhem. Nic mu tu nechybělo. V sobotu mu už zaječina chutnala známko míň než v outerej, ale hajnej, když přeměřil hromádky, vyplatil mu zas víc, než čekal - zlatej dvacet.
Zlatá bába, zlatá vlaštovička, pomyslel si Jakoubek. Tak už jsem to štěstí přece našel a nemušel za ním ani daleko. „Dyť ses nadřel za dvě,“ broukl jeden dřevař a druhej jen mávnul rukou. „Stejně to všecko propije jako my a nic mu nezvostane, tak co.“
„Depak!“ zasmál se Jakoubek. „Utratím akorát ty dva šestáky a zlatku uložím. Dyž to budu dělat dýl, budu mít hnedle na chalupu.“ Propil v hospodě vopravdu jen dvacet krejcarů. Ale přitáhli ho k čertovým vobrázkům, ke kartám. – Dyž už sem našel štěstí, muším taky vyhrát, pomyslel si. Vsadil rounou zlatku a měl hroznou radost, když ho nechali na ponejprv vyhrát zlatej padesát. Vsadil ty a vyhrál dvě zlatky. Tak do třetice všeho dobrýho, řek si, zlatku si ještě vypůjčil, vsadil a prohrál tři. Tak měl houbec a zlatku ještě zvostal dlužen.
Celej tejden pak Jakoubek řezal a štípal a jed zajíce už bez chuti. Jak se vo práci říká, těžko nuť, když není chuť. Měl menší hromádky dřeva než druhý, hajnej je přeměřil a vyplatil mu jen vosum šestáků. – Tak a dost, vzdychl si Jakoubek. Todle přece štěstí nejní. Asi sem tu pravou vlaštovku přece nevyhlídal, dyž se tam honily kolem věže čtyry. Dělal ještě tejden, zas udělal míň a dostal jen pětasedumdesát krejcarů. Doplatil dluh, vostatek ze zlosti propil až na pětník, a ten dal ještě po cestě domů starýmu žebrákovi.
„Zaplať pámbu stotisíckrát,“ děkoval mu žebrák, „a dej ti za to štěstí.“ – To taky chci, pomyslel Jakoubek. Kolik by těch stotisíc pětníků dělalo zlatek, to si v hlavě ani spočíst nedoved. Ale bylo by to jistě dost, možná na chalupu a kravku k tomu. A to by bylo štěstí hotový. Skoro litoval, dobrák, že mu pro toho žebráka nezbyl celej šesták.
Zas Jakoubek ráno hlídal vlaštovičky. Kolem věže honily se tři a zdálo se mu, že ta první letí k Budějicům. Tak teda tam! Cestou potkal handlíře s dobytkem. Vedli na trh, vodpočívali a krájeli si uzený, až to na pár kroků vonělo. A každej si ukrojil jen vo známko menší kus šunky než chleba.
„Dobrý chutnání,“ popřál jim Jakoubek vod srdce. „Děkujem, nezbude nic,“ povídal jeden handlíř, ale druhej, co už nemoh, ukrojil ze šunky pěknej flák a podal Jakoubkovi. „Na, dyž máš chuť.“ – Jakoubek poděkoval. „Takovej kus by naše máma krájela celej tejden pro všecky.“ – „Tak se dej k nám,“ smáli se handlíři, „a nebude ti nihdá chybět. A když budeš mít štěstí, vyhandluješ si za den třeba pětku.“ – To je vono, napadlo Jakoubkovi. Tohle je přece lehčí práce než dřevařina a vynese to víc! – Šel s nima, handloval a handloval a zdálo se mu, že to štěstí už našel, jen ho nepustit. Von měl takovej upřímnej vobličej, každej sedlák věřil, že ho nenapálí jako vostatní a Jakoubek měl brzo celejch dvacet zlatejch.
Zrouna tolik chtěli v Netolicích za krávu, kterou tam jeden handlíř nabízel: „Dyť ta kráva je hezká jako anděl, urostlá jako panna, jen vůl by ji nekoupil!“ – Bodejť že, uznal Jakoubek. Taková kráva je půl živobytí. Ještě vydělat na chalupu a kousek pole a bude celý. Stará Sušilka u nás to chce beztak prodat. Vodvedu krávu domů, pak pudu ještě čásek handlovat a bude to.
Pás krávu po cestě na každým jeteli, aby mu cestou nezhubla, napít jí dal u každý stružky a zdálo se mu, že známko přibejvá. Přibejvala vopraudu, až moc. Nakonec se mu nafoukla, svalila, vyplázla jazyk a bylo po ní. Dostal za ni od rasa akorát zlatku za kůži.
Zatrapený vlaštovky, dopálil se už Jakoubek, jináč dobrák vod kosti, jak to jen udělat, aby ráno kolem věže letěla jen jedna, aby se člověk nemoh splíst?
Voči si moh potřetí vykoukat, jen dvě se tu mihly, sotva se rozbřesklo. Ne, to není možná, aby první nebyla ta, co si to namířila rounou k Třeboni! A hned za ní.
Že sem nešel rounou sem, zalitoval Jakoubek, když viděl, že tady nejsou jen rybníčky pro čvachtání kačen, jako pod horama, ale tak velký jako malý moře, že by ti pořádně vyhládlo, než jeden vobejdeš. – Tady muší bejt ryb a jistě je nejedí jen na štědrej den, pomyslel. A já ryby tak hrozně rád! Tady asi zvostanu.
Jeden takovej rybník zrouna lovili. Pár rybářů tahalo dlouhatánskou síť s rybama ke břehu a nemohli stačit. „Počkejte, já vám pomůžu,“ nabíd se jim. „To bys moh.“ – No, pomoh – nepomoh, za chvíli byla síť na kraji, už z ní ryby vybírali, vážili na mincíři, házeli do kádí a počítali: První na prázdno, druhá, třetí, čtvrtá, pátá, šestá dosazená. – Ty pěkný ryby hned vodvezli a Jakoubkovi nedali ani jednu. Pak začali volat „hoří“, jako by na vodě mohlo něco chytnout, a všecko, co mělo nohy a stálo na hrázi, vrhlo se do tej větší louže, co zbyla z vypuštěnýho rybníka u břehu. Co v ní ještě bylo, moh si každej chytit zadarmo. Jakoubek se na to taky nachytal, až po kolena se do bahna zabořil a nohy sotva vytáh, ale chytil akorát dvě bělice, no, půl libry mohly mít dohromady.
„Takovejch je u nás v každým rybníčku na návsi taky dost,“ řek si Jakoubek smutně. „Tady na mně zvostalo asi jen to, co bych doma našel taky.“ Upek si rybičky a zapíjel je vodou, protože už na pivo neměl. „Šak ste taky nic jinýho nepily, tak co,“ utěšoval se po cestě domů. „Teď už mně zbývá jít jen na Vajtru, co bych doma čekal až do rána a zas vartoval vlaštovky. Do večera je ještě dlouho, aspoň kus cesty tam dojdu. Tady u nás mne štěstí stejně nečeká, leda v Rakousích. Taky tam dost našich lidí zvostalo.“ A namířil si to rounou vod Třeboně na Vajtru.
Ani nevěděl, že už přešel český hranice, až když mu na český pozdravení každej vodpovídal Griskot. Docházel do takový pěkný, čistý vsi, když mu na tvrdý silnici začala cinkat bota. Podkůvka na ní se pustila, držela už jen na jednom hřebíku. Tak vida, pomyslel. Najít podkůvku znamená taky štěstí – a já ji moh spíš ještě ztratit. Ještě že se mi to nestalo daleko vod vsi, utěšoval se, když ji utrhoval z posledního. Pěkně bych si rozšmajdal kramflek!
Zaklepal v prvním stavení, aby poprosil o kladivo a hřebík. Mrzuté „Herajn!“ se ozvalo ze sednice teprv, když otvíral dvéře. Už je chtěl málem zas zauřít, ale ze síňky zaznělo jasným hláskem vlídné: „Grískot!“ Holčina s hezkou tvářičkou a s copy černými jak smola nesla v obou rukou votejpku dříví a pobízela ho dovnitř.
„Tak vida, když je nouze nejvyšší, pomoc bývá nejbližší,“ povídal Jakoubek, když vešel do sednice a uviděl tam šeuce u verpánku. Poprosil ho o hřebík a kladivo. „To sjo,“ řek švec, ale jinak se na něj ani nepodíval. Ukázal jen na hromadu škrpálů kolem. „Do soboty to vůbec nebude. Tovaryš mně vodešel, frfluchtr Kcherl,“ uplivl do misky s viksem, aby i slinu šetřil, hodil jedno kopyto na hromadu a už bral druhý.
Jakoubek poděkoval. Zul botku, našel si na verpánku hřebík a kladivo a přitloukl si podkůvku. Ale nějak se mu vodtud nechtělo. Hromada botek ho nějak přitahovala. Jak dlouho se v ní už doma nepřehraboval, aby aspoň flek přibil! Vzal do ruky jednu, co ležela nejblíž. Potřebovala špičku. Prohrábnul se v kouskách kůže, našel právě takovej a sahal už po knejpu. Teprv teď zved švec oči od kopyta a zamžoural na něj přes brejle.
„Na- Ksel..? Tovaryš?
„Pisl,“ přikývl Jakoubek. „Tak drobet.“
„Anchen!“ mrknul jen švec a holčina už nesla na přivítanou mísu s buchtama a sklínku moštu. Jakoubek ho pil poprvé. Toceví, že mu zahřál hlavu i srdce. Teď teprve si ji dobře prohlídnul. Bluzičku měla upjatou až k bradě a kolem krku uvázanej šátek. Bolí ji asi v krku. Nachladla, chudinka, to je dost, že taky nechraptí.
Jakoubek rozuměl trochu německy a tak se domluvili brzo. Novou botku mu táta zkazit ještě nedal, ale příštipků přitlouk už habaděj a dost dobře, že už za ně vod táty ani pohlavky nedostával, doznal poctivě. Anchen se na něj podívala tak hezky a soucitně. Jakoubek sklopil voči a přikýv, když se ho švec ptal, nechce-li mu čásek pomáhat. Jakpak by nechtěl!
Tenkrát se mu zdálo, že našel štěstí vopraudu. U mistra bylo jídla dost, komůrku měl maličkou, sotva se v ní votočil, ale čistou jako klícku, ani do hospody se mu z ní nechtělo. Mistrová byla k němu hodnější než máma a s Anchen si rozuměl i bez jedinýho slovíčka, natož když se rozpovídali. Nechraptěla, ale bluzičku nosila pořád až po bradu zapnutou a šátek kolem krku, chudinka, nevodložila nihdá. Komůrku mu uklízela čím dál tím dýl. Moc si s ní dávala vopraudu záležet, aby se mu v ní líbilo. Až se jí jednou při tom ten šátek rozvázal a Jakoubek uviděl, že pod ním schovává vole.
Tu chvíli mu bylo, jako by ten šátek zadrhli kolem krku jemu a podrazili pod ním stoličku. Slůvko ze sebe nedostal, tak ho to zaškrtilo.
Ráno před svítáním vodešel, ani se nerozloučil. A nač. Podkůvkama bot rozšlápl na padrť kus skla u zápraží, co tam měl mistr na hlazení podrážek, ale nevzbudilo to nikoho.
Vracel se domů přes Skaliny. Tam se dověděl, že hledají ovčáka. Starej umřel a sama Mářa na to nestačí. Stejně chce jít vodtud, je jí tu smutno samotný. – Zkusil sem toho víc, tohle můžu zkusit taky, napadlo mu. A že se na tu ovčárnu aspoň podívá, když prej jí chybí jen novej šindel, aby do ní neteklo. Chalupa to byla chudičká, ale sluníčko ji zrouna jen zalejvalo a letěla k ní vlaštovka. Na zápraží měla hnízdo a krmila tam mladý. Že by tohle byla nakonec ta pravá? napadlo Jakoubkovi. Zalíbilo se mu tady.
„Tak já teda pudu,“ řekla Mářa a sklízela si pár hadříků do uzlu. Dvouroční kluk batolil se v koutku síně a nestačil otáčet hlavu za vlaštovkou létající kolem. Jakoubek si vzpomněl, že tak nějak koukal už třikrát kolem kostelní věže sám a třikrát prohloupil, pohladil kluka, kterej z něj voči nespouštěl.
„To je tvůj?“ zeptal se Máři.
Přisvědčila. „To sem si vysloužila ve městě. Hledala sem tam štěstí.“
„Já taky,“ přikývl Jakoubek. Díval se na její štíhlý krk, opálený do zlatova. Kapky potu leskly se na něm jako perličky. Zdál se mu teď nejhezčí ze všech.
„A co bys chodila,“ povídal. „Místa je tu dost. Můžeš zvostat, dyž chceš.“
Když se tu na rok bába z Těžáku belhala s hůlčičkou a košíkem na byliny, chovala už Mářa druhýho kluka. Jakoubka potkala bába už před ovčárnou a ptala se ho, kde tu roste rosička.
„Mušíte hledat, bábo,“ řekl jí. „Já už nemuším. Já už sem všecko našel. A už nikam hledat nepudu. Na co.“