Kulturní dům v Mezilesí
Při minulé návštěvě hostince U Vávrů v Boršíkově jsme zmínili, že se rodina Vávrova podílela i na provozu výčepu v bývalé německé škole v Mezilesí. Tento lokál však fungoval jen krátce a stal se spíše předzvěstí nové kapitoly v životě obce – kulturního domu, k němuž dnes zamíříme.
Obec Mezilesí, do roku 1950 oficiálně nazývaná Trutmaň, byla původně osídlena převážně německým obyvatelstvem a po skončení druhé světové války ji těžce zasáhl odsun. V obci smělo zůstat pouze několik smíšených a českých rodin, tedy Gegnerovi (dvě rodiny), Hoffelnerovi, Leštinovi, Šimákovi, Vackovi, Koktaví a rodina obecního hajného. Všichni ostatní museli zanechat své vybavené domy napospas osudu a urychleně opustit rodnou vesnici. Jen málokdo odešel do Rakouska nebo do Německa ještě před samotným odsunem. Několik obyvatel ovšem před vyhnáním emigrovalo do Švédska, kde byli žádaní jako pracovní síla.
Celé opuštěné území Sudet bylo po válce dosidlováno českými občany z vnitrozemí. Nezpochybnitelným faktem přitom je, že v prvních měsících zamířilo do opuštěných, zato plně vybavených domů mnoho lidí s nepříliš dobrými úmysly a vidinou rychlého zbohatnutí. Nikdo z nich ovšem nehodlal v pohraničí zůstat natrvalo. Během několika dnů, týdnů či měsíců tak řada usedlostí opět zela prázdnotou. Nové obyvatele, kteří sem přišli v dalších vlnách, už vítaly jen holé stěny. Německé bohatství bylo dávno pryč (Rychlá, 2025).
Mnozí z těch, kteří do Mezilesí přišli s upřímnou snahou začít nový život, zde však nakonec také dlouho nevydrželi. Brzy totiž zjistili, že si na nehostinné podmínky pohraničí, těžkou rolnickou práci spojenou s obděláváním podhorských políček a minimum pracovních příležitostí mimo zemědělství nezvyknou. V Sudetech tak nakonec vydrželi jen ti nejodolnější a nejvytrvalejší.
V Mezilesí se traduje, že dosídlení proběhlo ve třech vlnách, přičemž noví obyvatelé, kteří zde zůstali, přišli zejména ve druhé a třetí vlně. Z čistě německé vsi se rázem stala výhradně česká obec a jedinou připomínkou někdejší „německosti“ zůstal název Trutmaň (Trautmanns). Obecní zastupitelstvo se touto problematikou zabývalo v roce 1950 a výsledkem jeho snahy byla úřední změna názvu na Mezilesí. O poloze vesnice „mezi lesy“ bychom však mohli polemizovat.
Poválečné osudy nás zavedly daleko od hospodského života v obci, k němuž se nyní vrátíme. Po roce 1945 se ocitla bez využití obecní budova bývalé německé školy čp. 21. V 50. letech 20. století byla proto přeměněna na výčep, který dosud ve vesnici chyběl. Jeho příležitostným provozem byl pověřen boršíkovský hostinský Ladislav Vávra.
Pro obec se stovkou obyvatel byl takový provoz dostačující. Když však bylo Mezilesí v roce 1961 administrativně připojeno k Čížkrajicím, stalo se společným zájmem obyvatel všech částí – Boršíkova, Čížkrajic, Chvalkova i Mezilesí – přispět k občanské vybavenosti a postavit kulturní dům, který by se stal dějištěm místních kulturních akcí a později i zázemím pro SSM.
Jako ideální místo pro nový „kulturák“ se jevil opuštěný statek čp. 9 v Mezilesí, který původně vlastnila rodina Straussova, avšak „po chalupě“ se zde říkalo U Lukschů. V čížkrajické kronice je stavení rodiny Straussovy zmiňováno v souvislosti s ničivým požárem roku 1911, k němuž došlo po úderu bleskem. Kromě této usedlosti tehdy vyhořely i sousední domy čp. 8, 10 a 11.
Ze sčítacího archu z roku 1921 vyplývá, že majiteli domu byli manželé Johann a Veronika Straussovi, kteří se živili zemědělstvím. Kvůli jejich německému původu je však postihl poválečný odsun a nový domov posléze našli v Horních Rakousích. Rozlehlý, čtyřboký statek následně zůstal neosídlený a přešel do majetku obce.
Stavební práce na domě kultury se rozběhly začátkem 60. let 20 století. Úkol byl jasný – přestavět průčelí domu s okny nasměrovanými k návsi na plnohodnotný sál s pódiem, tanečním parketem a sezením podél stěn. Součástí úprav byl i vznik velkého výčepu, který měl při tradičních kulturních akcích poskytnout dostatek místa pro čepování piva, rozlévání kořalky i vaření kávy. Po brzkém završení všech prací zde byly uspořádány první akce, jejichž zajištěním byli zpočátku pověřeni manželé Josef a Karolína Vávrovi.
Takřka okamžitě se však ukázalo, že kulturní dům místním a přespolním obyvatelům nedostačuje. K vyřešení neuspokojivé situace napomohl příhodný tvar objektu, jenž uzavíral uprostřed svých čtyř stran rozlehlý dvůr. Právě ke straně do dvora se po roce 1968 podařilo dostavět přístavbu a propojit ji s původním sálem. Díky tomuto kroku zmizely lavice a stoly ze sálu a přesunuly se do přístavby. Kapacita kulturního domu se navíc z původního počtu šedesáti míst dvojnásobně navýšila.
Vedení spotřebního družstva Jednota si mezitím povšimlo, že se sál otevírá jen několikrát do roka a po většinu roku nemají štamgasti kde posedět u piva. Z toho důvodu se rozhodlo, že v obci zřídí prodejnu lahvového piva. Na přelomu let 1964/1965 se dohodlo s paní Růženou Hoffelnerovou a začalo do jejího domu čp. 28 pravidelně dovážet přepravky s lahvovým Samsonem, červenou a žlutou limonádou a cigaretami (Lípy, Globusky, Partyzánky, Startky a Sparty). Dovezené zboží paní Hoffelnerová vždy uskladnila ve studeném lochu a nejčastěji v pátek a sobotu je prodávala. Se zakoupenými nápoji a kuřivem se pak štamgasti obvykle usadili na prahu ve dvoře.
Vraťme se nyní zpět do kulturního domu. Provoz výčepu převzali od druhé poloviny 60. let 20. století manželé František a Růžena Hoffelnerovi. Od místního národního výboru to byl poměrně prozíravý krok. Jednota totiž pravidelně zásobovala domácí prodejnu paní Hoffelnerové a před místními akcemi mohla snadno dovézt spolu s obvyklou objednávkou i několik sudů piva. Bylo ovšem zvykem, že veškeré zboží vyložila u Hoffelnerů, a ti pak museli sudy převézt na kárce až do kulturáku na kopečku.
Manželé Hoffelnerovi zajišťovali všechny akce v kulturním domě do té doby, než obě jejich dcery nastoupily do školy a paní Růžena začala pracovat v autoservisu. Kvůli tomu se rozhodla ukončit prodej lahvového piva, který už v Mezilesí nikdy nebyl obnoven, a spolu s manželem se vzdala i provozu kulturního domu. Ten byl poté svěřen opět manželům Vávrovým, kteří už s jeho vedením měli zkušenosti z minulých let. Po Josefově smrti v roce 1977 se o provoz starala paní Karolína sama. Nápomocni jí však byli synové Josef a Ladislav i další příbuzní.
Roku 1976 byly Čížkrajice se všemi svými částmi připojeny na základě úředního rozhodnutí k Trhovým Svinům. Na provoz kulturního domu v Mezilesí to ale nemělo žádný vliv. Nadále se zde konaly tradiční akce jako masopust, hasičský a myslivecký ples, hojně navštěvované i obyvateli Trhových Svinů. Vedle toho v prostorech zasedaly volební komise, místní spolky zde pořádaly valné hromady a ženy pravidelně cvičily. Neměli bychom zapomenout ani na zdejší SSM, pro nějž se kulturní dům stal základnou. V roce 1971 byly pro účely jeho klubovny přestavěny maštale v jižním traktu budovy.
Oblíbenou akcí se také stalo promítání filmů pro děti i dospělé. Ještě před připojením k Trhovým Svinům zakoupil Místní národní výbor v Čížkrajících promítací zařízení a naproti tanečnímu parketu zřídil okno pro jeho umístění. Obvykle každou neděli se tak sál proměňoval v kino.
Vedení Oborového podniku Šumava tehdy dokonce uvažovalo, že objekt odkoupí a zřídí v něm školicí zařízení. K tomu naštěstí nedošlo. V 90. letech 20. století totiž docházelo k výrazným změnám v organizaci zemědělských podniků a takovéto centrum by zcela ztratilo význam.
Po roce 1989 se na schůzích trhovosvinenského zastupitelstva začaly poněkud překvapivě skloňovat možnosti prodeje mezileského kulturního domu. Čížkrajičtí si dobře uvědomovali, že by měl takový krok nedozírné následky a ztráta jediného sálu na území obce by těžce zasáhla místní kulturní a společenský život.
Nakonec se tato kauza stala jedním z důvodů, proč se Čížkrajice rozhodly pro obnovu vlastní obecní samosprávy. Tuto změnu fakticky inicioval a vyřizoval Stanislav Skamene, kterému při tom úzce spolupracoval s tehdejším trhovosvinenským starostou Ing. Františkem Stráským. V červnu roku 1993 bylo vypsáno referendum, určené pro obyvatele dotčených obcí. 95 % hlasujících vyslovilo pro oddělení. Od 1. ledna 1994 se tak Čížkrajice s částmi obce Boršíkov, Chvalkov a Mezilesí znovu staly samostatnou obcí.
Podle Ing. Petra Skamene, současného starosty Čížkrajic, má kulturní dům v Mezilesí nezastupitelný význam. Obec proto na jeho údržbu a opravy pravidelně vyčleňuje finance ze svého rozpočtu. V posledních letech proběhly sanační práce, byla stabilizována terasa a položena nová dlažba ve výčepu a na toaletách.
Po revoluci se kulturní dům proslavil díky diskotékám. Nejprve je pořádala skupina kamarádů z Čížkrajic, kolem roku 2000 na ně navázal Petr Bedlán. Tradici těchto zábav se však nepodařilo v Mezilesí dlouhodobě udržet. Na přelomu století provozoval hostinec v prostorách klubovny též Petr Vondruš.
V současné době se zde obvykle konají tři akce ročně – maškarní bál, masopust a halloween. Místo je ale nadále „živé“ i díky provozu penzionu v zadní části budovy. S nápadem přestavět nevyužívané stodoly na penzion přišla v roce 2009 paní Alena Tripesová. Po dohodě s obcí si celý komplex kulturního domu pronajala a na vlastní náklady, částečně pokryté dotací, prostory zrekonstruovala.
Díky tomu vzniklo pět apartmánů, z nichž každý tvoří dvě místnosti a koupelna. Celkem je k dispozici 23 lůžek s možností přistýlky. O penzion projevují zájem především skupiny přátel vyhledávající klidné prostředí. Během pobytu mohou využívat bazén v uzavřeném dvoře, ale také výčep a celý prostor sálu, kde je k dispozici stolní fotbal a pingpongový stůl.
Kulturní dům v Mezilesí vlastně nebyl nikdy hostincem v pravém slova smyslu. Přestože se v porevolučním období objevilo několik pokusů, aby byla k pohostinským účelům v letních měsících využita alespoň terasa, ze všeho nakonec brzy sešlo. V obci totiž není po hospodě poptávka a její roli plně zastává kulturní zařízení v Čížkrajicích. Přesto je však tento kulturní dům s místním společenským životem spjat natolik pevně, že v naší sérii nemohl chybět.
Závěrem bych chtěl poděkovat paní Růženě Hoffelnerové, panu Ing. Jiřímu Markovi, panu Ing. Petru Skamene, paní Lence Štantýské, panu Josefu Štantýskému, paní Aleně Tripesové, paní Jiřině Vávrové a panu Ladislavu Vávrovi, bez jejichž přispění by článek nemohl vzniknout.
Použitý internetový zdroj:
RYCHLÁ, Zuzana, 2025. Noví lidé do pohraničí: Jak vypadalo poválečné osídlování Sudet? Online. 100+1 zahraniční zajímavost. Dostupné z: https://www.stoplusjednicka.cz/novi-lide-do-pohranici-jak-vypadalo-povalecne-osidlovani-sudet. [cit. 2026‑05‑15].
Penzion Mezilesí, 2021. Fotogalerie. Online. Dostupné z: https://www.penzionmezilesi.cz/galerie/. [cit. 2026-05-15].
