608 436 941

Cestovní rozhledník 8)

Autor: Mgr. František Slípka | Zveřejněno: 24. června 2019 | 99x

tentokrát pro přátele kosmické techniky   8/

Výročí 1. přistání na Měsíci

 „Je to malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo.“

Tuhle výše uvedenou větu zejména ti věkem zkušenější určitě znají. Pronesl ji americký astronaut Neil Armstrong, když 20. července 1969 jako první člověk vůbec došlápl na povrch Měsíce. Letos tedy uplyne už neuvěřitelných 50 let od největšího dobrodružství, jaké zatím lidstvo podniklo.

Různí snílci začali o této cestě uvažovat minimálně od doby, kdy na Měsíc vypravil své hrdiny francouzský spisovatel Jules Verne. Jak to bohužel bývá, tak své sny mohli uskutečnit až v souvislosti se snahou politiků a generálů zabít co nejvíce jiných lidí. Německý vesmírný snílek a geniální konstruktér Wehrner von Braun sestrojil pro jistého Adolfa Hitlera první fungující jednostupňovou raketu V-2. Braun sice později tvrdil, že jeho raketa bohužel přistávala na jiné planetě, ale dobře věděl, k jakému účelu ji jeho Vůdce hodlá použít. A tak např. jen v Londýně zahynulo na konci války po použití raket V-2 na dva tisíce lidí! Normálně by se německý konstruktér ocitl mezi válečnými zločinci, ale nechal se zajmout Američany a ti ho využili pro svůj raketový a kosmický výzkum. A dokonce mu dali americké občanství. Braun jim to však splatil, když se stal klíčovou osobností amerického kosmického programu a zkonstruoval „měsíční“ superraketu Saturn V.

Trnitou cestu do kosmu zatím zažíval ve Stalinově říši jiný geniální snílek a konstruktér jménem Sergej Koroljov. Toho nejprve Stalin pro jakýsi vymyšlený politický delikt poslal do gulagu, ale na konci války ho z něj zase velmi rychle vyreklamoval. Potřeboval totiž někoho schopného, kdo by na základě konstrukce německé V-2 rozvíjel sovětský raketový výzkum. Ale i vesmírný snílek Koroljov musel nejprve pro Stalinovy a pak i Chruščovovy generály jako úlitbu vytvořit raketový nosič, schopný dopravit na území USA jadernou hlavici. Byla to raketa R-7 jeho vlastní konstrukce, která se pak podle objektů, jež vynášela do vesmíru, postupně nazývala Sputnik, Vostok, Voschod a Sojuz. Ironií historie se pak „závod v dobývání vesmíru“ mezi USA a Sovětským svazem stal jediným pozitivním jevem éry, která byla označována jako „studená válka.“ Do kosmické éry vstupovaly USA se značným sebevědomím technicky vyspělejší velmoci, jež však díky Koroljovově genialitě bylo drsně zchlazeno sovětskou studenou sprchou. Celé desetiletí totiž Sověti v tomto závodě vedli vysoko na body a Američané získali své sebevědomí zpět teprve úspěšným přistáním na Měsíci.

Kosmický věk lidstva začal 4. října 1957, když Sověti vypustili první umělou družici Země Sputnik 1. A ještě v témže roce triumfovali Sputnikem 2, který do vesmíru vynesl prvního živého tvora: fenku sibiřského psíka lajky. Zatímco prostí Američané se dojímali nad smutným osudem psíka, který v kosmu nakonec zahynul, tak americkým generálům vyvstával studený pot na čele, když si uvědomili, že Sověti mají dostatečně silný raketový nosič, schopný ohrozit území USA. Američané dokázali úspěšně vypustit svou družici Explorer 1 teprve v roce 1958, a to díky von Braunově raketě Juno. Zarážející byl ale váhový rozdíl sovětské a americké družice: Sputnik 1 vážil 86 kg, zatímco Explorer 1 pouhých 14 kg, což svědčilo o velké nosné síle sovětské rakety!

Aby Američané Sověty dohnali, založili v roce 1958 specializovanou kosmickou agenturu NASA. Ta zahájila program Mercury, jehož cílem bylo dopravit do vesmíru prvního člověka. Jako předskokani byli při zkušebních letech využíváni šimpanzi. Ani Sověti však nezaháleli a pěkně v utajení a bez publicity připravili kosmickou loď Vostok. Pro zkušební lety, z nichž některé se nezdařily, využívali stále psíky. A pak už to šlo ráz na ráz. 12. dubna 1961 byl svět šokován dalším sovětským prvenstvím, když v kosmické lodi Vostok 1 obletěl Zemi během 108 minut kosmonaut Jurij Gagarin. NASA kontrovala teprve o měsíc později, když Američan Alan Shepard provedl s kosmickou lodí Mercury patnáctiminutový balistický „skok“ do vesmíru. První skutečně orbitální americký let kolem Země uskutečnil až v roce 1962 opět s lodí Mercury John Glenn.

Pokračovaly ale další sovětské úspěchy: první skupinový let dvou lodí Vostok 3 a 4 v roce 1962, první žena ve vesmíru Valentina Těreškovová ve Vostoku 6 v roce 1963 a první vícečlenná posádka ve Voschodu 1 v roce 1964. Voschod 1 byl ale jen vícestupňovou verzí Vostoku, a aby se vůbec tři kosmonauti do upravené kabiny Vostoku vměstnali, Sověti kvůli splnění stranického úkolu nesmírně riskovali a místo ochranných skafandrů byla posádka oblečená jen do teplákových souprav! Hned počátkem roku 1965 následoval let dvoučlenné posádky Voschodu 2 (tentokrát už ve skafandrech) a výstup Alexeje Leonova do volného kosmu. První Američan Edward White vystoupil do volného kosmu v programu Gemini až o tři měsíce později.

V roce 1966 však zemřel Sergej Koroljov a éra sovětských úspěchů pomalu končila. V závodě o Měsíc Sověti evidentně ztráceli dech.

Na Gagarinovo prvenství zareagoval totiž už 25. května 1961 americký president J. F. Kennedy a vyhlásil začátek amerického lunárního programu. Slíbil, že do konce desetiletí Američané přistanou na Měsíci. Popravdě si mnozí ťukali na čelo, jaký politický a technický nesmysl Kennedy vyřkl, protože jediným americkým počinem byl do té doby pouze Shepardův balistický skok. Ve skutečnosti ale dal Kennedy americkému kosmickému programu obrovský impuls, bez něhož by na Měsíci nikdy nestanuli.

Jeho uskutečnění bylo ovšem nesmírně složité a technicky mimořádně náročné. Původní myšlenka přistát na Měsíci s obrovskou raketou byla naštěstí opuštěna, když inženýr NASA John Houbolt přišel s geniálním nápadem odpojení a spojení kosmických lodí na oběžné dráze Měsíce. Přípravnou fází lunárního programu byl v letech 1965-66 program Gemini, což byl projekt dvoumístné kosmické lodi, v jehož rámci provedla NASA první výstup do volného kosmu, první skupinový let kosmických lodí i první spojení dvou kosmických těles na oběžné dráze Země. K Měsíci bylo také vysláno v letech 1961-68 mnoho měsíčních sond Ranger, Surveyor a Lunar Orbiter, které provedly dokonalé zmapování měsíčního povrchu. I v zájmu o Měsíc měli Sověti ovšem malý náskok, když sondy Luna 1 až 3 v roce 1959 proletěly v těsné blízkosti Měsíce, trefily se do Měsíce a Luna 3 poprvé vyfotografovala odvrácenou stranu našeho nejbližšího souputníka. Sonda Luna 9 pak provedla v roce 1965 první „měkké“ přistání na Měsíci. Americká sonda Surveyor 1 totéž dokázala až o rok později. Bylo nicméně prokázáno, že na měsíčním povrchu lze přistát.

V letech 1966 - 1972 pak naplno probíhal americký program Apollo pro let tří astronautů na Měsíc a zpět. Von Braun zkonstruoval třístupňovou 111 m vysokou „měsíční“ raketu Saturn V., na jejímž vrcholu byla umístěna kosmická loď Apollo pro tři astronauty. Pod Apollem, ve třetím stupni Saturnu, byl schován lunární modul (LM) pro přistání dvou astronautů na Měsíci. Na hlavním americkém kosmodromu Cap Canaveral na Floridě byla pro kompletaci Saturnů postavena obrovská montážní budova VAB, odkud byla raketa na masívním pásovém transportéru, jenž sloužil zároveň jako startovací rampa, dopravována k několik kilometrů vzdálenému startovacímu komplexu 39.

Celý princip měsíčního letu byl vlastně díky Houboltovu nápadu relativně jednoduchý. Poté., co se třetí stupeň Saturnu odpíchl od Země směrem k Měsíci, loď Apollo se odpojila, otočila, spojila se s LM a vytáhla ho z třetího stupně Saturnu. Spojená sestava Apolla a LM pak pokračovala k Měsíci. Na oběžné dráze Měsíce se dva astronauti spojovacím průlezem přesunuli do lunárního modulu, který následně od Apolla odpojili a přistáli s ním na předem určeném místě měsíčního povrchu. Lunární modul se přitom skládal ze dvou částí. V té spodní byl přistávací motor a fungovala zároveň jako startovací plošina pro vlastní kabinu LM, umístěnou v horní části a vybavenou startovacím motorem. S touto horní částí LM pak astronauti po splnění úkolů na měsíčním povrchu odstartovali zpět k lodi Apollo, jejíž provoz zatím zajišťoval třetí astronaut, který měl tu smůlu, že mohl vidět Měsíc pouze z výšky. Po spojení LM s lodí se dva „měsíčňané“ přesunuli zpět do velitelského modulu Apolla a kabinu LM opět odpojili. Ta se poté rozbila o měsíční povrch. Apollo pak zamířilo zpět k Zemi, na jejíž oběžné dráze se velitelský modul se třemi astronauty odpojil od servisního modulu a díky tepelnému štítu bezpečně proletěl atmosférou a na padácích přistál do předem určené části oceánu. Tam už astronauty očekávala americká flotila.

Program Apollo však začal tragicky. V lednu 1967 totiž došlo při pozemních zkouškách Apolla 1 k požáru a astronauti Grissom, White a Chaffee zahynuli. Náprava chyb program nadlouho zdržela a teprve v říjnu 1968 byla kosmická loď při pilotovaném letu Apolla 7 vyzkoušena na oběžné dráze kolem Země. Pak však americká tajná služba přišla s alarmující zvěstí, že i Sověti zkouší svou „měsíční“ raketu a kosmickou loď. V obavě, aby jejich soupeři nebyli u Měsíce první, učinila NASA politické a velmi riskantní rozhodnutí, a to vyslat další výpravu rovnou k Měsíci. Apollo 8, jehož posádku tvořili Borman, Lovell a Anders, pak skutečně na Vánoce 1968 dosáhlo Měsíce a kroužilo po jeho oběžné dráze. Právě tehdy učinil Anders úžasnou fotografii vycházející Země nad měsíčním horizontem, která byla mnohými označována za „snímek století“. Let Apolla 8 byl vlastně prvním americkým vítězstvím ve vesmírném závodě. Paradoxem bylo, že sovětská „měsíční“ superraketa N1 neměla ani jeden úspěšný zkušební start a Sověti museli úmysl dopravit svého člověka na Měsíc odpískat.

Pak už šlo zase z amerického hlediska vše ráz na ráz, protože v roce 1969 končil termín, který slíbil Kennedy. Nejprve výprava Apolla 9 i s lunárním modulem vyzkoušela všechny manévry na oběžné dráze Země. V květnu 1969 pak Stafford, Cernan a Young provedli v Apollu 10 kompletní zkoušku lodi na oběžné dráze Měsíce, odpojili LM a pohybovali se s ním ve výšce pouhých 15 km nad měsíčním povrchem. Právě velitelská kabina Apolla 10 je pro evropské zájemce o kosmonautiku zajímavá ještě v jednom ohledu: byla totiž zapůjčena londýnskému Muzeu vědy (Science Museum), kde je možné si ji hezky zblízka prohlédnout. Když nahlédnete do vnitřku kabiny, tak vás napadne, že prostor o velkosti zhruba dvou telefonních budek pro tři muže není nic pro klaustrofobiky. A opotřebení tepelného štítu, k němuž došlo při ohnivém průletu atmosférou, také k výletu do kosmu moc neláká.

Provedení samotného přistání pak připadlo na posádku Apolla 11 v červenci 1969 (Neil Armstrong, Michael Collins a Edwin Aldrin). Ona slavná věta při došlapu na měsíční povrch byla zřejmě vlastním Armstrongovým nápadem. Také další historická věta „Orel přistál“ se vztahuje k této výpravě. Lunární modul totiž astronauti pojmenovali vlastenecky „Eagle“ a kosmickou loď „Columbia“ (mimochodem loď Apollo 10 pojmenovali astronauti „Charlie Brown“ a lunárnímu modulu říkali „Snoopy“ podle oblíbených komiksových postaviček). Teprve Apollo 11 tedy splnilo Kennedyho cíl. Zatímco Collins kroužil v Apollu kolem Měsíce, tak Armstrong a Aldrin se procházeli po jeho povrchu. Aldrin se pak na Armstronga dlouho poněkud mračil, protože i on chtěl být první. O tom však rozhodlo vedení NASA. Ani za lunárními moduly nemusí příznivci kosmonautiky cestovat až do USA. Dvě věrné repliky se totiž nacházejí i v Evropě: jednak v už zmíněném londýnském Muzeu vědy, a pak v Technickém muzeu v německém Speyeru. Když LM vidíte zblízka, tak vás napadne, že astronauti museli být opravdu velmi odvážní, když do něčeho takového vlezli.

Lunární program pak pokračoval dalšími lety Apolla 12 (1969), neúspěšným letem Apolla 13 (1970), při němž došlo k explozi kyslíkových nádrží a posádka se jen se štěstím dostala domů, Apolla 14 (1971), Apolla 15 (1971), Apolla 16 (1972) a Apolla 17 (1972). Poslední tři výpravy používaly pro pohyb po Měsíci dokonce měsíční džípy, které byly složené v dolní části LM. Věrnou repliku měsíčního vozítka lze vidět rovněž ve Speyeru. V roce 1972 si ovšem Kongres řekl, že výletů na Měsíc už bylo dost, přiškrtil finanční zdroje a program Apollo skončil.

K Měsíci zamířilo v letech 1968-1972 celkem 9 výprav, z nichž šesti ze sedmi k tomu určených se podařilo přistát. Takže po měsíčním povrchu se zatím procházelo pouhých 12 lidí. Devět výprav znamená matematicky 27 astronautů. Kolem Měsíce však ve skutečnosti létalo „jen“ 24 lidí. Tři astronauti totiž letěli na Měsíc dvakrát. Cernan a Young nejprve v Apollu 10 pouze obletěli Měsíc, ale při výpravách Apolla 16 a 17 se i procházeli po jeho povrchu. Skutečným smolařem byl James Lovell, který nejprve obletěl Měsíc v Apollu 8, a pak měl přistát při smolné výpravě Apolla 13. Dvakrát tak hleděl na měsíční povrch jen z oběžné dráhy!

A jaké je poselství Apolla? Poměrně symbolicky to vystihuje slavný Andersův snímek. Mnozí lidé si konečně uvědomili, že fakticky žijeme na kusu kamene se žhavým jádrem, který visí v prostoru a neznámo proč a kam se řítí vesmírem. Tenhle kámen má také v kontrastu s jinými vesmírnými tělesy krásnou modrobílou barvu a poskytuje nám podmínky k životu. Ostatní vesmír je však nepřátelský a smrtelně nebezpečný. Asi bychom si toho našeho kusu kamene měli více vážit.