Ráda bych vám představila paní Evu Jaklovou. Tedy její celé jméno je Eva Milada Julie Jaklová. Evu znám už dlouho, a proto si dovoluji i v rozhovoru tykat. Dala jsem jí za nás všechny pár otázek:
Evo, narodila ses v roce 1939 a vím, že jsi jako šestiletá holčička zažila na konci války něco hrozného. Pověz prosím, co se tehdy stalo a jak to zasáhlo tvou rodinu.
To hrozné se stalo už v roce 1939 – přestala existovat Československá republika. Narodila jsem se v něčem, co se jmenovalo Protektorat Böhmen und Mähren, na mém křestním listu je první řádka německá, druhá česká. V jednom dokumentu mám dokonce i národnost protektorátní. První moje vzpomínka z dětství není na Vánoce s dárky a podobné milé věci, ale na ječivé sirény, které oznamovaly, že se blíží letecký útok na Prahu. Nejčastější byly v roce 1945. Znamenalo to odchod do sklepa jako krytu a čekání na sirénu, která oznámí, že nebezpečí pominulo.
Spojenci měli bombardovat průmyslové objekty, lokomotivy, nikoli obytné domy, nicméně 25. března 1945 v 11:45 hodin padaly bomby v Praze 9 na Novovysočanské ulici, kde jsme bydleli – napravo pár metrů od našeho a sousedního domu na obytné budovy, nalevo na továrnu Markonku. V domě byly samé mladé rodiny s malými dětmi, mně bylo necelých šest let, sestře o rok méně. Nastal šílený úprk ze sklepa přes zahradu v létajících troskách, všude okolo hořelo, domy se sunuly k zemi. Doběhli jsme na kopec zvaný Balkán, kde už bylo hodně kráterů, leželi jsme tam v trávě a čekali na konec – v našem případě dobrý, přežili jsme.
Dvě tři noci jsme bydleli v zahrádkářské kolonii v Hrdlořezích, lidé z okolí nám pomáhali oblečením i jídlem. Do konce války jsme pak byli v nějakém srubu v lesích ve Vráži u Berouna. Po válce jsme se mohli vrátit do našeho domu, na rozdíl od dalších domů nebyla porušena statika. Mimochodem, první noc v zahradní chatce jsem viděla poprvé a naposledy své tehdy mladé rodiče plakat…
Prosím, vysvětli, co je to vlastně za práci, co dělá stenograf/stenografka?
Je to přepis mluveného slova pomocí těsnopisu. Tak jako v latince, i v těsnopisu má každé písmeno abecedy svůj tvar a podle frekvence určitých slabik a výrazů existují různé grafické způsoby, jak čas potřebný k zachycení slova či celých frází zkrátit na minimum. Poté stenograf přepisoval svůj těsnopisný záznam na psacím stroji. V minulosti nebyly možnosti k pořizování zvukových záznamů technikou jako dnes. K základním vědomostem kvalifikovaných sekretářek patřila znalost těsnopisu a psaní na psacím stroji naslepo všemi deseti. Kromě středních škol existovaly i kurzy v těchto předmětech. Absolventi skládali státní zkoušky a pokud prospěli, dostali vysvědčení, kterým prokazovali stupeň své odbornosti.
Mimochodem – nedávno běžela v televizi stará kriminálka o komisaři Maigretovi. Ten dost často žádá od policistů, aby si vzali s sebou kolegu stenografa, aby pořídil stenografický záznam při výpovědi například svědků…
Jak ses k této práci dostala? Jaké jsi měla vzdělání a předpoklady? Kdy jsi do Poslanecké sněmovny nastoupila? Bylo to ještě Federální shromáždění?
Moje cesta k těsnopisu začala v roce 1953 na hospodářské škole (dnešní obchodní akademii) s intenzivní výukou psaní na stroji a intenzivní výukou těsnopisu. Už na konci prvního roku studia jsem měla v kapse obě státní zkoušky prvního stupně. Po maturitě v roce 1957 jsem se přihlásila do kurzu komorního těsnopisu. Byl nesmírně náročný a určený jen pro lidi s přirozeným nadáním – šlo o talent srovnatelný s uměleckým nadáním. Tuto náročnou zkoušku ročně zvládli jen jeden nebo dva absolventi, kterým se tím otevřely dveře k práci v parlamentu.
Mně se tato kariéra – kromě několika měsíců v letech 1968–1969, kdy jsem externě stenografovala pro Českou národní radu – vyhnula. Kvůli příbuzným na Západě jsem neměla potřebné kádrové předpoklady. Těsnopis mě však provázel celým profesním životem a naposledy mě zavedl do redakce deníku Svobodné slovo. Díky tomu jsem v listopadu 1989 mohla z balkonů Melantrichu sledovat statisíce demonstrujících lidí na Václavském náměstí.
(Pozn.: Palác Melantrich je secesní budova na Václavském náměstí v Praze, která dlouho sloužila jako sídlo nakladatelství Melantrich a deníku Svobodné slovo. Její balkon se proslavil během sametové revoluce v listopadu 1989, kdy z něj promlouval Václav Havel a další lídři k tisícům lidí na náměstí)
Pozn. autorky článku: Na tyto přelomové chvíle odkazuje také díl pořadu Hyde Park Civilizace z 15. listopadu 2025, kde byl hostem emeritní pražský biskup, signatář Charty 77 a politický vězeň pan Václav Malý. V tomto díle se objevují i dva kratší rozhovory s Evou Jaklovou, která na listopadové události roku 1989 vzpomíná.
Která schůze nebo historický moment ve Sněmovně pro tebe byly emočně nejnáročnější na zapsání?
Těch „nej“ bylo více, ale při dvou jsem se nedokázala ovládnout a na papír kapaly slzy. Ke konci roku 1989 už jsem byla jako uznávaná praktička zvána na jednání zákonodárných orgánů, České národní rady a Federálního shromáždění. Z mé praxe pořád platí, že emočně nejnáročnější pro mě bylo poslední zasedání Federálního shromáždění na konci roku 1992, na kterém bylo rozhodnuto o rozdělení Československa. V tento okamžik ve mně zvítězilo srdce nad rozumem…
Kdo z politiků mluvil (či mluví) tak, že je radost zapisovat, a u koho se naopak nejvíc zapotíš? Musíš text nějak „zachraňovat“, nebo jak to vlastně funguje?
Na téma negativního hodnocení řečníků bych si nikdy nedovolila hovořit. Jako stenografce mi nejde o obsah, ale o to, aby věta měla podmět a přísudek a aby měli řečníci dobrou výslovnost. Ve Sněmovně můžeme opravit vysloveně „přeřeky“, které řečník okamžitě napraví. Neopravujeme tvrzení, že 5 a 5 je 20, napíšeme do závorky (špatný součet). Chybí-li sloveso, udělám tři tečky a k tomu otazník. Mám-li jistotu, napíšu odpovídající význam do závorky, s tím si pak poradí naše korektorky. Jejich práce je velice náročná a obdivuhodná.
Dnes už těsnopis ovládá málokdo. Jak se za těch více než 50 let změnila rychlost projevů politiků? Dá se zachytit i emotivní hádka nebo překřikování v sále?
Těsnopis se ve 21. století už neučí, je to logický důsledek technického vývoje. Výsledkem vývoje politického po roce 1948 nebyla pluralita názorů, takže nebyly podněty pro zvyšování hlasu, pro potřebu říci za 2 minuty tolik, na co by bylo potřeba minut pět.
Změna v roce 1989 byla impulzem pro vznik mnoha stran a každá z těch, které se dostaly nejprve do České národní rady a později do Poslanecké sněmovny, měla podle svého mínění ten nejlepší recept na prosperitu, ale málo času na jeho vyjádření za řečnickým pultem. Důsledkem toho byla zvýšená rychlost projevů. O emotivní hádky není ve Sněmovně nouze, ale není jednoduché popsat situaci, když poslanec XY jde za předsedajícím s úmyslem dát mu „flákanec“ za vypnutý mikrofon.
Tobě bylo letos už 87 let. Chtěla bych vědět, kde bereš ten elán. Prozradíš to tajemství?
Pokud to lze nazvat tajemstvím, tak spočívá asi v tom, že jsem nikdy neměla umetenou cestičku. Obrazně řečeno, musela jsem se naučit dokázat se v lecčems brodit, minimálně se umazat, a hlavně najít ten podle mého mínění správný směr. Hodně mě ovlivnilo i to, že od září 1945, kdy jsem šla do první třídy, do června 1948 jsme měli ve škole náboženství (kromě tří jsme všichni byli pokřtěni, tedy katolíci). Tam jsme se naučili Desatero, které se mi stalo takovým vodítkem pro život. Pomohlo mi to v orientaci v myšlenkovém chaosu, který se neustále stupňuje.
Nevěřím tomu, že na dlouhověkost a činorodost existuje recept. Ten základ je určitě v genech a ty se dědí z různých pokolení, to je moje vlastní zkušenost. Ovšem stáří s člověkem nesmlouvá, a i mně přináší různá omezení. Ale i radost – třeba takovou, kterou prožívám každé ráno, kdy mohu bez zábran vstát a začít den podle plánovaného programu, ale i z čerstvě umyté podlahy. Někdy i z toho, když se mi podaří zvládnout věci, které kdysi byly jedny z nejběžnějších, třeba šestikilometrový výlet nesnadným terénem zakončený dobrým pozdním obědem…
Náš rozhovor vyjde v Trhovosvinenských listech. Jak ses vlastně ocitla v Trhových Svinech?
V roce 1990 se mi sem provdala dcera, takže od té doby jsme s manželem jezdili do Trhových Svin několikrát do roka. Městečko jako takové i jižní Čechy jsem si zamilovala a nemám problém si zvyknout. Bydleli jsme de facto na chalupě v Krkonoších. Před čtyřmi lety manžel zemřel a dcera nechtěla, abych bydlela 280 km daleko ve svém vysokém věku sama. Zintenzivnila proto jednání o přidělení bytu v Domě s pečovatelskou službou v Trhových Svinech.
Co tě aktivně zaměstnává? V uplynulém roce bohužel byla zjištěna velmi závažná nemoc u mého syna, který žije v Praze, a tak jsem se snažila být mu pomocí a oporou. To je i důvod, proč jsem v Trhových Svinech pobývala méně, než bych si přála. Před rokem mi byl přidělen byt v místním domě s pečovatelskou službou, ale jak už to v životě bývá, dochází někdy ke komplikacím, se kterými člověk vůbec nepočítá a kdy nemůže než čekat – což konkrétně pro mě není jednoduché.
Teď řeším otázku potřebné lékařské péče ve Svinech. Moje přání je, pokud je to možné, aby nově zvolení zastupitelé města Trhové Sviny prosadili modernizaci bytů v domě s pečovatelskou službou.
Evo, moc děkuji za sdílení tvých životních vzpomínek s čtenáři u nás v Trhových Svinech.
