Hostinec U Vávrů v Boršíkově
V minulých číslech Trhovosvinenských listů jsme se přesvědčili o tom, že hospoda byla nedílnou součástí každé větší či menší vesnice. Stejně tak tomu bylo i v nedalekém Boršíkově, kde kromě několika málo let na přelomu 19. a 20. století vždy žilo méně než 100 obyvatel. I přesto zde hostinec vznikl v roce 1872 a v omezeném provozu funguje dodnes.
Dům čp. 1, v němž se hospoda nachází, byl pravděpodobně postaven na počátku 19. století a původně sloužil pouze k obytným účelům. Kdo byl původním vlastníkem stavení, se nám bohužel nepodařilo zjistit. Jisté však je, že ho v druhé polovině 19. století zakoupili manželé Vávrovi z Boršíkova čp. 13 a dali jej svému synovi Františkovi (*1834).
František se spolu s manželkou Annou (*1847) původně věnoval výhradně polním pracím. S myšlenkou založit hostinec přišel na počátku 70. let 19. století. Pro potřeby lokálu přestavěl jednu místnost s vchodem ze dvora a dne 10. října 1872, kdy získal potřebnou hostinskou koncesi, zahájil provoz.
Manželům Vávrovým se postupně narodilo sedm dětí – dva synové a pět dcer. Po smrti Františka Vávry v roce 1907 připadl dům jeho mladšímu synovi Ladislavovi (*1878). Aby chod hostince nemusel být přerušen, zažádal nový majitel ještě v témže roce o koncesi na své jméno. Přidělena mu však byla až v září následujícího roku.
Po otcově smrti čekalo Ladislava období spojené s mnoha výzvami. Nejprve se oženil s Marií Bauernöplovou z Olešnice a v následujících šesti letech se do manželství narodilo pět potomků. Vedle toho musel prakticky ze dne na den převzít hostinec i hospodářství, a aby toho nebylo málo, zahájil roku 1908 rozsáhlé stavební úpravy objektu. V rámci nich byla k přední straně stávajícího objektu ve tvaru písmene „U“ přistavěna budova sálu a v prostranství za domem vznikla venkovní kuželna.
Do sálu se zakrátko přesunul lokál z původního prostoru. Sál byl posléze rozdělen přepážkou na dvě části: vpředu byla šenkovna, vzadu výčep. Podle slovníkových výkladů se jako šenkovna a výčep označuje totéž – místnost určená k čepování nápojů, především lihových. Logicky vzato se v běžné dny sedávalo pouze vpředu a při nejrůznějších slávách se otevírala i zadní část.
Pro představu uveďme, jak vysoké nároky byly na hostinské kladeny již na počátku 20. století. Když se Ladislav Vávra stal majitelem provozu, směl podávat pokrmy, čepovat pivo, prodávat pálené nápoje lihové, kávu, čaj, čokoládu apod. a provozovat povolené hry. Na druhé straně však musel jeho lokál disponovat dvěma místnostmi s minimální výškou 3,20 m, ventilačními okny a větracím průduchem, dále půdou a zdmi, ohnivzdorně oddělenými od stavení.
Specifické požadavky mělo c. k. okresní hejtmanství v Budějovicích i na hygienu: „Záchody oddělení dle pohlaví pořídí se přístupné z chodby. Skluz rourovitý a strmý vnoří se do tekutiny žumpové. Žumpa přiměřeně hluboká musí býti nepropustná, řádně zaklopená a větraná rourkou vyvedenou nad střechu. Močidlo s cementovou omítkou opatří se při odpadu zvonkovým závěrem.“
Poté, co Ladislav dokončil všechny stavební práce a zaběhl se do rytmu rodinného i pracovního života, rozpoutala se v Evropě první světová válka a tvrdě zasála do poklidného života mnoha lidí, včetně rodiny Vávrovy. Hostinský musel ve svých necelých čtyřiceti letech odejít na bojiště, avšak upadl do zajetí a dostal se k 2. střeleckému pluku Československých legií v Rusku. Manželka Marie zatím doma pečovala o rodinu i hospodářství a spolu s dětmi netrpělivě vyhlížela konec války a návrat tatínka.
Všechny útrapy naštěstí netrvaly věčně a Ladislav se živ a zdráv vrátil zpátky domů. Provoz hostince byl následně obnoven a opět se odbýval ve starých známých kolejích. Za první republiky ožíval sál různými tradičními oslavami a zábavami. Velmi oblíbenou událostí byl společenský ples, pořádaný každoročně v únoru. Jako hudební doprovod se obvykle představila dechová kapela, případně hudba pana Dvořáka. Pánové platili za vstup pět korun, dámy čtyři.
Uspořádat zábavu nebylo jednoduché. Jménem Obecního úřadu Čížkrajice se muselo pravidelně žádat u Okresního úřadu v Českých Budějovicích o povolení taneční zábavy a zároveň o prodloužení policejní hodiny ve zmíněný den. Současně s tím se musela úřadu zaplatit takzvaná obecní dávka ze zábav ve výši 100 Kč.
Kdo by si myslel, že hospoda bývala otevřena sedm dní v týdnu, byl by na omylu. Je sice pravda, že kdokoliv kdykoliv přišel na pivo, vždy ho dostal, ale oficiálně bylo zpravidla otevřeno jen v pátek večer a v neděli po celý den. Ačkoliv koncese povolovala podávání pokrmů, Vávrovi nikdy této možnosti nevyužili. V omezené míře se nabízela pouze studená kuchyně; na stole se objevovali slanečci, klobásy nebo sýry pod skleněnou „kopulí“.
Do provozu se postupně zapojil i prostřední syn Josef (1909–1977), kterému byla hospoda oficiálně předána v roce 1943. Po válce se oženil s Karolínou Plchovou (1925–1999) a narodili se jim tři synové, Josef, Václav a Ladislav. Otec Ladislav Vávra, tehdy již dědeček, předání pomyslného žezla uvítal. Na základě úředního povolení navíc od roku 1951 příležitostně chodil čepovat pivo do hostinec v bývalé německé škole v Mezilesí, a tak byl rád, že činnost boršíkovské hospody není závislá pouze na jeho možnostech.
V poválečných letech přinesli Vávrovým starosti vojáci Rudé armády. V jejich lesích nedaleko Svaté Trojice postavili dřevěné lágry a po dobu dvou měsíců je obývali. Když Sověti koncem roku 1945 odešli, zůstaly po nich velké škody. Josef Vávra se rozhodl situaci řešit s Okresním národním výborem v Českých Budějovicích. Ani ve snu ho nenapadlo, že se kauza potáhne až do konce 40. let 20. století.
Ve svém dopise, adresovaném ONV, Josef Vávra oznámil, že stavba lágrů poškodila jeho téměř sedmdesátiletý borový les o výměře 0,30 ha, včetně 10 m3 dřeva určeného pro dřevoplyn. Škody odhadl na 15 000 Kč. Korespondence se vlekla až do roku 1948. Tehdy referent ONV konstatoval, že „škoda nebyla svědecky prokázána“ a že má majitel po téměř třech letech dohledat další svědky. Na konci dopisu připojil úředník skoro ironickou poznámku: „Oznamte, zda Vám byla na tyto škody poskytnuta již nějaká náhrada…“
K tomuto dotazu se Josef vyjádřil stručně: „Náhrada škody mně nebyla poskytnuta žádná!“ Jak případ nakonec dopadl, není známo. Pokud však Vávrovi někdy obdrželi alespoň část náhrady, muselo to být v době, kdy už v kladné vyřízení své žádosti ani nedoufali.
Po roce 1948 a nástupu KSČ k moci docházelo v soukromých provozech k nuceným změnám. Do středu zájmu se nejprve dostávaly provozy ve větších městech, poté i na vesnicích. Ani hostinec v Boršíkově neunikl pozornosti straníků a na počátku 50. let 20. století byl provoz začleněn do struktury konzumního družstva Rovnost. Nedlouho poté se stal součástí Jednoty.
Z rozhodnutí družstva byl lokál v roce 1960 opět přesunut do původní místnosti, do níž se vcházelo přes dvůr. Celý sál byl pak přestavěn na prodejnu a sklad. Kvůli tomu Jednota vybourala dveře i obě okna v průčelí a nahradila je prosklenou výlohou, typickou pro obdobné prodejny.
Josef a Karolína byli zaměstnanci družstva od 50. let, kdy vedli jak hospodu, tak obchod s nejnutnějším, trvanlivým zbožím. V souvislosti s rozšířením prodejních prostor se Jednota usnesla, že Vávrovi budou nově zajišťovat pouze provoz hospody a obchod bude svěřen dvěma prodavačkám. Brzy si však úředníci povšimli, že Josef ještě navíc působí jako tesař v JZD Kamenná a oficiálně mu ukončili pracovní poměr u Jednoty. Jako hostinská tak byla vedena pouze paní Karolína. Její manžel jí ale se vším pomáhal a v hospodě jí byl neustále k ruce.
Kolem rok u 1961 zemřel starý hostinský Ladislav Vávra. Jeho syn se snachou hospodu vedli ještě asi deset, než ji předali svému nejstaršímu synovi Josefovi, pozdějšímu tajemníkovi Místního národního výboru v Čížkrajicích. V té době ovšem Jednota postavila novou prodejnu v Čížkrajicích, a nechala proto uzavřít menší obchody v místních částech – u Vávrů v Boršíkově a u Káplů na Chvalkově.
Josef Vávra ml. vedl hostinec na dohodu mezi lety 1972–1976. Když se však oženil a odstěhoval se do Tábora, ujala se provozu opět jeho maminka Karolína Vávrová. Činnost hospody ale postupně utichala. Na vině bylo zřejmě otevření kulturního domu v sousedním Mezilesí a v mnoha blízkých obcích i postupné vylidňování vesnice.
Výše jsme zmínili, jak to v hospodě bylo s občerstvením, ale zatím jsme se nedostali k nápojům. Pokud se zaměříme nejprve na pivo, bezkonkurečně nejprodávanější tekutinu, zjistíme, že jeho nabídka se v průběhu let různě proměňovala. Za první republiky byl na čepu Budvar, později vystřídaný Samsonem a českokrumlovským Eggenbergem. Nabídka se nakonec ustálila na Budvaru. Pestřejší byla nabídka lihovin. Nechyběla šaltreska, bylinný likér Praděd, modrá Raketa, prémiová vodka Stoličná, destilát Stará myslivecká nebo gruzínský pětihvězdičkový rum.
V lokále se také prodávalo kuřivo všeho druhu, např. cigarety Alky, Lípy nebo Petry, a zákazníci prý „kouřili jak duhy“. Také se tu scházeli karbaníci z širokého okolí a po celé nedělní odpoledne hráli karty. Vávrovi pro ně mívali vyhrazený speciální stůl se šuplíky na všech stranách, do nichž si hráči ukládali vyhrané peníze.
Po roce 1989 převzal provoz nejmladší syn Karolíny Vávrové, Ladislav. Za jeho působení se hostinec vrátil zpět do sálu a proběhlo několik důležitých úprav vnitřních prostor. Po získání koncese zpřístupňoval hospodu jen příležitostně – hlavně při místních setkáních, tradičních vesnických událostech a soukromých oslavách.
Dnes hospodu několikrát do roka otevře syn Ladislava a Jiřiny Vávrových, jmenovec Ladislav Vávra, s manželkou Markétou. Tradičně se zde konají myslivecké schůze a poslední leče s bohatou tombolou, soukromé pánské a dámské večírky a oslavy narozenin. Za doprovodu dechové hudby zde bývá zakončen první den čížkrajického masopustu.
Dostáváme se ke konci naší další, již pětatřicáté hospodské cesty. Rád bych v závěru poděkoval paní Jiřině Vávrové, paní Markétě Vávrové, panu Ladislavu Vávrovi a panu Ing. Ladislavu Vávrovi za poutavé vyprávění o jejich hostinci a popřál jim hodně štěstí a nadšení pro udržení provozu v dalších letech i úspěšné zvládnutí plánované rekonstrukce. Hospoda v Boršíkově si pro svou dlouhou tradici i starosvětský půvab zaslouží, aby zde zůstala pro příští generace jako připomínka starých, dobrých časů.
Foto: archiv rodiny Vávrovy a Krebsovy.
