Hostinec U Kudlatů na Rejtech
V našich hospodských článcích se nyní přesuneme na Rejta, která jsou evidována jako jedna z ulic Trhových Svinů, ačkoliv se to může zdát poněkud překvapivé. Původní uliční charakter byl v nedávné době zcela zastřen novou výstavbou. Ještě před revolucí však byla Rejta tvořena pouze několika řadami domů. Jedna z nich se rozkládala při staré cestě od Trhových Svinů k Hrádku, druhá při silnici k Novým Hradům a několik dalších je spojovalo.
K Rejtům patřilo i několik samot roztroušených na loukách ve směru ke kamenolomu. Více než patnáct z nich bylo ovšem ve 2. polovině 20. století kvůli rozšiřování těžebního ložiska vykoupeno a srovnáno se zemí. Paradoxem při tom je, že kamenolom dodnes pohltil pouze zlomek uvolněných pozemků, že ložisko bude v nepříliš vzdálené budoucnosti vytěženo a že se dnes staví nové domy v místech, kde byly zbourány ty původní.
Jedním ze stržených domů byla usedlost čp. 274, jež patřila rodině Kudlatově. Už tehdy stála na úplném okraji původního těžebního prostoru a její osud tak byl bohužel nevyhnutelný. Dávno zbouraný dům ale zůstal v pamětech mnoha rejtských i svinenských obyvatel dodnes – v 1. polovině 20. století se v něm totiž nacházel výletní hostinec, známý a oblíbený cíl nedělních vycházek.
Ještě v 19. století vlastnili toto stavení manželé Šíchovi, kteří se věnovali polním pracím. Na podzim roku 1893 se s jejich dcerou Annou (*1867) oženil kameník Václav Kudlata (*1867) z Trhových Svinů a přistěhoval se do jejího rodného domu. Mezi lety 1894–1909 se mladí manželé stali rodiči pěti děti – synů Jana, Václava, Františka, Josefa a dcery Marie. Prvorozeného Jana postihl tragický osud, když v roce 1915 zahynul na italském bojišti. Bylo mu tehdy pouhých 21 let. Jeho jméno je připomenuto mezi ostatními místními oběťmi válek na pomníku na trhovosvinenském náměstí.
Rodina Kudlatova měla dva hlavní zdroje obživy: provoz hostince a kamenolomu. Právě kamenická práce souvisí s přiženěním Václava Kudlaty, který zřejmě na přelomu 19. a 20. století zahájil těžbu kamene v ložisku ležícím mezi starou cestou k Rejtům a hlavní silnicí k Bukvici. Nevelká jáma o rozloze 0,3 ha se během let příliš nerozšířila, pouze prohloubila, a tak si svůj původní kruhový půdorys uchovala do dnešních dnů. Na jedné její straně jsou navíc dosud patrné kamenné terasy, odstupňované přibližně po dvou metrech, z nichž se kámen odlamoval.
Druhým provozem bylo pohostinství nacházející se v jedné z místností Kudlatovic domu. Nedílnou součástí bylo venkovní posezení pod vzrostlým stromem před stavením, které dokázalo v letních měsících přilákat spoustu zákazníků. Zásluhu na tom měly i vyhlášené sýrové homolky paní Kudlatové a skutečnost, že dům stál u spojovací cesty mezi Trhovými Sviny a Rejty. Díky tomu byl lokál hojně navštěvovaný obyvateli obou sídel.
O nedělích se tu dveře netrhly již od samého dopoledne, neboť sem zavítalo mnoho sousedů z Rejt po slavnostní mši ve svinenském kostele. Zatímco panímámy spěchaly k plotnám dovařit oběd, pánové se usadili v hostinci a čekání na poledne si krátili popíjením piva, kořalky a povídáním o každodenních radostech i starostech. Neděle byly v jejich životech jedním z mála dnů, kdy si mohli se svými příbuznými a známými užít zasloužené chvíle odpočinku.
K významným změnám v obou provozech došlo po roce 1913, kdy Václav Kudlata předčasně zemřel. Lze odhadovat, že nedlouho poté byla ukončena i těžba v lomu, neboť se žádný z potomků nevydal v otcových kamenických šlépějích. Jako důkaz tohoto tvrzení může posloužit třeba popis města z roku 1922, zhotovený tehdejším kronikářem Františkem Bočkem, v němž se uvádí, že ložisko je již zatopené.
Ke Kudlatovu lomu se traduje historka z konce druhé světové války. Ustupující němečtí vojáci vyjeli z Trhových Svinů v polopásovém obrněnci, takzvaném haklu, a aby zmátli přicházející Rusy, vyskákali z vozu a nechali ho jet bez posádky. Podle všeho se však v jeho cestě ocitl lomeček a vůz skončil na úplném dně. Vzhledem k tomu, že hloubka lomu měla původně dosahovat více než dvaceti metrů, nepodařilo se nikomu k vozidlu později dostat a ověřit pravdivost příběhu. Ve 2. polovině 20. století navíc zaměstnanci státních statků zaváželi prohlubeň sutí a kamením z polí, čímž se hlubina znatelně zmenšila na současnou, sotva poloviční hloubku. Jak udávají někteří pamětníci, důkazy o přítomnosti vojenské techniky přinesli až po mnoha letech potápěči, kteří ve vodě nalezli kovové sedimenty.
V současné době vlastní lom soukromá osoba, od níž si ho pronajímá Jihočeský územní svaz ČRS. Jako jeden ze svých revírů jej spravuje místní organizace Českého rybářského svazu v Trhových Svinech, která zde vysazuje především takzvané bílé ryby (cejny, perlíny a plotice), kapry a dravce, například štiky a okouny. Děje se tak většinou při výlovech nedalekého Velkého rybníka a bývá sem převezeno přibližně 50–100 kg ryb.
Dostatek vody v lomu zajišťují silné spodní prameny. Během celého roku se zde drží stabilní vodní hladina, a to včetně horkých letních měsíců, kdy dochází pouze k minimálnímu odparu. Prakticky se však jedná o stojatou vodu bez jakéhokoliv přítoku a odtoku, která v zimě snadno zamrzne. Kvůli tomu není chov ryb na tomto místě příliš efektivní.
Na základě těchto informací lze takřka s jistotou vyloučit historky o „obrovském“ sumci, který se má vodami lomu prohánět. Takto velká ryba samozřejmě vyžaduje vyšší množství kyslíku a při zamrznutí by uhynula mezi prvními. Ještě více scestná je legenda o dvoumetrové štice – největší chycený kus v celé České republice totiž dosahoval 137 cm, což má ke dvěma metrům skutečně daleko.
Jiné osudy měl hostinec. Po Václavově smrti přešla koncese na manželku Annu, která na dosavadní provoz navázala. O hosty neměla nouzi, a tak mohla ve 20. letech 20. století rozšířit stávající nabídku o prodej likérů a pálených nápojů. K ruce jí navíc byl po celou dobu syn František, který hostinec v roce 1936 po matce převzal. O sedm let později Anna Kudlatová ve svých 77 letech zemřela.
František Kudlata zůstal na rozdíl od všech svých sourozenců svobodný. Osud však způsobil, že jeho bratr Václav zemřel v mladém věku a zbyla po něm manželka Anna s dětmi. František se proto bratrovy rodiny ujal a coby švagr a strýc se o ni dobře postaral.
Hostinec U Kudlatů fungoval nejpozději do přelomu 50. a 60. let 20. století. Poté se majitelé rozhodli jeho činnost ukončit. V roce 1962 se k nim přistěhoval syn Josef Kudlata s manželkou a třemi dětmi, který přestavěl původní sál na ložnici. Zdánlivě idylickou budoucnost ovšem narušil jiný problém v podobě rozmáhající se těžby v blízkém kamenolomu. Kudlatů dům, stojící odnepaměti uprostřed místní malebné přírody, se náhle ocitl v centru průmyslové zóny. Správa kamenolomu se proto rozhodla nemovitost odkoupit.
Okolo roku 1964 odešli ze stavení František a Anna Kudlatovi, kteří se přestěhovali do domu po rodině Šumanově v ulici Branka v Trhových Svinech. Ačkoliv nesli stejné příjmení a na leckoho mohli působit jako manželé, nebyli sezdaní, a navíc ani nebyli partneři. Do konce svých dnů tak spolu žili jako švagr se švagrovou (nebo, jak se říká, jako bratr se sestrou). Rodina syna Josefa zůstala „na lomech“ do roku 1966. Pak byla přinucena vykoupený dům opustit.
V rodině Kudlatově se vzpomíná, že ačkoliv byl jejich dům ve srovnání s okolními prodanými nemovitostmi v nejlepším stavu, vyplatila správa lomu Františku Kudlatovi nejnižší částku. Podle pamětníků byla usedlost při výstavbě drtiče a administrativní budovy využívána zaměstnanci OSP, kteří si v ní zřídili provizorní zázemí. Jakmile svou práci dokončili a lom byl uveden do provozu, bylo stavení srovnáno se zemí. Po něm přišly na řadu i další domy v blízkém okolí.
Když někdo nezasvěcený dnes přijde do těchto míst, sotva ho napadne, že se prochází „městem duchů“. Kdo se ale pozorně rozhlédne, možná narazí na stopy po zaniklých domech, po lidech, kteří tady dříve žili, pracovali, bavili se a věřili, že zde i zestárnou. Nikdo z nich tehdy netušil, jak rychle se jejich jistoty rozplynou.
Závěr článku bych chtěl věnovat tradičnímu poděkování – tentokrát paní Ing. Heleně Benešové, paní Daně Kříhové, paní Zdeňce Lacinové, panu Zdeňku Česákovi, panu Josefu Kocmichovi, panu Karlu Kubíčkovi, panu Jiřímu Kudlatovi, panu Janu Špilauerovi a panu Čeňku Štojdlovi, díky jejichž vzpomínkám a pamětem mohl vzniknout další příspěvek o starých svinenských hospodách.
Foto: archiv Ing. Heleny Benešové.
