608 436 941

Karel Valdauf

Autor: Jiří Krauskopf | Zveřejněno: 19. června 2022 | 159x

Je jeden z mála trhosvinenských rodáků, na které se u nás ve městě nezapomnělo. I když …

Většina z místních jeho jméno zná, někteří dokonce i vědí, díky čemu se stal tak známým, slavným. Ale mnohem méně lidí už o něm ví o něco málo více.

A protože v pondělí 4. července to bude už 40 let, co se zastavilo jeho srdce, dovolil jsem si napsat vzpomínku, která by nám jej všem mohla trochu připomenout. A snad se v následujících řádcích objeví něco méně známého, možná i úplně nového.

Přestože Karel Valdauf zemřel ve věku 68 let, zažil toho opravdu hodně. Narodil se ještě za císaře pána, tedy v Rakousku-Uhersku. Rané dětství prožíval v době 1. světové války (tehdy zvané Velká válka, protože nikdo netušil, co přijde později) a v nově vzniklém Československu. Zažil okleštění území mladé republiky po mnichovské zradě evropských spojenců (Francie, Velká Británie) a přiblížení státní hranice až na samý okraj svého rodného města. Zažil dobu, kdy se novým československým prezidentem stal Emil Hácha, rovněž trhosvinenský rodák, nacistickou okupaci, druhou světovou válku. Prožíval poválečnou euforii z jejího konce, poúnorovou dobu, srpen 1968 i období tzv. normalizace.

Opravdu toho není na jeden lidský život zrovna málo. Každá doba měla své podmínky, s nimiž se musel vyrovnávat, aby se mohl věnovat svému koníčku, který se mu stal smyslem jeho života.

Ale začněme od začátku. Pro svůj příchod na svět si vybral 25. říjen 1913. Samozřejmě je to dost velká nadsázka, protože dítě si samo neurčuje, kdy se narodí, stejně jako do jaké rodiny, a do jakých podmínek.

Že 25. října 1913 byl pátek, to se dohledat dá. Ale zda to bylo ráno, dopoledne, či večer, to se již asi zjistit nedá. Ale nemíním se zde pokoušet o vytvoření nějakého astrologického horoskopu, abych jej konfrontoval s jeho skutečným životním příběhem, tedy zda hvězdy nelhaly. Tak to tak velkou roli nehraje.

Kde se ale narodil, to se ví, i když jsou kolem toho také stále trochu nejasnosti. Zeptejte se někoho, kde stál dům kartáčníka Waldaufa. Dostanete odpověď, že dole v Brance v blízkosti Kolínů mlýna, a že ten dům už dnes nestojí (stejně jako Kolínů mlýn). Automaticky se totiž dovozuje, že šlo o rodný dům Karla Valdaufa. Dokonce tak automaticky, že před několika lety z městského úřadu sdělili Karlu Valdaufovi mladšímu, že rodný dům jeho otce již neexistuje.

Je tomu ale skutečně tak? Odpověď zní: Není!

Jeho rodný dům stále stojí. Karel Valdauf se totiž narodil ve Štefánikově ul. č. p. 539 (i když tenkrát se ta ulice tak nejmenovala, ona ani název v té době neměla). Vyplývá to ze zápisu v matriční knize narozených dětí. Dovolím si proto požádat ty, kteří stále ještě tvrdí, že rodný dům Karla Valdaufa neexistuje, aby tuto mylnou informaci již dále nepoužívali.

Hloubavější si nyní asi řeknou: No jo, ale jak je tenhle zmatek možný? Vysvětlení tu je, a není to zase až tak složité. A jestli se někdo domnívá, že dnes je podobná situace mnohem častější, než kdysi, tak já bych si to po nahlížení do místních matrik rozhodně tvrdit netroufl.

U dětí, u kterých se při zápisu do matriky narozených dětí nemohl uvést otec, se na příslušné místo napsalo pouze jeho jméno (tzv. křestní). U Karla Valdaufa je uvedeno i příjmení, ale ve svislé kolonce uvádějící, zda narozené dítě je manželské či nikoli, je zcela čitelně uvedeno – nemanželské.

Navíc pod jménem a příjmením je latinský text: cit. „Haec proles legitimataest per subsequens martrimonium parentum die 12. Aprilisig 1915. (konec citátu) Má znalost latinského jazyka z výuky anatomie na FTVS mi příliš nepomohla. Ale prý se to dá přeložit takto: cit. „Tento potomek je legitimní skrze manželství rodičů uzavřené 12. 4. 1915, viz spis matrika XI., str. 21. (konec citátu).

Tento dodatek tak vysvětluje jiný odstín inkoustu u jména a jiný u příjmení. To bylo totiž dopsáno až následně, spolu s uvedeným latinsky psaným dodatkem. Opožděný sňatek jeho rodičů byl pro jeho další život významnou skutečností. Nemanželské děti totiž tehdy neměly úplně stejná práva jako děti pocházející z manželského lože.

Přísloví „Co Čech, to muzikant“ mělo tenkrát větší opodstatnění než dnes. Malý Karel se od útlého věku pohyboval v prostředí, kde se hudbě nemohl vyhnout. Ale to je opět trochu nadsázka, protože on hudbu naopak vyhledával. Josef John zachytil jeho slova: „Místo sudiček stáli u mé kolébky – muzikanti.“

Z vyprávění svých rodičů si pamatoval, že jeho příchod na tento svět oznamovala malá, otcem narychlo sehnaná kapela ve složení: Břetislav Bervic (syn náčelníka místního Sokola) – křídlovka, strýček Bedřich Hulička – klarinet a Felix Fanta – buben. Zda, a také na co, hráli jeho otec či dědeček zmínka neupřesňuje. Ale asi bylo hodně nepravděpodobné, kdyby se oba dva rovněž aktivně nezapojili, tedy pokud toho byli schopni. Zapít řádně narození syna se muselo i tenkrát. Ale dovolím si vyslovit domněnku, že muzikanti byli z hraní na svatbách, pohřbech, tanečních zábavách či při jiných významných životních událostech zvyklí něco vydržet.

Jak se naučil hrát? Něco bezpochyby pochytil svým sluchem, sledováním muzikantů, něco se naučil jako samouk, něco byly rady otce, dědy, strýčka a také Štěpána Valtera. Byla to taková všehochuť, ale vše rozhodně padalo na úrodnou půdu. Když mu bylo 13 let (některé zdroje uvádějí 12 let), už jej kapela vyzkoušela na taneční zábavě. V té době dokázal hrát nejen na bicí, ale i na flétnu a dokonce i housle!

A pravděpodobně už v té době dokázal zahrát i na trumpetu, protože v knize Josefa Johna vzpomíná, jak si nástroj vypůjčil od muzikantů, kteří jej nechali ležet před kostelem, když do něho šli zpívat, a jak jeho foukání rušilo obřad, takže měl co dělat, aby utekl rozlícenému kostelníkovi.

V mládí to ale nebyla jen radost z hudby. Byl velmi často nemocný. Kvůli velké absenci nebyl dokonce v několika čtvrtletích ve škole klasifikován ze všech předmětů. Zhoršená známka z mravů, jak se tehdy říkalo známce z chování, přesto na vysvědčení nechyběla. Ohodnotila jeho vystupování v hospodě u Fantů v době, kdy mu do dospělosti ještě pár let chybělo.

Do tzv. čtvrté měšťanky nastoupil v Českých Velenicích, kam odjel ke strýci. Ve školní kapele Pepito, řízené prof. Tichým, samozřejmě mladý Karel nemohl chybět. Zvláště když v ní vedle chlapců byla i děvčata hrající na citery.

Po absolvování měšťanky se v září 1928 jako patnáctiletý hlásil ve Vojenské hudební škole v Praze. A od té doby jezdil do rodného města už jen na návštěvy, protože po ukončení školy v r. 1930 nastoupil u známé vojenské hudby 18. pěšího pluku v Plzni. Jeho hlavním nástrojem byla sice flétna, ale podle aktuální potřeby kapely hrál na baskřídlovku, klarinet, saxofon, bicí, harmoniku (tahací) i kytaru. Později zvládal také klavír, takže byl takovým všeumělem.

U roku 1928 se na chvilku zastavím. Pan Karel Valdauf mladší mi poskytl domovský list svého otce. Byl vydán Městem Trhové Sviny 28. dubna 1928. Na něm si lze všimnout, že příjmení je psáno s velkým dvojitým „W“. Ještě zajímavější je, že i vlastnoruční podpis je psán s dvojitým „W“.

Proměna začátečního „W“ na „V“ je však ještě záhadnější. Paní Eva Ježková, dcera Karla Valdaufa, mi sdělila, že vysvědčení otce z let 1923 a 1924 uvádějí jeho jméno s jednoduchým „V“, zatímco vysvědčení z let 1925 – 1927 s dvojitým „W“, ale na tzv. propouštěcím vysvědčení po ukončení měšťanské školy v r. 1928 je opět jednoduché „V“.

Tyhle zmatky s počátečním písmenem v příjmení ale začínají už v knize narozených. Vidím to tedy na samostatný článek po dalším podrobnějším bádání. Ale vzhledem k tomu, že sama rodina se v tom příliš neorientuje, nebude to asi jednoduchý úkol.

Po šesti letech v Plzni odešel Karel Valdauf do „civilu“ a vytvořil si vlastní malou, čtyřčlennou kapelu a cestoval s ní s kočovnou divadelní společností. V roce 1942 založil u civilní kriminální policie „salónní orchestr“ pod názvem „Orchestr kriminální policie.“ V r. 1946 se tento název pozměnil na „Orchestr Oblastní kriminální úřadovny v Praze.“ Teprve potom si založil orchestr se svým jménem. „Orchestr Karla Valdaufa“ se stal velmi populární, a to nejen v Československu, ale i v zahraničí. Zařadil se mezi špičkové evropské dechovky! Koncertoval a nahrával gramofonové desky. Ty vycházely nejen v evropských zemích, ale také v USA nebo v Japonsku.

Své svinenské hudební znalosti a pozdější praktické zkušenosti si v letech 1950 – 1954 prohloubil na Pražské konzervatoři studiem skladby u Jaroslava Řídkého a studiem dirigování u Bohuslava Špidry a Pavla Dědečka. Z toho je patrné, že byl skutečný profesionál, který se nestal rutinérem opájejícím se dosavadními úspěchy, ale dále se v hudební teorii zdokonaloval.

Vyplývá mi z toho, že nebyl náročný jen na lidi okolo, ale i sám na sebe. Proto si od nich mohl dovolit vyžadovat 100% nasazení a výkon.

A to nejen při hře, ale např. i při oblékání a vystupování. Mnohým to asi příliš „nevonělo“, takže jej považovali za velmi přísného, dokonce až prý krutého, protože se dokázal rozloučit s členem kapely pro maličkost (tedy maličkost podle názoru postiženého).

O jeho náročnosti určitě svědčí i jeho odmítání hraní na playback. Tvrdil, že dobrý muzikant zahraje třeba na konev, takže playback nepotřebuje.

Historici uvádějí, že je autorem více než 150 písní. Je to málo nebo hodně? Jar. Vejvoda, další známý skladatel zlaté éry české dechovky, složil za 86 let svého života 82 skladeb.

Hudební odborníci si cení zejména jeho polek (Berounská, Březnická, Pod jednou střechou, Kudy kam), ale složil i nemálo valčíků (Až nás cesty svedou, Dva stíny). Nevyhýbal se ani pochodům (Zahajovací, Koukol v obilí). Ceněny jsou jeho skladby i proto, že dobře zní rovněž v provedení tanečního orchestru.

Komplikace při hraní jeho skladeb ale nastávaly, když je měli hrát amatérští, tzv. lidoví, hudebníci. Na to vzpomíná známý Áda Školka v rozhovoru pro Deník, který vyšel 25. 10. 2013, tedy v den, kdy by Karel Valdauf oslavil sté narozeniny. Vypráví, jak mu sděloval důvody pro tuto skutečnost. Jeho skladby prý nehráli pro jejich přílišnou muzikantskou náročnost. „Slepička kropenatá“ ale mezi ně rozhodně nepatří.

Karel Valdauf dokázal nejen složit hudbu, ale u mnohých skladeb je rovněž autorem textu a také hudebního aranžmá. Napsat text k jeho skladbám si považovali za čest mnozí známí autoři té doby, např. Bohuslav Nádvorník, Ivo Fischer, ale třeba i Jiří Štaidl.

Jeho písničky nenazpívali vždy jen klasičtí zpěváci dechovkových kapel. Např. známou písničku „Mládí nevybouřené“ premiérově nazpívala Eva Pilarová.

Zanícení pro práci, neustálé cestování a zajisté i dosahované úspěchy musely mít dopad na jeho rodinný život. Se svou první manželkou Marií, roz. Koubkovou, měl dceru Evu a syna Karla. Ten na něho vzpomíná jako na velmi starostlivého, milujícího, ale zároveň přísného otce. Vztah k oběma dětem ale přesto nezabránil k odchodu od rodiny a po několikaleté odluce i rozvodu (1961) jejich manželství uzavřeného v roce 1938.

Do druhého manželství s o 18 let mladší Zorkou Kohoutovou, zpěvačkou jeho kapely Valdaufinka, vstoupil po devítileté známosti v r. 1961. Pro ni to bylo rovněž druhé manželství. Během tohoto manželství se také narodily dvě děti. Tentokráte dva synové, Jan (narodil se již 3 roky před svatbou) a Dan.

Jako dárek za jejich porození od manžela dostala vždy skladbu, písničku. Ona tyto dárky ve svých vzpomínkách (viz zdroje) nehodnotí příliš dobře. Čekala prý něco jiného. Skutečností ale je, že jak valčík „Tvé vlasy kvetou, maminko“, tak polka „Mládí nevybouřené“, patří mezi nejznámější Valdaufovy skladby a byly rovněž největšími hity zpívané Zorkou Kohoutovou.

Soužití dvou umělců nebývá často jednoduché. Manželství Karla Valdaufa a Zorky Kohoutové nebylo výjimkou. Déletrvající neshody, např. i kvůli tomu, že prý on může za to, že ji málo hrají v televizi či rozhlase, vyústily v to, že si nakonec našla zalíbení v jiném muži v kapele (o šestnáct let mladším), a tak ani toto manželství Karlu Valdaufovi nevydrželo a v roce 1971 bylo rozvedeno.

Oženil se pak ještě potřetí, konkrétně s Ivanou Seinerovou, rovněž zpěvačkou. Toto manželství už zůstalo bezdětné.

I když jsem si v úvodu tohoto článku dovolil k muzikantům poznámku, že z tanečních zábav apod. byli zvyklí leccos vydržet, tak u Karla Valdaufa musím konstatovat, že on alkohol nemusel. Za to byl silným kuřákem, což se mu také nakonec stalo osudným.

Wikipedie.cz pod heslem Karel Valdauf uvádí, že jeho popel je uložen ve Strašnickém krematoriu v Praze. To už ale řadu let není pravda. Dnes si na něho můžete zavzpomínat na vyšehradském Slavíně nedaleko hrobů K. H. Máchy či Waldemara Matušky.

Již zmíněný dlouholetý kapelník Budvarky Áda Školka si získal Valdaufovu důvěru natolik, že mu po skončení aktivního vedení kapely Valdaufinka věnoval svůj archiv, tedy veškerou partituru svých skladeb.

A Áda Školka na něho také nezapomněl. Nejprve založil novou Valdaufinku a pak inicioval vznik Festivalu dechových hudeb Karla Valdaufa, jehož první ročník se v T. Svinech uskutečnil v srpnu 1998.

V roce 2003 pak byl v západní části trhovosvinenského Žižkova náměstí instalován sloupek s pamětní deskou připomínající slavného rodáka.

Jsem přesvědčen, že lidi, kteří se z našeho malého městečka dokázali nejen díky svému talentu, ale hlavně zejména díky tvrdé a poctivé práci vypracovat do československé špičky, kteří se stali známýmii v zahraničí (a to nejen za tzv. „humny“), bychom měli mnohem lépe znát, aby pro nás mohli být příkladem, pozitivním příkladem. Věřím, že v mnohých z nás jejich činnost rovněž vyvolává pocit hrdosti.

V srpnu si pana Karla Valdaufa budeme připomínat festivalem nesoucím jeho jméno. Proto se v dalším vydání TSL objeví pokračování, které bude více věnované historii tohoto festivalu.

Samozřejmě budu rád, když si někdo ze čtenářů TSL vzpomene na nějakou historku, či dokonce doma objeví nějakou již pozapomenutou fotografii. Sdělit obojí je možné na mailovou adresu redakce TSL (tslisty@gmail.com). Děkuji.

Zdroje:

Československý hudební slovník osob a institucí II. (M-Ž), Státní hudební vydavatelství, 1965

John, J. : Mé, Tvé, naše Trhové Sviny (Růže, 1974)

John, J.; Poláková, M.: Mé, Tvé, naše Trhové Sviny (Růže, 2006)

Kovář, D. : Trhové Sviny krok za krokem (Veduta, 2020)

Pospíšil, J.: S muzikantkou úctou (Česká televize, 2009)

Stušková, A.: Nevybouřené mládí Zorky Kohoutové (LIKA KLUB, s. r. o., 2011)

Tiskoviny:

Deník, 25. 10. 2013

Trhovosvinenské listy, různé ročníky

Fotografie:

Soukromý archiv Františka Kápara

Soukromý archív Karla Valdaufa ml.

www.stránky

Wikipedie.cz

Osobní vzpomínky (bez akademických titulů):

Ježková Eva

Valdauf Karel ml.