Změny v počtu obyvatelstva za války: porody
Narození v městě podle farní matriky: Roku 1914 se narodilo 54 hochů, 51 děvčat; r. 1915…28 hochů, 22 děvčat; r. 1916…22 hochů, 24 děvčat; r. 1917…15 hochů, 19 děvčat; r. 1918…17 hochů, 18 děvčat; r. 1919…39 hochů, 30 děvčat; r. 1920…47 hochů, 43 děvčat.
úmrtí:
Úmrtí z téhož pramene: R. 1914 zemřelo 42 mužů (z nich 14 dětí) a 41 žen (z nich 10 dětí); r 1915…30 mužů (18 dětí), 32 žen (8 dětí); r. 1916…35 mužů (z nich 6 dětí), 30 žen (6 dětí); r. 1917…32 mužů (z nich 6 dětí), 37 žen (z nich 7 d.); r. 1918…39 mužů (z nich 10 dětí), 34 ženy (z nich 5 dětí); r. 1919…25 mužů (z nich 3 děti, 33 ženy (z nich 6 dětí); r. 1920…29 mužů (z nich 10 dětí), 30 žen (z nich 8 dětí).
Modulace řeči
Obyvatelstvo mluvíc protahuje poslední slabiku (zpívá) a to tak, že při řeči již jen poněkud důrazně zvýší hlas asi o tercii na předposlední nebo poslední slabice, již přízvukuje, načež se protažením poslední slabiky tón sešinuje klouzavě zpět. Tuto okolnost vyjadřuje posměšné rčení: „Kadle, Kadle, Kadlééé!“
Jazykové odchylky
Trhové Sviny mají mnohé jazykové zvláštnosti.
Zde se tvoří s oblibou podstatná jména vyjadřující vlastníka a to rodu mužského příponou „ec“ od přídavných jmen přivlastňovacích, rodu ženského příponou „ka“ od přídavných jmen přivlastňovacích nebo jmen podstatných, a rodu ženského příponou „ice“ od jmen podstatných. Na příklad dům, les, pozemek náležející Jánalovi je Jánalovec, náležející Zdomečkovi jmenuje se Zdomečkovec, dům Lukšův je Lukšovec. Louka Rajndlova je Rajndlovka, řidčeji Rajndlice. Tak zajisté vznikla jména nyní vlastní na příklad, Hvízdalka, Bejkovka. Také zahrada nyní Studených, v níž konávají se zábavy, dříve Ferendův má jméno Ferendice. Těchto jmen rodu mužského se užívá napořád, jmen rodu ženského málo. Změní-li se vlastník, změní se i jméno; ovšem, že se dlouho říkává po staru. Rybníku Trutmaňskému se říká obecně „Prelát“. Tento rybník náleží ode dávna prelátu krumlovskému a lze se domýšleti, že jméno „Prelát“ vzniklo z Prelátovce; neboť vlastník je stálý, málo známý, přípony přivlastňovací se otřely a vzniklo jméno vlastní. Touto oblibou tvořiti jména a názvy od jména vlastníka lze vysvětliti, že význačná místa v okolí buď jmen vlastních nemají, nebo jsou neznámá; jmenují se po majiteli. Ukazuje na vršek Porubí, nejvyšší místo v katastrální obci, tázal jsem se starce, ví-li, jak se ten kopec za rybníkem jmenuje? Odpovídaje jmenoval 2 jména na „ec“ a konečně rozhodl, že neví, kdo to (je tam lom) teď má.
Rovněž zajímavá je zdrobňovací přípona „al“, jíž se zde obecně užívá; na příklad malý psík je pejsal, malý míč je míčal. K této příponě se připínají další přípony: míčálek, míčálíček. Se zálibou se zdrobňují tak i jména křestní: Petral, Francal, Honzal, Vencal, Tondal. Příjmení dle toho vzniklá jsou zde Jánal, Pytálek, Bártal.
Sklo nebo sklenice se zde místo rozbije „zláme“, např.: „Šel pro ocet a zlámal sklenici.“ „Zlámal okno.“
Dobytek se „spravuje“, tj. poklízí.
Místo neznám tam cesty se říká „já tam neumím“.
„Zator (zátor)“ je podemletý břeh.
Sloveso „zpíčiti se“, obecně užívané, je dokonavý tvar slovesa zpěčovati se. Např.: „Se svatby sešlo, nevěsta se zpíčila.“
Tvary „mlejší“ a „drejší“ jsou komparativy positivů mladý a drahý a vznikly, ježto je zde rušení sykavek zjevem obyčejným. Jako se vyslovuje „poj tím“ (pod tím) nebo „přej sebe“ (přes sebe) tak se komparativ mlazší (v jazyce spisovném neproniklý) měnil na mlajší a mlejší. Totéž o „tější.“
Sloveso „převaziti“ značí překážeti, kmen má „vad“ – jako vaditi. „To mi nepřevazí“ je jako To mi nevadí.
Přídavné jméno přivlastňovací ustrnulo, ač ne důsledně, na tvaru rodu středního: „tatínkovo kabát, tatínkovo kalhoty.“
Udržuje se tvar jména přídavného na „ic“, na příklad „pekařovic“. Ježto aspoň částečně proniká rozeznávání měkkých retnic od tvrdých (slepjice, lavjice, pjivo), vyslovuje se někde „oje“, „pekařoje“.
Obyčejným je sloveso „zapikati si,“ tj. zamluviti si; děti si hrají na „Pikandu“.
„Pukati“ značí tlouci vejce o sebe; o velikonocích se puká, komu praskne, ten prohrál. Toto sloveso, jakož i spisovné pykati mě přivedlo do rozpaků, má-li se „zapikati si“ psáti „y“ nebo „i“. Dotázal jsem se redakce „Naší řeči“, jako autority. Odpověděli, že najisto měkké „i“, slovo to v tvaru „zapiknouti“ ze starší doby známo.
„Trochliti“ jest asi po troškách něčím plýtvati. „Dítě má rohlík a trochlí ho.“
Sloveso „šukati“ je dvojsmyslné; články v čítankách, v nichž se vyskytne, nelze číst.
Vyskytuje se, ač málo, akkusativ s předložkou „s“ značící míru: „Je toho s pytel.“
„Bochníček“ je pečeně z rozsekaného masa.
Hudební „směs“ písní je rodu mužského.
„Obrtelný, vobrtelník“ je ramenář, všem se chce zachovat.
„Kanduš“ bude mít smysl přenesený. Říká se: „Napráším ti do kanduše.“
„Niva“ je široké, veliké pole; zde se užívá obecně.
Nydrtál se vyslovuje též Nýdertál. Jen však lidé mladší vyslovují v tom slově střední „í“. Lidé starší vyslovují „y“, asi jako „ö“; napsalo by se „Nedrtál“. Jednoduše řečeno, říká se Nydrtál i Nedrtál i Ninder-tál.
„Bábovka je nádoba asi 1 l veliká, hliněná; na bábovky se prodává mléko.
„Přetejnit“ jest přehradit, na příklad dáti příčku ve světnici.
„Mrhelce“ jsou plody šípkové.
Zde se chodí „ve hrátky“, tj. na besedu, na hrátky.
„Kocmatice je smažená „bzejna“, tj. bez černý.
Pole je „pod strych“, t. jest je strych veliké.
S oblibou se užívá příčinné spojky „jenť“, někdy „jenč“. (Zdá se, že není na konci této spojky hláska „č“, nýbrž „ć“.) Kdo této spojky nezná (cizinec), domnívá se, že se špatně užívá zájmene „jenž“. Tento stesk jsem mnohokráte slyšel od učitelův. „Jenč už du!“ Někdy se vyslovuje „jenť“ jako „jinť“.
„Trník“ se nazývá rybník, v němž se chovají „trníci“, t.j. třecí kapři.
„Škopek na nádobí se říká střízku (napořád).
„Litina“ se zcela vážně říká lijavci.
Ač v okolí (např. Besenice) se říká „on, oko“, a podobně, zde již „von, voko“ atd. Tvaru správného „je“ ve 4. pádě zájmene „ono“ se ještě užívá, ač již přechází v „ho“. Na př. „Zde je mléko, vypij je!“
Říká se „budu“ místo půjdu. Na př. „Budu do školy,“ ne však důsledně.
Hoši hrají míčem „metýn“, mety.
„Samokolka“ je kolečko; také se jí říká „šajbtruhlička“.
„Drbanice“ jsou knedlíky z vylisovaných rozstrouhaných brambor. „Tvrdé buchty“ jsou černé knedlíky.
„Usmív“ jest usmál.
„Hlídá“ jest hledí si, hledí.
„Pohonit“ jest pohánět. „Nebyl ve škole, protože musel pohonit“ (dobytek, voly).
„Bulík“ je volek. „Vodrh“ je patro (nad mlatem).
Příjmení Steinbauer a Hohenberger se napořád vyslovují „Stambaur“ a „Homperger“.
„Studýnek“, „tymenec“, „tymánek“ se říká studánce. „Dymáček“ je nádržka vody do vodovodu.
„Ke zdolovu“ je dolů. „Od zdolova“.
„Vokásnout“ je okrášlit. „V neděli musím oběd vokásnout“.
Styk s Němci má jakýsi, ač ne velký, vliv na řeč. Na příklad lidová řeč důsledně dává přízvuk na nepřízvučné tvary pomocného slovesa býti a klade je, místo na druhé, na první místo ve větě: „Jsem šel do lesa.“ (Bin gegangen), „Jsi slyšel kohoutka?“ Mimo jiné, jinde obvyklé výrazy německé, zejména řemeslné názvosloví, se zde užívá těchto výrazů: Vdala se na „haus“, to značí na dům veliký; maso je „cáhovité“; látka „lutová“; nadávka „totspér“; citoslovce „hajs“ je obyčejem; „šmuciján“ je skrblík, špinavec; nadávka „šu ta“; „pecirk“; „cichtuje“ se zimou; „von mě šťouch a já jsem moch padnout“; „krumpolec“; nadávka „cumploch“; „merkovat“ jest pamatovat; a jiné; „panty“ jsou povřísla.
„Meteří“ je útěkem prchá.
„Ďupa“ je jamka. „Pade sníh.“ Až napadne.
„Oblaží se“ (osmělí) při koupání.
„Zabívati“ je zabíjeti prase.
„Žížnivej“ je žhavý. „Říčnej“ je uhřát.
„Ohrožitý“ je hrůzu působící. „Roužni!“.
Hláskoslovné změny zde se vyskytující napíši bez poznámek: jertel, som, nechcou, kda, hda, neco, ňáký, cip, zajic, krajic, zblo (řídké), fčíla, polojic, vstoje, vleže, vkleče, vdole, gda, gde, grejcar, ingoust, dochtor, kundychtor, dyž, dyby, roužni!, řebík, skovat, prachmálo, zdovolte, pomož, uteč, peč, pušť, vlašťovka, špořitelna, špršel, šlupka, šmytec, šáhni, kapca, plect, mect, vojanský, konckej řezník, selckej, počta, strožok, střešně, sklouzačka, skřipka, šťopka, pozdějc; „což“ (velice oblíbený); rači; Škornička, štyři, štvrtka, esli, eště, meno, de, přídu, pudu, bysme, bychme, nejni, jabko, mynář, mlnář, slnej, nejčkon, teďkon, dycky, umej, fortel, fortelnej, todle, podzemek, grunt, švesky, kadlec, kerej, kanička, kaloun, pocajdle, krázl, faslík, průti (proti); do Cickrejc; žalůdek; náramně, sacarest, tál (díl), komeník, pabuza.
Ze života lidu
Lid je konservativní, nerad se zříká starých zvyklostí. Měří se na bábovky, strychy, sáhy, malé centy (t.j. 50 kg). Od roku 1891 je měna korunová, je zakázáno počítat na zlaté, ale přes to se počítá u nás po staru nejen v domácnostech, ale i v obchodech; spatřujeme na příklad i za výklady řezníků udání cen masa ve zlatých, ač to není dovoleno a činí potíže ve zlatých a krejcarech počítat a korunami a haléři platit. Nynější pokolení naříká na konservatismus předků, jenž je prý příčinou, že zde není dráha, ač prý mohla být vedena přes Sviny, že místo přestavby pro měšť. školu nebyla vystavěna náležitá školní budova a podobně.
