Doudlebská povídačka
povídka
Staříčku Filipovi bylo už málem devadesát, ale o senoseči ho nikdo ve výměnčí světničce neudržel. Aspoň kosy musel v chládku pod starou třešní na zemi vyklepávat.
„Že si, dědo, už nevodpočinete,“ divila se vždycky Róza. „Jak dlouho budete ty kosy ještě klepat.?“
„Ženská zvědavá,“ bručel děda. „Když to mušíš vědět, tak teda tak dlouho, dokud si pro mne nepřinde ta zubatá s kosou sama. Ale nejdřív jí ještě tu kosu nabrousím – a tobě jazyk,“ durdil se pokaždé nakonec.
Žofka, druhá ze žneček, dědu zas škádlila s lichotkou.
„Dědo, co vás napadá? Ta muší ještě známko počkat. Tak jako vy to už dnes nikdo neumí!“
Věděla už napřed, co staříček Filip odpoví.
„Bodejť! Toceví, vyklepávat a brousit kosy tak, aby ubejvaly, jako když do chleba krájíš, dovede každej. Ale šporovat s nime ne! Za mejch časů bejvala dobrá kosa ze Štajru moc a moc drahá věc. Nevyhodila se, dokud z ní zbejval jenom kousek jako proutek vohnutej. Copak vy víte, mladý famfárum!“ rozčertil se děda a smích mladých žneček zvonil jako jeho kladívko na kovátku.
„Na a nepodřízni si s ní jazyk,“ podával Róze kosu, naklepanou jako břitva.
Slunko připalovalo. Stružky potu stékaly žnečkám z čela i na opálenou šíj.
„Už mám ty dřiny po krk.“ Položila Žofka kosu pod třešeň.“ Já si, dědo, radš sednu na chvilku k vám. Aby vám nebylo smutno.“
„Bodejť, po tobě,“ zavrčel.
Za chvíli to udělala i Róza. „Taky si muším vodpočinout. Dědečku, vypravujte nám něco! Vy toho tolik pamatujete!“
„Pamatuju, pamatuju,“ bručel, „ale takový lenochy jako vy nepamatuju. Díťátka – vodpočívátka! Já bych vám přál aspoň na tejden tu dřinu, jaká byla dřív! Copak dnes! Dnes vám to brousí a seká! Takovýhle brousky! Když jsem já byl ještě malý kluk, brousily se kosy jen kamejčkama!“
„Kamejčkama?“ diví se Žofka, jako by to neslyšela od dědy každý rok.
„Bodejť, kamejčkama z křemene. Každá ženská si takovej pěknej vopatrovala, jako voko v hlavě. A kvůli nim u nás vypukla selská vzpoura a mohla šeredně dopadnout.“
„Jak to bylo, dědečku?“ ptá se znova Róza.
„Jak to bylo? No, tenkrát jsme ještě mušeli sekat tři dny na panským. Svolávali ženský troubou ještě za šera a než jsme došli na panský luka, začínalo svítat. Copak ty, co přišly na pěknej lán louky, nabrousily si kosu kamejčkem až dost. Ale moje máma, chuděra, mušela tenkrát jít s ženskýma síct k rybníku pod les, kde rost samej mastnej mužíček. Tak jsme tenkrát říkali tej trávě, tuhý jako rákos, že se sotva dala síct. Fůrku jiný by nasík dřív, než tejhle loktuši. A stál nad nima novej dráb, kterej snad ještě nihdá síct neviděl. Když si ženský na tej tvrdý kyslotě pořád brousily kosy kamejčkama, myslel si, že to dělají proto, aby si vodpočinuly.“ „Takhle budete lenošit a hrát si?“ rozkřikl se na ně.
„To mušíme,“ vodpovídaly mu, „jináč to nejde!“
„Nejde, nejde? Tak uvidíme! Sebral jim kamejčky a naházel do rybníka. „Teď budete síct bez toho zdržování!“
Síkly, síkly a ještě víc plakaly. Za chvilku měly kosy tupý jako poleno a neměly, čím je nabrousit. Na mastným mužíčku se mušely přibrušovat pořád. Dál už s nima síct vůbec nešlo, tráva se pod nima vohejbala. Dráb se dopálil, myslel, že mu to dělají naschvál.
„Tak budete trhat trávu rukama!“ poručil jim a hrozil holí.
Trhaly, trhaly a ruce měly samou krev. Tak už jim, chuděrám, taky přeteklo a šly na drába s kosama. Toceví, když jich viděl asi deset proti sobě a sám měl jenom hůl, spadlo mu srdce do kalhot a utíkal, co mu nohy stačily. Jen ještě z dálky volal na ženský. „Tohle vám přinde draho!“ I hůl vodhodil, aby se mu nepletla při tom utíkání pod nohy.
Toceví, za chvíli i ženskejm kuráž vopadla a začaly naříkat, jak to dopadne. Pak šly shánět nový kamejčky až na starou cestu, protože tam pod lesem se o křemínek ani nezavadilo a voda v rybníku byla hluboká. Síkly dlouho do noci, až všechen mastnej mužíček posíkly, ale domů se jim nechtělo, povědět mužskejm, co provedly. To víte, jak to tu noc v chalupách vypadalo, co bylo nářku a křiku. Mužský čekali, že jim ráno ženský vodvedou.
Ale dopadlo to dobře. Když dráb žaloval správci na zámku, jakou rebelii ženský udělaly a jak šly na něj s kosama jen proto, že jim kamejčky zaházel, když si s nima darmo hrály, jen aby lenošily, správce se smál, až se za břicho popadal. A dráb dostal, co se do něj vešlo, že je baba a před ženskýma utek.
Ráno se šel správec sám podívat pod les k rybníku, ale našel všechen mastnej mužíček posíklej.
Dráb si nepřišel k lesu už ani pro tu vodhozenou hůl, protože ho správec vyhodil. Kolik dní tam ta hůl ležela, než ji máma přinesla domů a ptala se táty, nemá-li ji doníst na zámek. Ale táta povídal. „Jen ji spal, nebo s ní sama dostaneš.“ A měl praudu.
„Ale dnes už to není prauda, dědečku!“ smála se Žofka.
„Nejní, nejní, ale tenkrát byla. „Praudu měl dycky jenom pán.“
„Pudem, Žofko,“ zvedla se Róza. „To se moc pěkně poslouchá, ale za nás to nikdo neposíkne.“
„To byste tak chtěly, lenóry!“ bručel si stříček Filip. „Díťátka – odpočívátka! Ty už dají pozor, aby se neudřely jako jejich báby! Inu, je to takový mladý fam-fá-rum, fam-fá-rum,“ klepal už zas na kosu do taktu.