Doudlebská povídačka
Doudlebská povídačka, 4. příběh
Toceví, že to byla jen hloupá pověra. Ale vymlouvejte holkám něco z hlavy, když je vdávadlo posedlo! U nás tenkrát všecky věřily, že která na Zelenej čtvrtek umeje kazatelnu, jistojistě ten rok z ní spadne a dostane se pod čepec.
Nebožka stará kostelnička byla dobračka vod kosti. Dobře věděla, proč jí vždycky před velkonocema chce tolik holek v kostele s ouklidem pomáhat, i když je v poli práce dost, ale před vánocema, když mají kda, je to ani nenapadne a nechají ji tam mrznout samotnou. Ale přála jim to a ještě jim moudře poradila: „Holky, ty schody na kazatelnu nemušíte vydrbat jedna celý vod zhora dolů. Mně se na nich taky dycky točí hlava, když spláchnu pár stupínků. Udělejte jich třeba každá jen pár, ale to vám povídám, pořádně, ať sou jako z cukru a jen svítěj. Tady se žádný halabala nevyplácí.“ A holky se jen culily a pošťuchovaly jedna druhou, když jim začala vyprávět vo tej, co tenkrát vzala celou kazatelnu z jedný vody na čisto a pak se na ni dostal akorát chudej vdovec s třema dětma.
A když se některá pak vdala – a bodejť by se nevdala i bez toho mytí, když byla k čemu, a poslala jí ze svarby pěknou vejslužku, kostelnička ještě říkala: „I dyť to nemušelo bejt.“
Ale když přišel mladej kostelník Fousek, třikrát pálenej a všema mastma, jen ne tou dobrou, mazanej k tomu, řek si, že na tomhle se dá konc jináč vydělat. Holky, co si potrpěly na špásování, kolikrát štípnul do brady, ale s mytím kazatelny jim začal dělat náramný drahoty. Že takovýhle hloupý pověry nebude trpět ani podporovat a dá schody na kazatelnu umejt jenom jednej a nejradš starý bábě, aby byl svatej pokoj. Toceví, když mu nějaká slíbila, že si na to mytí veme vlastní rejžák a hadr, aby mu jeho neubyl a ještě mu dá zlatku, když to nechá zrouna jí, neřek ne. Kostel zauřel a pustil ji tam ze sakristie. Když to vydrhla, voteuřel oboje vrata, udělal průvan, aby to rychle zvoschlo a pak tam pustil druhou.
Ten rok už měsíc před svátkama došla si za ním pekařů Fróna. Dala mu dvě zlatky zadátek, aby nechal kazatelnu umejt jenom jí a žádnej jinej a tři mu ještě slíbila, jak se vdá. Vona už šla do let a tak začala nadbíhat koláři Martinovi. Byl to takovej hromotluk, celej vůz nadzdvíh jak pírko, a prudina k tomu. Druhý holky vo něj dvakrát nestály, protože byl hroznej žárlivec. Vod tej doby, co se mu Cilka vdala dřív, než se vrátil z vojny domů, žádnej holce nevěřil. Když se s ním některá drobet víc u muziky pobavila, hlídal ji jako žandár. Jen se usmála na jinýho a byl by ho probod vočima. Každá si proto řekla, jakej by byl teprv po svarbě, a že by s ním měla peklo horoucí. Tak Martin zrál už pomalu na starýho mládence, jako Fróna na starou pannu.
Ale v sobotu před Květnou nedělí přišla za kostelníkem ještě malá Anička ze Struh. Ta měla na vdavky ještě pár let čas a nemušela by na ně spěchat, ale umřela jí máma a táta si přived jinou. Ta chtěla holku mocí mermo dostat z domu a dělala jí to nejhorší, co ženská dovede. Anička plakala den co den. Pak si řekla, že kdyby se vdala, nevím jak, hůř jí nebude. Tak chtěla mocí mermo mejt kazatelnu taky. Ale jen za pěkný poprošení a pár vajíček, co mohla akorát vzít z kurníka, aby macecha nevěděla. To bylo něco pro toho špindíru Fouska! Ale kdepak, kdepak, co tě to holka hloupá napadlo! Ať už seš ze dveří! Malou Aničku zkrátka vyhodil.
Vyběhla ze vrat vod kostelníků celá uplakaná, že ani před sebe neviděla. Tak tak že neurazila zrovna do Martina, jak si nes právě vod kováře novou vokovanou rozporku.Toceví, že ji hned chyt za ruku a ptal se: „Kdopak ti co udělal? Fousek?“ Kterej mužskej by moh vidět holku uplakanou a nezastat se jí, když jí někdo ublíží? Zrouna tyhle hromotluci bejvaj měkoty tam vevnitř, kam honem nevidíš. A ruka s rozporkou mu jen hrála, jen ho praštit a přerazit vejpůl.
Anička si pomyslela, že Martin má prsty jako kleště, jak jí tu její ručku zmáčk. Ale mlčela jako ten Svatojánek pod lipama, i když si nedala ukazováček na pusu jako von. Slovíčko z ní Martin nedostal. Bodejť, todle bude holka někomu povídat, proč tam byla a jak pořídila! Jen se červenala jako pivoňka, čím víc na ni dorážel a chtěl to z ní dostat.
„Tak teda se ho voptám já,“ řek Martin vztekle a hned s tou rozporkou do vrat. Ale kostelník, kterej to viděl z vokna, je radš zauřel a utek na zahradu.
„Martine, proboha tě prosím, ne!“ zbledla Anička, jako ta čerstvě nabílená zeď vod kapličky.
„A pročpak?“ vyletěl Martin.
„Protože“, vzlykala Anička, všem bych byla ještě pro smích. Já ti to, Martine, říct vůbec nemůžu,“ zapálila se zas, „ale nic vošklivýho si vo mně nemysli, to zas ne.“
Hromotluk Martin jen stisk zuby. Neřek co si myslí vo Ančičce nebo ne. Ale srounal si to v hlavě, co si asi myslel kostelník Fousek, chlap vykutálenej. Že každá holka zrouna čeká na to, aby si s ní pošpásoval, přimáčk ji v koutě a aspoň pusu štíp, ale že si nepřišel na pravou.
„Dyby se ti někdo posmíval, tak jen řekni mně. Poď.“ A Anička capala vedle něj jako vovčička. Tak Aničku doprovodil hnedle k jejich chalupě i s tou rozporkou. Aby se snad na ní ještě někdo nevopovážil.
Když se vracel do vsi, vyschlo mu v krku a zašel do hospody na sklínku. Kostelník Fousek čekal u šenku, až mu natočí farskej džbán. Toceví, že v něm hrklo jak v hodinách na věži, než začnou vodbíjet, když si Martin poručil: „Hospodo, jednu na kuráž!“ vobrátil ji do sebe a zatočil mu rozporkou zrouna před nosem. „Fousku, s tímhle by bylo poslední pomazání, co?“ Chlapi u stolu přestali hrát a rozřehtali se, ale Fosek se vytratil jako duch a džbán nechal na pultě nedolitej. Teprv za hezkou chvíli, když už v něm pěna spadla, přišla si pro něj kostelnička. Šenkýř mušel do džbánu aspoň z vysoka přicvrknout, aby zas napěnil. Tak se stal hromotluk Martin rytířem malý Aničky a docela se mu to líbilo, když se vona po jiným už ani nepodívala. Marně mu už nadbíhala Fróna. A když mu nedávala pokoj, řekl zrouna na návsi, že tvrdý žemle se hoděj už jen na strouhání. To víte, že jí to holky hned teplý donesly. Marně vydrhla schůdky na kazatelnu, že se jen svítily a na každý tři brala si čistou vodu. Po žních spadla s ní s Martinem Ančička.
Zle s ním neudělala. Hlídal ji jak drak, ale Ančince to nevadilo. Nebyla do luftu a stejně se ho držela jako klíště sama. Ale kolikrát Martin potkal kostelníka, loupnul po něm vočima tak, že se mu Fousek začal zdaleka vyhejbat jako čert kříži a dycky si ještě upliv proti uhranutí. A tak by byl Martin za nic na světě neuvěřil, že kostelník tenkrát neštípnul Ančičce ani pusu, i když se mu, žárlivci, tolik vodpřisáhla, že to nejní prauda, a když se spolu někdy pohádali, bylo to jen vo to.
Na rok zvolili Martina do vobce. A snad se tam dal zvolit jen proto, aby si teď moh na Fouska jak se patří došlápnout. Pro kostelníka začala zlá vojna. Martin mu přišel na to, že louka na dolinách je vobecní a ne farní. Za pár let zpátky mušel Fousek platit pořádnej pacht, ani ouroky mu nevodpustil. A dál mu ji nepronajali vůbec, jen mokřinu u rybníka, z který mu kráva nechtěla ani trávu žrát a přestala hnedle dojit. Pak mu nechal policajtem prohlídnout forku klestí, co si vez z vobecního lesa a bác ho, našli v ní dvě polena z hraničky. Todle dělal u nás hnedle každej, ale žádnýho pro to nehonili a nezvostudili před lidma. Teď dostal Fousek za to celou desítku pokuty, a když mu to chtěli na vobci slevit na půl, Martin nepovolil, že prej bohužel, dyž krade, má spíš dostat tuplem.
Nakonec přišla sama kostelnička na Aničku s prosíkem, aby se u Martina sama přimluvila, aby už dal Fouskovi pokoj a nezalízal si na něj, pro všecko na světě, nebo že vona se sama z toho utrápí a pověsí na provaze vod umíráčku. No, tohle si Anička přece jen nechtěla vzít na svědomí. Tak to Martinovi pověděla, jak to tenkrát bylo. Že jí Fousek do brady neštíp, jenom ji vyhodil, když chtěla mejt kazatelnu a dávala mu za to málo, protože víc než ty vajíčka neměla. Ale že se mu s tím nechtěla za nic na světě přiznat, že se chtěla vdát.
Myslela si, chudák, že se teď strhne v chalupě hotový dopuštění, dyž mu to pořád zapírala. Martin byl prudina a nejmíň stokrát to z ní mámil nadarmo. Jenom že, kdopak si mužský vypočítá? Martin zvostal koukat, ani nenadával, je se voptal: „Za mně?“ Anička neřekla ani jo, ani ne, jen voči sklopila. Nechala ho při tom. Co by mu povídala, že by si byla tenkrát vzala každýho, jen aby se dostala z domu?
„Vidíš,“ přiznal poctivě Martin, kterej byl dočista na měkko a pohlazenej k tomu, „já si tě dřív ani kloudně nevšim, až tenkrát před Fouskovejma.“
„Škaredoune,“ řekla Anička na voko pohněvaně. „Šak mně to moc mrzelo, abys věděl.“ A zasmála se na něj tak hezky, že ji měl snad ještě radš, než první tejden po svarbě. Inu, v tomhle je ten nejchytřejší mužskej hloupější než ta poslední ženská.
Vod tej doby Martin na kostelníka už nenasazoval. Ještě mu v hospodě kolikrát poručil sám nalejt. Na vobci prosadil, že mu zas pachtovali dvakrát tolik luk na dolinách za babku. Klestí z lesa dostal zadarmo, prej za zvonění a polen si moh pod něj naložit, co chtěl. A vobecní hajnej mu při tom hnedle ještě pomoh, protože viděl, že mu Martin teď přeje a chtěl s ním bejt do smrti dobrej.
Toceví, Fousek teprv. Tak vod tej doby mušela mejt kazatelnu dycky kostelnička sama, kdyby si jináč celej kostel dala poklidit vod jinejch.