Hostinec U Smrčků na Rejtech
Povídání o hostinci U Kudlatů nás v minulém čísle Trhovosvinenských listů zavedlo na Rejta, kde ještě chvíli zůstaneme. Kudlatovi zdaleka nebyli jediní, kdo začal na Rejtech podnikat v pohostinských službách. Už před nimi si rodina Smrčkova otevřela lokál ve svém domě čp. 375, stojícím vlevo od staré cesty do Hrádku.
Manželé Smrčkovi se pro založení hostince rozhodli v roce 1878. Ani jeden z nich přitom neměl s obdobným provozem žádné zkušenosti. František Smrčka (1842–1918) se staral o hospodářství a jeho manželka Marie (1842–1925), dcera svinenského řezníka Rudolfa Galačínyho, mu se vším pomáhala. V době, kdy lokál slavnostně otevřeli, byli již rodiči tří dětí – dcer Marie, Františky a syna Josefa. Nejmladší Jan se narodil až poté, v roce 1880.
Díky své poloze u hrádecké cesty se hostinec brzy stal vyhledávaným místem. Návštěvníci přicházeli z Trhových Svinů, Hrádku, Olešnice a samozřejmě i z Rejt, především z první neboli horní části. Zatímco dnes Rejta působí jako jedna velká vesnice tvořená spletí dlouhých ulic i krátkých uliček, dříve se skládala pouze z domů podél cest k Hrádku a Novým Hradům a z několika chalup roztroušených mezi těmito ulicemi.
Podle vzpomínek Zdeňka Steinbauera se Rejta dělila na první a druhou část, za jejichž střed byla považována místní kaple Nanebevstoupení Páně. První Rejta byla tvořena zástavbou podél cesty od Velkého rybníka a lomů směrem k Hrádku. Druhá Rejta se nacházela jižně od kaple, směrem k novohradské silnici.
Jan Špilauer si naopak vzpomíná na dělení na horní a dolní Rejta se středem na tzv. Kozím plácku. Ten se měl nacházet jihozápadně od kaple, přibližně mezi domy čp. 491 a 540. Podle všeho ale býval níže, v sevření dvou úzkých cest, které vybočují a vedou k hlavní silnici. Název místa se vztahuje ke zdejší zhuštěné zástavbě mezi uvedenými cestami. Všechny domky totiž mohly mít jen malé dvorky a majitelé proto obvykle chovali jen jednu nebo dvě kozy. Podle této teorie odpovídala horní Rejta prvním Rejtům a dolní druhým.
Hostinec U Smrčků byl tradičně navštěvován spíše obyvateli horních Rejt, kteří jej měli po ruce. Lidé zdola mířili častěji do hostince v domě čp. 438 (U Vecků, dnes Na Tahu). Možná vás při těchto úvahách napadne stejná myšlenka jako mě: ne nadarmo byl místní kulturní dům postaven na přelomu 50. a 60. let 20. století ve středové části lokality, poblíž kaple, u které se Rejta dělí, aby cesta k němu byla pro hosty z obou částí stejně pohodlná a aby to nikdo z nich neměl k sálu příliš daleko.
Vraťme se nyní zpátky ke Smrčkům. Místnost, která byla koncem 70. let 19. století přeměněna na lokál, se nacházela v přední části domu. Dvě okna s výhledem do ulice poskytovala hostinským i štamgastům, sedícím kolem čtyř stolů, přehled o tom, kdo uhání po cestě k Hrádku, ke Svinům a kdo se ubírá k nim do hospody. Příchozí vždy vstoupili vraty do průjezdu a dveřmi po levé straně vešli přímo do výčepu.
Hned vedle lokálu byla kuchyně majitelů, vybavená podlouhlým stolem. Kolem něj sedávali štamgasti většinou ve všedních dnech, aby hostinský nemusel kvůli pár lidem vytápět celou šenkovnu. Pivo bývalo uskladněno ve starobylém sklepě. Vcházelo se sem z chodby po schodišti vytesaném do kamene. Díky tomu, že sklepní stěny byly kamenné, držel se zde ve všech ročních obdobích příjemný chlad a zlatavý mok se v sudech nekazil.
Po smrti Františka Smrčky pokračovala v provozu lokálu jeho manželka Marie, která postupně předávala otěže synu Janovi. Když v roce 1925 zemřela i ona, byl Jan již natolik zaučen, že mohl hostinec okamžitě převzít. Provoz byl tedy zajištěn bez jakéhokoli přerušení, a ačkoliv docházelo ke změnám držitelů hostinské koncese, na hosty to prakticky nemělo žádný vliv.
Z roku 1923 pochází zajímavá statistika, uvedená v knize Josefa Johna Mé, tvé, naše Trhové Sviny. Podle ní meziročně evidovala největší výtoč hospoda U Kudlatů, která se těšila vyšší návštěvnosti o víkendech. Druhé místo připadlo hostinci U Smrčků a až na třetím místě zůstala Františka Holubová, která tehdy provozovala hostinec v domě čp. 438. Ve srovnání s nejslavnějšími svinenskými lokály však byla výtoč v rejtských hospodách spíše zanedbatelná.
Hostinský Jan Smrčka měl s manželkou Annou dvě dcery, Julii a Annu. V rodném domě zůstala starší Julie (1920–1995), která se vdala za Karla Steinbauera (1910–1978) z Rejt. Společně pak pomáhali rodičům s prací v hostinci i hospodářství, což obnášelo obdělávání pěti hektarů půdy a obchodování s vepřovým i hovězím dobytkem.
Karel Steinbauer byl známým handlířem a pravidelně vyjížděl se svým dobytkem na tradiční trh do Trhových Svinů. Julie si brzy zvykla, že její manžel nevynechá při žádné ze svých cest návštěvu hostince U Jožky a že se domů vrátí až druhý den. V těchto dnech byla vděčná za pomoc matky Anny, která nikdy neváhala přiložit ruku k dílu. Postupně začali doma vypomáhat i čtyři synové, Karel, František, Jan a Zdeněk, narození mezi lety 1938–1956.
Nejstarší syn Karel byl s prací v hostinci obeznámen nejvíce. Odmala uměl stáčet pivo do patentních lahví, které přinášeli sousedé z Rejt. Jakmile je všechny naplnil, roznášel je po chalupách ve vsi.
Po roce 1948 přešel provoz hostince pod komunální služby a následně pod Jednotu. Steinbauerovi z toho důvodu ukončili živnost a stali se zaměstnanci družstva, což vedle úbytku administrativy nepřineslo žádné výraznější změny.
O osud svého lokálu se Steinbauerovi začali strachovat až koncem 50. let 20. století, kdy byl ve vsi postaven kulturní dům. Když jim však Jednota oznámila, že provoz v jejich hostinci bude zachován, a nabídla, aby chodili při akcích obsluhovat na sál, byli nadmíru spokojeni. Možná vás překvapí, že při bálech nechávali otevřený i svůj výčep a obvykle jej svěřovali dospělým potomkům. Nejeden štamgast totiž vyhledával klidnější prostředí a raději si zašel na „dvě“ ke Smrčkům než do přeplněného kulturáku.
Provoz hospody byl ukončen slavnostní rozlučkou v listopadu roku 1973, kdy hostinští nastoupili do řádného důchodu. Ukončení činnosti kvitovala i Jednota, která čím dál víc upírala pozornost ke kulturnímu domu a snažila se pro něj vytvořit bezkonkurenční prostředí.
Steinbauerovi poté lokál opět přestavěli na obytnou místnost. Zatímco manželé Jan a Julie s matkou Annou žili v domě nadále, dva synové postupně odešli „do světa“ – Karel do Stříbra, Zdeněk do Českých Budějovic. František si postavil dům v sousedství rodičů, Jan zůstal jako jediný ze sourozenců svobodný a rodné stavení neopustil.
Ze všech čtyř synů dnes žije už jen nejmladší Zdeněk, který dům zdědil po svém bratrovi. I když se usedlost pyšní novou, sytě žlutou fasádou a působí udržovaně, kdysi slavná hospoda už žije jen ve vzpomínkách.
V závěru bych rád poděkoval pánům Zdeňku Steinbauerovi, Jiřímu Steinbauerovi a Janu Špilauerovi za poskytnutí potřebných informací, díky kterým mohl článek vzniknout.
Foto: archiv rodiny Steinbauerovy.
