608 436 941

Na rozdátky bez voplátky

Autor: Karel Hlubuček | Zveřejněno: 19. února 2019 | 118x

Doudlebská povídačka babky Kotkovej

Povídka

Vemte si jitrničku. Ale kdepak zrouna tuhle malou – pořádnou! Dyť se nemušíte bát, že je jako tenkrát vod Běláků – to vám muším povědět, to by se taky ztratit nemělo.

V každý chalupě si krmili na zimu pašíka. Zabíjačka, to byl dycky venkovskej svátek – a dyž se vyvedla, zasvěcenej k tomu. Uzený vydrželo na půdě hnedlenc do leta. Jen sýkorky si z něj něhdá uzobly, jináč si ho stačil každej spotřebovat sám. Vo masopustě dal jednu šrůtku koledníkům na halapartnu, aby nebyl celej vsi na posměch pro lakotu, ale jináč je nerozdával, toceví. Jitrnice se tak dlouho držet nedaly. I z těch nejlepších by se taky člověk přejed, kdyby je mušel jíst dva tejdny po sobě v jednom kuse ze strachu, aby se nezkazily. Tak se zkrátka roznášely všem z přízně i sousedům jako výslužky. Když zas píchali u nich, poslali na voplátku. Mezitím se jedly už čásek drbanice a tak byla zas na jitrničku chuť.

Toceví, že i u těch nejlakotnějších mušeli koukat na to, aby na voplátku neposlali snad míň jitrnic nebo menší, než dostali sami, nebo nedejpámbu horší. Na to se vybíraly dycky ty větší. Ty nejmenší byly zas pro chudý příbuzný, který sami píchali nejvejš brambory na vidličku a na voplátku neměli. Takový bratránky nebo sestříňata měl na venku hnedle každej. Dát jim čtyry malý jitrničky vypadalo vždycky líp, než kdyby někde říkali, že jim poslali jen dvě, třeba ty dvě měly vo pár deka víc. Ale žádnýmu nenapadlo, aby tyhle jitrničky na rozdátky bez voplátky, jak se tomu říkalo, vošidil a dal do nich horší prejt, až Bělačce.

Ta měla chudejch bratránků a sestříňat nejvíc. Toceví, že jim ze zabíjačky nedávala taky dočista zadarmo, v létě jí to vodřeli na poli při bramboračce. Ale přec jí bylo líto, že jinou voplátku vod nich neuvidí.

Tenkráz zrouna zabili u Běláků takovýho pašíka, že se celá ves na něj chodila koukat a každej řek: Pámbu požehnej, i když si myslel: Takoví hladi zatracený a zrouna jim se mušel takhle vyvíst. Bělačka míchala prejt v neckách a hnedle ho přisolovala i slzičkama, jak je měla na kraji. Takovej krásnej prejt, zas a zas vzdychala a srdce jí mohlo utrhnout, že ho má dávat i na ty rozdátky bez voplátky.

A najednou se jí z tej lítosti v hlavě rozsvítilo, jako dyž dírou po spadlým šindelu padne na půdu sluníčko. „Ty, starej, koukej, Honda ved včera takovou tlustou kozu na zabití. Zaskoč k němu a kup kousek koziny. Dyť tohohle by byla věčná škoda." Víc mu říkat nemušela. Bělák to hned pochopil a upaloval na stráň, aby mu Honda zatím snad celou kozu neprodal.

Honda, nebo jak se mu jinak říkalo Koziduch, byl chudej handlíř. Na krávy nikdy neušporoval, tak handloval aspoň s kozama. Takovou, která už na handl nebyla, zabil a párky z ní doved udělat, že se v Kaplici i v Budějicích v hospodách nad nima voblizovali: Panečku, todle jsou debrecínky! Šenkýř začal při tom dycky foukat do pěny na žejdlíkách, aby se při tom nemušel smát. Von je taky rád jed a co by ne. Koza je přece čistý zvíře a mlsný k tomu. Vybírá si a nesežere všecko, co prase, kterýho se lidi neštítěj. Ale co by to hostům povídal.

Ten kus koziny, co vod něj tenkrát Bělák dones, byl tak mastnej, že Bělačku zas až hnedle srdce bolelo, že ho má dát do těch horších jitrnic pro chudý příbuzný, i když s tím ušporuje lepší prejt. Ale něco do nich dát přece jenom mušela. Když pak jednu dala hned vochutnat starýmu, jestli to vůbec pozná, nepoznal nic, jen ji chválil: „Tys měla přece nápad, takhle dobrej prejt ušporovat a na rozdátky ho nastavit kozinou!“ A Bělačka se jen chichtala jako ten šenkýř v hospodě nad debrecínkama vod Hondy Koziducha.

Tak to potom už dělali pokaždý. Jenom že, jak člověk začne něco šidit, neví, kdy přestat, jako dyž se rozběhne s kopce dolů a nemůže se zastavit. Toceví, Honda Koziduch něměl dycky zrouna na zabíjačky u Běláků tak tlustou kozu. Tenkrát měl jen takovou hnedlenc scíplotinku, ani ji nechtěl Bělákovi prodat a dyž mocí mermo chtěl, sám mu ještě šesták slevil. Bělák ho hned propil v hospodě, aby to ta jeho lakota nevěděla.

Bělákova Terinka, to vám bylo děvče jako z jara nalitej pupenec. Šibalka, šak jí nadarmo čert neudělal prstem ten dolíček na bradě, dyž ji vodstrkoval vod modlitbiček. Nezdálo se, že bude po mámě lakotná ani na pusy mládencům.

Toceví, nejvíc těch pus od Terinky dostal Rudlů Jeník. Rudlovka, ta proti tomu nebyla. Myslela si, ať si kluk veme tu s dolíčkem na bradě, dyž ji chce mocí mermo. Sama se taky nevdávala z lásky, ale z musu, dyž jí jinýho pro peníze nedovolili. Tak ať si aspoň vybere kluk a nemuší se do smrti dívat na to, co se mu nelíbilo ani za mlada. Jenom že táta vo tom nechtěl ani slyšet a chtěl pro holku syna z drobet většího, třeba by byla švidratá na vobě voči. Ale jináč byli s Bělákovejma jako sousedi za dobře, dycky si posílali vo zabíjačce výslužky na voplátku.

Von ani starej Bělák by nebyl takovej lakota, jako z něj dělala žena a Jendu Rudlů by byl Terce přál. Tak dyž přišel tenkrát z hospody, povídal jí: „Rudlům ještě jednu jitrnici přidej. A tu největší pro pantátu. Máma to vědět ani nemuší.“ Toceví, že ani Terku nemušel moc pobízet. Jak máma vyšla ven, vklouzla do komory jako myška a za chvíli nesla k Rudlům uzlíček. „Naši pěkně pozdravujou a posílají ze zabíjačky na voplátku, abyste ve zdraví užili. A ta největší je pro pantátu,“ zasmála se hezky.

„Že necháme pěkně děkovat a zas voplatíme,“ řekla zrouna tak pěkně Rudlová a pantáta Rudlů jen něco zažbrblal jako jo a ne. Terinka se hned vytratila ze dveří. Nechtěla čekat, až si výslužku z ubrousku vybalí. Ať jí ten ubrousek přinese večír radš Jenda k nim.

„Tak ti tu velkou hned vohřeju s křenem,“ povídala Rudlovka muži. „Letos budou, dyť měli u Běláků pašíka k pohledání.“ A sama si hodila do vody známko menší.

Starej Rudlů se zakous s chutí, ale najednou se zaškareděl jako kakabus, vypliv sousto, jitrnici hodil do kouta a třísknul pěstí do stolu, div se i to dubový dřevo nerozskočilo. „Tak takhle si bude ta ještěrka vlezlá dělat z nás blázny? Přinese nám jitrnice z koziny… a trpíš klukovi, aby se s ní slízal?“ Teď si to všecko vylil na mámě a vyváděl, že už ty dva do smrti smrťoucí nesmí spolu uvidět, nebo že bude zle, a že vůbec za sebe neručí. Jenda vyletěl ze světnice jako šíp, aby hned nějakou nechyt, celej nešťastnej, aby to Terince hned pověděl.

Rudlová byla takhle mírná ženská, ale ty, dyž se dopálej, jsou nejhorší. Sama si už přece ukousla z druhý jitrnice a měla v puse takovou dobrou chuť. „Tak už toho mám taky po krk já,“ začala křičet, až ji bylo slyšet na náves. „Psí hlavu by vystrčil na tu ubohou holku jen proto, že se líbí Jendovi a von jí… a teď se nestydí i ten boží dar urážet a hází ho do kouta. Tohle že jsou jitrnice z koziny?“

Jak byla v ráži, vylítla před dům, kde zrouna šli starej Šlajf, co byl tenkrát starosta a starej Fajfr a zvostali koukat, co se to tam najednou semlelo.

„Sousedi, prosím vás, pojďte sem. Kousněte si sami a řekněte, jestli tohle jsou jitrnice z koziny!“ Strčila jim jitrnici zkrátka až k puse rozevřený oudivem, že si mušeli kousnout, dyby nechtěli.

„No to by moh říct jenom vůl,“ vyletělo z pusy zrouna starostovi Šlajfovi, dyť bejval řezník a taky něčemu rozuměl. Druhej, starej Fajfr, ještě mušel přisolit. „A pořádnej, uherskej!“

Hospodář Rudlů zčervenal jak rak a zařval: „Tak, ale teď si kousněte taky do tejhle!“ Hledal v koutě jitrnici, kterou před chvílí pohodil a teď už po zemi táhla kočka.

„Děkujeme pěkně,“ řekli sousedi a koukli zas na sebe, jestli jako Rudlovi v hlavě nepřeskočilo. Ale v tom už vrazila do sednice Terinka, celá uplakaná, za ní Jenda.

„Ježíšmarjá, pantáto, dyť já vás přece nechtěla urazit, co jste si to jen vzal do hlavy, pro pána krále? Já vám vybírala právě tu největší jitrničku, aby máma nevěděla – kdepak mně napadlo, že zrouna do toho největšího střívka dala prejt z koziny, co měla na rozdátky bez voplátky! Tak mně, prosím vás, vodpuste, dyť mne to stejně bude mrzet až do smrti,“ rozplakala se, jako kdyby jí mámu dávali do hrobu a hnala se mu po ruce, aby ji políbila.

Rudlů zvostal chvíli, jako kdyby ho proměnil v kamennej sloup na rozcestí. Ale pak se ušklíb a vobrátil se k Šlajfovi a Fajfrovi: „Tak kdo měl recht? Kdo byl vůl? A uherskej k tomu?“

Sousedi se rychle vytratili ze dveří, ani pozdravení už nedali.

Teď se dala do pláče taky Rudlová, jak muže tak zbytečně zvostudila a sebe taky, dyž v tu ránu zapomněla, že co se doma vohřeje, má se doma sníst. Bylo tam zkrátka jako na funuse. Jen Rudlů si vykračoval teď pyšně po sednici, jako kohout na dvoře, dyž všecky slepice zcuchá.

Na ženu měl vztek, že by ji roztrhal na kusy, dyby ji nepotřeboval na práci v gruntě víc než všecky vostatní. Ale Šlajfovi a Fajfrovi přece jen dal flek, na kterej tak hned nezapomenou. Nic se mu nemohlo víc šikovat, na moutě, jako že ta holka zrouna přiběhla s tím nářkem.

Najednou mu jí začalo bejt známko líto, ale hudrovat mušel ještě jako krocan a ne to nechat na sobě znát.

„Tak pročs tu zatracenou jitrnici z koziny vybrala zrouna mně?“

„Protože jsem vám chtěla vybrat zrouna tu nejlepší, abyste…“

„Co abyste?“

„Abyste mne měl taky drobet rád vy – a ne jen Jenda,“ zadívala se na něj z toho všeho pláče najednou upřímně. „A takhle to mušelo dopadnout…“

Rudlů chvilku polykal jen sliny, jak ho to nějak zaškrtilo. Ale pak se mu zdála zrouna v tom pláči nějak hezká. Zavrtal jí prstem do toho dolíčku v bradě, kam se jí stejkaly taky slzičky.

A jak to můžeš vědět, že nemám, ty, ty – ještěrko!“

Teď se zas zdálo Rudlovej, že snad dobře neslyší.

„Že máš drobet míň?“ vypjal se Rudlů furiantsky jako páv. „Na to už ženo nebruč. Vona to Terka došporuje brzo, když bude jako její máma. To ani nám, troubům, nenapadlo, že na rozdátky bez voplátky můžeme dávat do jitrnic kozí prejt!“ A smál se, až se za břicho popadal.

No, Terinka lakotná po mámě nebyla, ale grunt u Rudlů stejně nerozdala. Starej ji měl za chvíli hnedle radš než mladej a říkal. „Mrštná je jako ještěřička.“ No, ale vona tak mrštná dlouho nezvostala. Po třech dětech ztloustla tak, že ten dolíček v bradě jí nebylo hnedlenc ani vidět.