608 436 941

Bylo mi pět let...

Autor: Pavel Sviták | Zveřejněno: 6. ledna 2022 | 30x

...když se naše rodina odstěhovala z Trhových Svinů do Českých Budějovic. Z těchto svých první let sotva mohu mluvit o vzpomínkách, leckdy jsou to spíše jen takové „záblesky“. Moje vzpomínky, není jich mnoho, se snad mohou vázat k létům 1949 a 1950. Pravda, ještě dalších asi patnáct let jsem jezdíval do Svinů na prázdniny, ale to už jsem tam trávil každý rok jen tak týden, dva.

Narodil jsem se v březnu 1946 na náměstí v domě čp. 39 (prý před druhou hodinou noční), který již nestojí. V přízemí bylo květinářství Štěpána Steinbauera, „Štambaura“, jehož syn Jiří byl mým dětským kamarádem. My Svitákové jsme ze Svinů nepocházeli. Otec se narodil v Deštné na Jindřichohradecku. Maminka, rozená Lázničková, byla z Veselí nad Lužnicí a povoláním byla industriální učitelka.

Otec přišel do Svinů někdy ve druhé polovině třicátých let jako soudce trhosvinenského okresního soudu. Pokud si vybavuju, soudní budova byla v Brance, pod náměstím po levé straně. Otec snad měl jisté zásluhy na tom, že soudní okres Trhové Sviny byl koncem čtyřicátých let přeměněn v okres správní a otec byl prvním předsedou takto vzniklého Okresního národního výboru T. Sviny. Zpočátku ONV sídlil v bývalé soudní budově. ONV měl k dispozici automobil Tatraplán, jehož řidičem byl pan Kubíček. Pokud si vybavuju, pan Kubíček bydlel v Boršíkově a míval doma různou „havěť“. V jeho domě bylo plno klecí s ptáky, jeden čas měl doma dvě liščata, jako děti jsme si občas chodili hrát s kolouškem – srnečkem .

Jak už jsem naznačil, ve Svinech jsme bydleli v domě čp. 39, v nájmu u Černých. Pana Černého nepamatuju. Vdova Marie Černá byla velice hodná, dalo by se říci, že byla jako moje druhá babička. Dcera Marie byla, pokud si vzpomínám, cvičitelkou Sokola. Sviny ji budou spíše pamatovat jako paní Marii Pařízkovou, když se někdy na konci čtyřicátých let provdala za Romana Pařízka z Rejt. Náš vztah k Černým byl velice přátelský, téměř jako by to byli naši příbuzní, a k nim jsem po našem odstěhování do Č. Budějovic jezdíval na prázdniny.

K těm zmíněným „zábleskům“ patří třebas žně. Nejasný obraz. Na poli, snad u Mohuřické silnice, se pohybovala spousta lidí, pomáhat přišlo veškeré příbuzenstvo. My mrňata jsme si hrála na kraji pole pod dozorem nějakého staršího děcka.

Lépe si vybavím mateřskou školku. Byla na levém břehu Svinenského potoka, na pravém rohu ulice v Brance. Samozřejmě jsme chodili ven. Hrávali jsme si v parčíku v úhlu mezi ulicí Branka a cestou ke Svaté Trojici. Druhý parčík si vybavím u ulice Trocnovské, poměrně daleko od náměstí, ale to pro nás bylo trochu z ruky. Vzpomenu si jen na hry „kolo, kolo mlýnský“ a „chodí Pešek okolo“. Jednou jsme se školkou byli na procházce okolo Velkého rybníka. Ten byl právě vypuštěný, a po hrázi si to vykračoval rak. Popadl jsem ho a dal si ho do brašničky, kterou jsem měl před rameno. Doma ale pro „moje zvířátko“ nebylo pochopení a musel jsem ho jít pustit do potoka.

Autobusy tehdy stávaly na náměstí, před poštou a sousedním hostincem u Zachařů (tam jsem prý co hošík chodil na pivo – trochu piva do skleničky a k tomu krajíček chleba; inu, pivo bývalo považováno za „tekutý chléb“). Nad kostelem církve husitské byla garáž pro dva autobusy. Občas čekávala skupina dětí na poslední autobus, který se vracel do Svinů. Když vystoupili cestující, nastoupili jsme my děti, řidič zavřel dveře a dovezl nás ke garáži. Odtud jsme se pěšky vraceli na náměstí.

Přes Svinenský potok vedly a vedou tři mosty. Protože mezi druhým a třetím mostem je dost velká vzdálenost, bývala uprostřed lávka. Jednoduchá, jen fošna položená přes potok.

Matně si vybavuju poutě konané na náměstí. I to, že občas někomu uletěly pouťové balonky. Na námětí také, nevím, zda opakovaně, hrávala při jakýchsi příležitostech kapela Karla Valdaufa. Snad to bylo na východní straně náměstí, směrem k Novému městu. Ale to je právě jeden z takových neurčitých „záblesků“, stejně jako večerní vystoupení provazochodců na náměstí, na laně nataženém, tuším, od pošty někam na druhou stranu. Z jejich vystoupení si vybavím hlavně „madam“, která s velkým plechovým talířem či mísou obcházela diváky a vybírala vstupné.

V kostele, kdesi u oltáře, bývala soška černouška. Když se mu hodila do štěrbiny mince, kýváním hlavy poděkoval. To se mi jako mrněti hodně líbilo. Trochu si také vzpomenu na divadelní představení, které pro svinenskou drobotinu uspořádali místní ochotníci. Hráli nám hru Míček Flíček.

Na náměstí, kousek nad Jirsíkovou ulicí, měl obchod pan Šimon. Když jsme tam chodili s maminkou na nákup, dostával jsem od cesty bonbon.

Vybavím si v paměti trocnovské slavnosti, tehdy snad každoroční. Při nich se na louce u tamní myslivny předváděly výjevy z husitských bitev. Armáda měla tehdy ještě dragouny, a ti nás, děti, při slavnostech povozili na koních.

Ke koupání sloužil hlavně Velký rybník. Na jeho břehu tehdy stála dřevěná šatna, obsluhovaná jakýmsi šatnářem, který tam někam ukládal šaty spoluobčanů.

Mých vzpomínek na Sviny z dětských let není mnoho. Odstěhovali jsme se příliš brzy na to, abych si ze svého rodiště mohl více pamatovat.

V květnu 2006 jsem po mnoha letech se ženou navštívil své rodné město. Jistě, za léta se mnohé změnilo, ale v centru Svinů se stále ještě dokážu orientovat. Ubytování jsme našli v soukromí, v ulici K Leváčku. Ulice K Leváčku? „Levých louže“, tu samozřejmě pamatuju. Bývala ale v polích, ne uprostřed zástavby jako je dnes.

Léta se zabývám nejstarší historií létání v českých zemích. Procházím při tom značné množství tisku z XIX. a počátku XX. století. Tu a tam samozřejmě nacházím i zprávy o Trhových Svinech. Po zmíněné návštěvě jsem hledal „spřízněnou duši“, kterou by takovéto novinové zprávy zajímaly. Nějaký čas to trvalo, ale nakonec jsem ji našel. A tak mohu svému rodnému městu nepatrně posloužit alespoň tímto málem.