Kulturní dům na Rejtech
Nedílnou součástí společenského života na Rejtech se stal v druhé polovině 20. století nově vybudovaný kulturní dům. Jeho význam přetrvával i na počátku následujícího století, než byl v Trhových Svinech postaven taneční sál. Do té doby představoval dominantní místo pro pořádání kulturních akcí ve městě.
Výstavba kulturního domu probíhala v akci Z od roku 1957, kdy byl položen základní kámen. Již na počátku 60. let stála na louce naproti kapli Nanebevstoupení Páně monumentální stavba prvního a zároveň největšího kulturního stánku na Trhovosvinensku. Do objektu byl situován prostorný sál s kapacitou 240 míst k sezení, šatna pro hosty, obecní knihovna, veřejný telefon, toalety a také správcovský byt s kuchyní, ložnicí, obývacím pokojem a vlastním sociálním zázemím.
Po hlavním schodišti se vstupovalo do vestibulu. Vlevo se nacházel služební byt, později přeměněný na lokál, a vpravo sál. Jeho součástí byl výčep s výdejním okénkem, kamna a ohromné pódium s oponou a schůdky z obou stran. Pódium zabíralo celé průčelí sálu. U zadní stěny stálo několik „VIP“ stolů, za nimi byly dvě místnosti – po levé straně klubovna, po pravé kulisárna. Ostatní stoly a židle byly rozmístěny po obou stranách sálu; pouze prostor před pódiem zůstával volný, protože sloužil jako taneční parket.
Provozem výčepu na sále, otevíraného jen v průběhu akcí, byli v prvních letech pověřeni manželé Karel a Julie Steinbauerovi z hostince U Smrčků. Údržbu měli na starosti manželé Karel a Marie Baierovi, zaměstnanci trhovosvinenské pekárny. V rejtském kulturním domě získali služební byt a nad rámec své práce pečovali o celý objekt. Karel musel před každou akcí zatopit v kamnech, Marie s dcerami vždy po skončení všechny prostory uklízely. Protože se zábavy konaly téměř každý týden, byla údržba sálu nedílnou součástí jejich života. Jednou za čas si Baierovi ze svinenského kina půjčovali i drátovač a prováděli důkladné čištění parket.
Do kulturního domu tehdy mířily celé Sviny. Konala se zde divadelní představení, inscenovaná jak místním souborem, tak pražskými ansámbly, taneční kurzy vedené Mášou Bokrovou, masopusty, plesy, maškarní bály pro děti i dospělé a také běžné zábavy, často doprovázené dechovou hudbou. Jeden z nejúspěšnějších plesů zde pravidelně pořádali lomaři z místního kamenolomu, ale pozadu nezůstávali ani myslivci nebo hasiči. Rejtský sál tak po dlouhá léta představoval hlavní centrum společenského dění v Trhových Svinech.
Sál pochopitelně neměl v době svého vzniku žádné odvětrávání. Už po hodině zábavy nebylo přes oblaka cigaretového kouře téměř vidět, což se stalo jedním z typických obrazů tehdejších rejtských večerů.
V roce 1970 přešel dosavadní provoz Jednoty pod národní podnik Restaurace a jídelny, jehož vedení chtělo, aby Baierovi vedle údržby převzali i nově zřízený restaurační provoz. Zatímco Karel Baier i obě malé dcery nadšeně souhlasili, manželka Marie tento návrh odmítla. Rodina tak musela opustit služební byt, avšak Jednota jim zajistila náhradní bydlení v novém bytovém domě vedle Prioru v Trhových Svinech.
Současně s příchodem nového provozovatele byly dosavadní šatna a knihovna přeměněny na lokál, zpřístupňovaný i ve všedních dnech, kdy na sále neprobíhaly žádné akce. Vyjmenovat všechny hostinské, kteří zde působili během padesáti let jeho fungování, je prakticky nemožné. Místní pamětníci soudí, že se tu vystřídalo přes dvacet provozních, z nichž někteří zde působili jen pár měsíců, jiní několik let. Přestože jejich kompletní seznam neexistuje, zmiňme alespoň nejznámější z nich.
V roce 1970 sem nastoupil hostinský Brada z Kaplice, později manželé František a Jaroslava Steinbauerovi z Rejt. Následovali například Milan Lust s manželkou, Alena Kelblová, Bohuslav Horníček, Antonín Beneš nebo Marie Imberová. Nikdo z nich zde ovšem nevydržel déle než dva, tři roky.
O Bohuslavu Horníčkovi se traduje, že byl výborný vypravěč, který dokázal každou příhodu podat s velkou, takřka „prášilovskou“ nadsázkou. Jednou třeba líčil, jak na něj prý za války někdo střílel a on všechny střely odrážel obyčejnou fošnou. Díky jeho barvitému líčení si místní tuto historku vybavují dodnes.
Po roce 1989 přešla správa kulturního domu na Rejtech pod město Trhové Sviny, které začalo prostory pronajímat soukromým provozovatelům. Prvním nájemníkem se stal Miroslav Čech, za jehož časů nesla hospoda název U Grobiána. Po něm převzal provoz Milan Hvězda, který se pokusil proměnit venkovský sál v diskotéku. Strop nechal zakrýt černou plachtou a stěny nabarvit dohněda, čímž vznikl temný, improvizovaný klubový prostor. Na zadní straně pódia, v místě původní klubovny, navíc zřídil bar určený k výdeji kořalek.
Milan Hvězda ovšem přecenil potenciál rejtského kulturního domu a očekávání se míjelo s realitou. Když kolem roku 1996 pronájem ukončil, zjistilo se, že pod černé plachty zatékalo a stropy zplesnivěly. Sál byl v dezolátním stavu a před dalším pronájmem musel projít kompletní rekonstrukcí. V té době probíhala na Rejtech plynofikace, a tak byly opravy objektu spojeny se zřízením plynové přípojky. Současně s tím se opravilo i sociální zázemí a část střechy.
Koncem 90. let, po dokončení všech stavebních prací, si kulturní dům pronajal Miroslav Brousek. Už v roce 2000 se však hostinec opět uvolnil. Starosta města Ing. Radislav Bušek tehdy požádal manžele Jiřího a Jaroslavu Stodolovské, aby se na rok ujali provozu. Přestože oba chodili do zaměstnání, nabídku přijali – a nakonec zde zůstali pět let.
Stodolovští využívali k běžnému provozu pouze prostory lokálu. Město se proto rozhodlo, že sál pronajme Robertu Jechovi, který v něm zřídil zázemí pro svou firmu na výrobu a potisk plachet. Při konání akcí ovšem musel celý prostor vyklidit a zpřístupnit, což bylo organizačně náročné a dlouhodobě neudržitelné.
Lokál býval otevřen od pátku do neděle, v letních měsících ještě navíc ve středu, vždy od 17.00 hodin. Se zavírací hodinou to bylo horší. Řada lidí sem totiž přicházela až po půlnoci, když se zavřelo Na Tahu, a jakmile někdo přinesl harmoniku, Jiří Stodolovský věděl, že hned tak neskončí. Kolikrát odtud odcházel s posledním hostem až v šest hodin ráno, a sotva se stačil umýt a převléknout, už musel odjet do zaměstnání.
Na čepu byl obvykle Budvar 10° a oblíbený černý Budvar 12°. Manželé Stodolovští zkoušeli zprovoznit i kuchyni s teplými pokrmy, které nevyžadovaly složitou přípravu. K dostání tak byly například řízky nebo bifteky s hranolky, ale již brzy se ukázalo, že lidé přichází najedení a o jídlo není velký zájem.
Jednoho dne se místní začali dožadovat toho, aby v sále vystoupili Babouci. Jiří Stodolovský tedy s kapelou obratem domluvil vystoupení a objednal i svoz z okolních vesnic. Že celá akce skončí fiaskem, se ukázalo ve chvíli, kdy před sálem zastavil autobus se dvěma cestujícími. Provozní nejprve s hrůzou sledovali poloprázdný sál a později účet, podle kterého museli ze svého doplatit 4 000 Kč. Vzápětí proto skončili s experimentováním a nad rámec běžné otevírací doby zajišťovali už jen tradiční, osvědčené akce.
Úsměvnou vzpomínku na tyto časy má i Bedřich Štojdl z Trhových Svinů. Na hasičském plese sezval skupinu známých na štamprli k výdejnímu okénku na pódiu. Ve chvíli, kdy se všichni shromáždili, praskla shnilá prkna a několik lidí z této skupiny se propadlo do více než metrové hloubky pod stupínkem. Ke svým stolům se pak vraceli s různě velkými naraženinami a odřeninami.
Na silvestra roku 2005 se manželé Stodolovští s kulturním domem rozloučili. Současně s tím se naskytla otázka, kdo je v jejich činnosti nahradí. Když se ukázalo, že jejich nástupkyní se stane Věra Bláhová, dobře známá pod přezdívkou Babča, všichni věděli, že je to sázka na jistotu.
Paní Věra Bláhová (1952–2024) patřila k nejvýraznějším osobnostem pohostinských služeb na Trhovosvinensku. Hlubokou stopu nezanechala jen na Rejtech, ale všude, kde působila. Vyučila se kuchařkou na učilišti v Českých Budějovicích a často vzpomínala na jednoho ze svých učitelů, původem východního Němce, který předtím pracoval na zaoceánské lodi a výrazně ovlivnil její přístup k vaření.
Ačkoliv pocházela ze Svaté Trojice, život ji zavedl na různá místa v Čechách. Teprve po roce 1989 se vrátila zpět do jižních Čech, když si se svým druhým manželem Eduardem Bláhou zakoupila dům na Rejtech.
Její působení v Trhových Svinech začalo v hotelu U Dvou čápů, kam nastoupila jako kuchařka, ale už po měsíci se v kuchyni stala šéfovou. Spolupracovníci i zákazníci si ji oblíbili pro její přímočaré vystupování, odpor ke lži a velký cit pro čistotu. Byla známá tím, že z práce neodešla, dokud nebyl lokál dokonale uklizený a ve dřezu nebo na stole nezůstala jediná neumytá sklenička. Pokud někoho přistihla, že dělá v „jejím“ podniku vědomě nepořádek, nekompromisně jej přiměla, aby po sobě uklidil, a s typickou přímostí se ho zeptala, jestli se tak chová i doma.
Krátce poté se stal zaměstnancem hotelu i její syn Mirek Pavlica – nejprve jako číšník, později jako vrchní. Majitel hotelu, pražský podnikatel Lédl, brzy poznal, že je podnik v dobrých rukou. Po půl roce přišel s nabídkou, zda by si Věra a Mirek hotel nepronajali, s čímž souhlasili. Hned poté provedli první estetické úpravy prostor – k mahagonovým sloupům připevnili zrcadla – a začali pořádat první diskotéky, jejichž hlavní tváří se brzy stal DJ Václav Zeman. Zábavy se konaly vždy v pátek a v sobotu, později ještě ve středu v nealkoholické verzi pro učně z internátu. Návštěvnost rychle rostla a už zanedlouho bylo běžné, že do hotelu přicházelo přes šest set lidí. To si mimo jiné vyžádalo řešení statiky budovy.
Zájem o diskotéky přetrvával, ale majitel objektu začal výrazně zvyšovat nájem. Když se situace stala neúnosnou, Věra Bláhová podnik opustila a pronajala si opravený, avšak neprosperující kulturní dům v Jílovicích. Mirek ji brzy následoval, ale přijal práci ve zcela jiném oboru – stal se řidičem kamionu. Po jejich odchodu sláva hotelu U Dvou čápů definitivně zhasla.
V Jílovicích začala paní Věra usilovně pracovat na pozvednutí úrovně tamního kulturního domu. Protože měla celý život ráda hudbu, vsadila na osvědčené kapely. Brzy se ukázalo, že to byl správný krok. Do Jílovic pozvala skupiny Katapult či Argema, na jejichž vystoupení přišlo přes šest set lidí, a na Olympic dokonce kolem devíti set návštěvníků. Nebránila se žádnému žánru, jen vždy pečlivě zvažovala finanční stránku. Když se ukázalo, že je vystoupení příliš drahé, dokázala to říci přímo a bez okolků.
Stejně rázně jednala i s manažery kapel. Jednou při domlouvání koncertu odmítla požadavek na množství tvrdého alkoholu, který měl být pozorností podniku pro všechny účinkující. Stručně se tehdy manažera dotázala, zda kapela přijede hrát, nebo popíjet. Podobně reagovala i na žádost známého hudebníka o vlastní toaletu – trvala na tom, že dotyčný využije stejné zázemí jako všichni ostatní. Na její přímočarost si však všichni rychle zvykli a kapely se k ní rády vracely – mimo jiné proto, že nikdy nezkazila žádnou legraci a že vždy připravila bohaté občerstvení.
V roce 2006 uzavřela Věra Bláhová smlouvu s městským úřadem v Trhových Svinech a pronajala si kulturní dům na Rejtech. Slavnostní znovuotevření hostince, stylově nazvaného U Babči, se konalo v sobotu 18. února 2006. Místní tehdy zaplnili lokál, protože v televizi právě běžel přímý přenos hokejového zápasu Česko–Finsko na Zimních olympijských hrách v Turíně. Ačkoliv český tým tehdy prohrál, už po týdnu se všem vrátila dobrá nálada – výhra nad Ruskem totiž přinesla zisk bronzových medailí.
Vedle všech tradičních akcí se zde konaly i oblíbené maškarní plesy, na kterých hrála obvykle k tanci a poslechu kapela Hájovanka. Věra Bláhová si tento bál vždy užívala a byla nadšená z kreativních masek, ve kterých místní přicházeli. Ve spolupráci s SK Rejta připravovala na sále i oblíbený vánoční turnaj ve stolním tenise jednotlivců.
Po smrti manžela Eduarda Bláhy a odchodu z kulturního domu na Rejtech se od r. 2013 Věra Bláhová stala novou hostinskou na sále v Kamenné. K obci měla vřelý vztah – v dětství sem jezdila ke svým prarodičům Zachardovým – a do jisté míry to pro ni byl návrat v čase. Někteří místní se domnívají, že za jejích časů byla v obci nejlepší hospoda všech dob, mimo jiné proto, že nikoho nevyháněla a ochotně čekala až do časných ranních hodin, než odešel poslední štamgast. Sama si však uvědomovala, že takových úspěchů jako v Jílovicích zde dosáhne jen stěží. A byla to pravda: o zábavy, estrády a hudební vystoupení nebyl v Kamenné zájem a na obecní akce docházela jen hrstka lidí. Přesto v hostinci působila až do roku 2015, kdy musela ze zdravotních důvodů skončit.
Věra Bláhová měla po náročných směnách v hospodě jednu velkou zálibu – les. Každoročně od června sledovala počasí a odhadovala, jaká bude úroda borůvek. Jakmile se lesy začaly barvit do modra, vyrážela na svá dobře známá místa. Ačkoliv hospodu často zavírala pozdě v noci, do lesa odcházela už v pět hodin ráno a vracela se až kolem poledne. Tvrdila, že právě tam si nejlépe odpočine od každodenního shonu. Obvykle nasbírala 20–25 kg borůvek denně a za sezónu přibližně 400 kg; v rekordním roce dokonce 750 kg.
Když už věděla, že její zdravotní stav je vážný, řekla svému synovi Mirkovi, že si nepřeje žádný pohřeb. Místo toho bylo 30. března 2024 v kulturním domě v Jílovicích uspořádáno Rozloučení s rockovou Babčou. Za účasti čtyř stovek lidí zde zahrály kapely Sarah, Kraken a Tvojeřeč a připravily rozlučku, která by se jí nepochybně líbila.
Bez povšimnutí nemůže zůstat, že čeřejovská kapela Tvojeřeč, v níž působí i její syn Mirek Pavlica, složila na její počest písničku Babča. Několik veršů této skladby dokládá, jak výraznou osobností Věra Bláhová byla: „Byla jsi pro nás první dáma, proto jsme k tobě vzhlíželi. Byla jsi Babča všemi známá, takhle tě všude každý znal. Teď už ale nejsi mezi náma, toho jsem se bál, vždycky bál, nejvíc bál.“
Vzpomínkami na Věru Bláhovou jsme se na chvíli vzdálili od rejtského kulturního domu. Poté, co jej opustila a provozu se ujal místní spolek SK Rejta, byl název pozměněn na Hostinec Rejta. Kromě akcí, kdy byl zpřístupňován sál, se výčep otevíral vždy v pátek a sobotu. Prvním provozovatelem pod SK Rejta se stal František Weisfeit, po něm následovala Irena Dudová a nakonec Jiří Drahokoupil, poslední zdejší hostinský.
Zájem o kulturní dům výrazně poklesl po roce 2012, kdy byl v Trhových Svinech otevřen nový taneční sál. Všechny plesy se tehdy přesunuly do města a postupně se stranou pozornosti ocitl i samotný lokál. Po odchodu Jiřího Drahokoupila se nenašel nikdo, kdo by chtěl na jeho činnost navázat. Objekt byl proto uzavřen a začal sloužit jako skladovací prostor technických služeb.
V současné době řeší představitelé města Trhové Sviny s obyvateli Rejt, jak by měl být objekt v budoucnu využit. Protože kompletní rekonstrukce by byla finančně velmi náročná a její návratnost mizivá, zůstává další vývoj otevřený. Při tom se zvažují možnosti, které by respektovaly zájmy města i místních lidí.
Rád bych v závěru článku poděkoval paní Anně Hruškové, panu Miroslavu Pavlicovi, paní Mgr. Marii Polákové, panu Miroslavu Steinbauerovi, panu Jiřímu Stodolovskému, panu Janu Špilauerovi, paní Janě Špírkové a panu Bedřichu Štojdlovi, bez jejichž vzpomínek a významné pomoci by článek nevznikl. Ukázalo se totiž, že kulturní dům na Rejtech byl sice fenomén, ale na stránkách kronik i knih se mu dostalo mnohem méně prostoru, než si zasloužil.
