608 436 941

Jak straka přinesla Madličce štěstí

Autor: Karel Hlubuček | Zveřejněno: 17. dubna 2019 | 105x

Doudlebská povídačka báby Kotkovej

Povídka Karel Hlubuček

Copak dnes! Dnes už si děvčata o velikonocích nelámou hlavu, jako tenkrát my. Koupí si vajíčka, jednoduše barvičky nebo obtisky a tucet jich udělají najednou. Každýmu mládenci dají jedno a každýmu je taky jedno, který z nich dostal. Ale tenkrát to bylo docela jináč.

U nás na Doudlebsku jsme dělali dvojí velikonoční vajíčka. Rejsky, ty se vařily v cibulových slupkách, až dostaly krásnou hnědou barvu. Pak se do nich rejsoval nožejčkem nebo střípkem skla ornament. Růžičky, zvonečky, srdíčka a nápis Z LÁSKY nebo radš hned Z VELKÝ LÁSKY, i když kolikrát nevydržela ani do vánoc. Rejsky i s tímhle povídáním mohla dát děvčata každýmu chlapci a nihdá z toho nebyla mrzutost, rvačka nebo plačka.

Za to se strakama bylo moc často trápení. Straky, ty se dělaly z vejdumků. Skořápka se nejdřív několikrát natřela klihem, aby byla známko silnější a jen taktak se nerozmáčkla. Pak se polepila kousky látek, aby byla zkrátka co nejstrakatější. Straky dávala jen děvčata na vdávání svým stálejším tanečníkům u muziky, z nichž si obyčejně jednou vybrala toho pravýho – nebo taky nepravýho na celej život. A tak ta straka měla mládenci vlastně říct, s čím může u děvčete zkrátka počítat. Jestli jen s tím, že ho zatím ráda vidí a ráda se s ním zatočí v kole, ale možná… To stačilo na straku nalepit alespoň malej kousek červenýho atlasu nebo sametu. Odstřižky z něj zamlouvala si děvčata u švadlen už dávno a dávno před svátky. Když jich bylo na strace drobet víc a větší k tomu, hoch už mohl vědět, že ho děvče za nějakou pusu honem nepleskne. Srdíčko na strace nebo dokonce dvě srdíčka pantličkou svázaná, to už bylo víc než zásnuby. To už mohlo dát děvče mládenci jen tenkrát, když už byla, jak se říká, ruka v rukávě. Však o tom Rajfová zpívala písničku:

Dostal jsem vajíčko od pomlázky,

od mojej Nanynky milovaný,

že mně ho dala jen z velkej lásky,

jsou na něm dvě srdíčka červený.

To první srdíčko, to je to mý,

to druhý srdíčko, to jej její,

obě jsou pantličkou zavázaný,

to proto, že jednou budem svoji.

A to ještě nebylo všecko. Střípek ze zrcátka na straku přilepený a lemovaný kolikrát dracounem vykládal se zasejc tak, že se děvče v chlapci „zhlídlo“. Ale když toho dracounu bylo víc, říkalo se, že už ho má v síti a toho se něhdá chlapec lek. Mládenci si vykoledované straky ukazovali v hospodě mezi sebou a znalecky je oceňovali. Každé děvče se mušelo proto varovat, aby ani dvě z těch, které rozdá, nebyly docela stejné. To by byla urážka chlapců, že jsou jí „jeden jako druhej“. A kdyby dala zvlášť hezký dvěma či více chlapcům, posmívali by se jí, že ji „vdávadlo posedlo“. – Často při tom prohlížení strak došlo mezi dvěma žárlivci k hádce i rvačce a některé holce to rozházelo vdavky už za dveřma. Když si pomyslíte, že každý děvče aspoň trochu k pohledění mělo stálejších tanečníků asi půl tuctu, tak pochopíte, co si mušelo lámat hlavu, aby žádnýho nepohněvalo a nepřišlo do řečí. Kolikrát pár nocí nespalo, jak urobit straky tak, aby žádná nebyla na parádě ošizená – a při tom, toceví, jedna z nich nejhezčí.

A nejhorší bylo vždycky to pomyšlení, že zrovna ten její může dostat nejhezčí straky třeba od třech děvčat – a vybírat si mezi nima. Inu, v tomhle vybírání byli tenkrát mužský ve vejhodě a ženský chuděry. Každá musela čekat v koutě a čekat, jestli ji najdou.

Madlička byla moje nejlepší přítelkyně. Upřímná, jako žádná druhá pod sluncem – však už jsem celej život takovou nenašla. To bylo srdíčko ze zlata – a v něm měla zrovna jen toho podivína Tomše, kterej, trulant, o tom vůbec nevěděl. Madlička měla oči jako studánky, tak hluboký. Byl by se v nich celej uviděl, kdyby se do nich koukal pořádně. Ale kdepak von! Pořád myslel, že s ním tancuje jenom proto, aby nestála. I když mu nechala při loučení ruku v ruce dýl, než ponocnej odtroubil dvanáct – a ten náš s tím jakživ nepospíchal – tak si snad myslel, že to děvče dělá každýmu. Nakonec jí řek akorát: Dobrou noc. Ale jinák byl dobrák k pohledání a leckterá z těch starších, který měly už rozum, že takovejhle mužskej je nade všecko, by s ním nepohrdla.

„Víš, Manko,“ řekla mně tenkrát Madlička, „jestli mu udělá jiná straku hezčí než já, červený srdíčko na ní taky, a von…“ Pro slzičky už to nedořekla.

Já byla tenkrát taky ještě holka hloupá, ale přece jsem ji chtěla poradit: „Musíš mu to srdíčko udělat známko větší…“

„Jak by mušelo bejt veliký, aby na to přišel!“ vzdychla. „A zasejc by se mně všichni vysmáli, že mu to muším dávat po lopatě…“

Bylo mně jí hrozně líto. Von by na mou duši nepochopil, že Madlička má oči i srdíčko jen pro něj, dostat od jinej straku strakatější, víc červenou a se srdíčkem větším. Tak jsem řekla: „Madlo, já ti udělám straku, že taková v Soběnově ještě nebyla.“ Podívala se na mne tak vděčně, že to do smrti nezapomenu.

Moje babička měla nádhernou červenou krinolínu. Jen jednou s ní byla na bálu v Budějicích, jak vypravovala, když ji chtěli vdát za nějakýho staršího, ale velkýho pána. Ale nevzala si ho – a tu krinolínu už taky ne, poněvadž si to vytrucovala a vdala se radš z lásky, třeba jen do chalupy. V tom brokátu bylo vytkávaný jedno srdíčko vedle druhýho a byl šanžánovej. Když ho babička provětrávala, aby se do něj nedali moli a sluníčko na něj zasvitlo, hrál všema barvama. Jednosrdíčko bylo světlý jako planá růžička, druhý jako křupka, jiný tmavý jako višeň nebo granátový jablko. No, jedním slovem nádhera.

Tak jsem šla za babičkou, všecko jí o Madličce pověděla a žebrala, nemá-li od tej krinoliny ještě kousíček látky na straku.

„Kdepak, děvenko,“ pohladila mne po hlavě. „Za padesát let? Ale počkej.“ Vzala nůžky, odpárala ze sukně kousek lemu – byla založená dobře na dva palce - a vystřihla z něj, co stačilo na celý vajíčko. Pak našla ještě kousek krásný zelený stuhy.

„Pantličku jí udělej zelenou, to je naděje.“

Co vám mám ještě povídat? Všecky holky v Soběnově mohly puknout závistí, když chlapci v hospodě spočítali, že Tomeš měl na strace Madličky ne jedno nebo dvě, ale sedum srdíček, ne jen nalepenejch, ale dočista v hervábí vytkanejch, jednohezčí než druhý. A tak si i k tomu Madlinýmu cestičku našel.

A vidíte, akorát sedum dětí s ní měl a ze všech jen a jen radost. A to všecko podivínství z něj spadlo jako sníh při oblevě se střechy hned po prvním klukovi. Madlička to s ním zkrátka dovedla. Už za rok by ho byly chtěly jiné taky, ale jak se říká, s křížkem po funuse.