Hostinec U Šenkýřů v Otěvěku
Abychom mohli zakončit naši návštěvu otěvěckých hostinců, musíme zavítat do posledního z nich, který jsme při naší cestě zatím míjeli – někdejší lokál v domě čp. 42 u hlavní silnice, jemuž se historicky přezdívalo U Němců nebo U Šenkýřů. Samotnému stavení se dodnes říká Staňkovina, i když si nikdo z místních v této chalupě žádného Staňka nepamatuje.
Podle zjištění Daniela Kováře zde byla hospoda, založená Františkem Táchou, již před rokem 1865. Krátce poté zakoupili budovu manželé Jan a Žofie Vávrovi a na pohostinské služby navázali. Po Vávrově smrti zůstala Žofie v domě sama se čtyřmi dětmi. Tíživá situace ale brzy vzala zasvé: v roce 1888 si dvaačtyřicetiletá majitelka vzala za muže o deset let mladšího nádeníka Václava Štěpána (*1856). Do hospodářství i hostince se tak vrátila potřebná mužská ruka, a ještě nadto se do roka narodil manželům potomek, syn Václav.
Otěvěcké hospodě se začalo lidově říkat dolní, aby se odlišila od Traupova hostince, jemuž se naopak přezdívalo horní. V oficiálních dokumentech se pro její označení používalo prostého názvu hostinec v Otěvěku čp. 42, aniž při tom bylo užito jména majitelů.
Výhoda nově založeného hostince spočívala v tom, že stál přímo u hlavní silnice z Českých Budějovic do Rakous, a tak byl hojně navštěvován formany a honci dobytka. Blízká vzdálenost od Trhových Svinů pak dokázala přilákat i svinenské návštěvníky, kteří se sem chodili zvlažit zlatavým mokem při svých nedělních vycházkách. V zahradě pod obrovskými lipami se nacházel kuželník.
Vchodové dveře do budovy byly umístěny ze strany od silnice, přibližně uprostřed frontální zdi. Příchozí jimi vešli přímo do sálu, který nebyl příliš velký, ale pro Otěvěk zcela dostačující. Pokračoval-li návštěvník rovně, narazil na protější straně na dveře vedoucí do dvora, v němž mimo jiné býval suchý záchod. Pěšinou zvanou Drážky pak bylo možno projít mezi ploty na náves ke kapličce. Hosté si tudy často krátili cestu do hospody i z hospody.
Vraťme se nyní zpět do sálu. Po jeho pravé straně byl vchod do bytu majitelů. Samotný sál byl dějištěm kulturních a společenských akcí, při nichž se obvykle sešla celá vesnice. Po obou stranách prostoru byly rozmístěny stoly. Několik stolů, kolem kterých zpravidla sedávali muzikanti a mládežníci, stálo i ve výklenku na zadní straně. V průčelí vlevo pak bylo provizorní dřevěné pódium.
Po roce 1900 předali manželé Štěpánovi hospodu dceři Rosalii Vávrové a jejímu manželovi Vojtěchu Pancířovi. Ti zde však působili pouze dva roky a poté se přestěhovali do Březí, kde zakoupili od manželů Holinkových dům s hostincem čp. 6 a začali točit pivo tam.
Hostinec v Otěvěku tak zůstal nakrátko prázdný. Ještě v roce 1902 se však Štěpánovi přestěhovali na výminek a dům i s lesními a polními pozemky o přibližné rozloze osm hektarů prodali novomanželům Františku a Františce Buřičovým z Otěvěka. Mladí manželé se krátce po svatbě s chutí pustili do provozu hostince, což bylo poměrně náročné. V rychlém sledu se jim totiž narodilo hned pět dětí: Františka, Marie, Jan, František a Petr. Vedle toho obstarávali i všechny své polnosti a věnovali se hospodářským pracím.
K tragickému osudu synů Jana a Františka se vyjadřuje kronika divadelního spolku Klicpera v Otěvěku. První jmenovaný, narozený v roce 1903, se vyučil řezníkem a posléze pracoval v Praze. V roce 1928 byl kdesi na pražských železničních kolejích nalezen mrtev. Podle všeho se jednalo o loupežné přepadení a vraždu.
Ani o tři roky mladší František, zaměstnaný jako sklepmistr v pivovaru v Třeboni, neměl na růžích ustláno. Na Velký pátek roku 1945 byl z důvodu podpory rodin po popravených českých vlastencích zatčen gestapem a odvezen do koncentračního tábora v Terezíně, kde jej nacisté dne 5. května téhož roku umučili. Jak málo stačilo, aby se František dožil konce války, období, během nějž stál věrně na straně českého obyvatelstva. Kronikář poznamenal, že „všichni s ním ztrácíme dobrého člověka zlatého srdce a hrdinného Čecha“.
V rodné chalupě zůstala nejstarší dcera Františka (1901–1965), která se v únoru 1926 vdala za rolníka Jana Němce (1902–1967) ze Dvorce. Po sňatku se usadili v budově otěvěcké hospody a celý provoz po rodičích Buřičových postupně převzali. Manželé Němcovi se stali oblíbenými hostinskými a již brzy se pro ně vžilo lidové přízvisko Šenkýřů. Zatímco Jan byl mírnější, tolerantnější a ochotně nechával sedět hosty v lokále do pozdních nočních hodin, Františka vládla pevnější rukou a nejednou poslala štamgasty se slovy „A domů!“ do jejich postelí.
Divadelní kronika připomíná i další tragickou událost, která rodinu postihla: dne 3. května 1932 budova hostince do základů vyhořela. Byl to první požár v obci od roku 1888, kdy lehla popelem usedlost čp. 20 (tzv. Buřičovina). Informace o obnově objektu provází ovšem několik nejasností. Jistá je pouze skutečnost, že se obnovy ujal nový hospodář Jan Němec, jemuž se podařilo vystavět zcela nový dům. Kronik rodu Mrázů udává, že se tak stalo až v roce 1945. Podle ojedinělé vzpomínky měla navíc budova před dostavěním vyhořet ještě jednou, což se ale nepodařilo ověřit v žádných písemných dokumentech. Nejpozději po válce byl provoz hostince každopádně obnoven.
I když hospoda v Otěvěku fungovala, místní často dávali přednost Pitálkovu lokálu v Čeřejově, byť se cesta výrazně protáhla. O čeřejovském šenkýři jsme mluvili dosti podrobně již dříve, přesto připomeňme alespoň jeho postoj k přespolním návštěvníkům. Často sem totiž zacházeli nejen lidé z Otěvěku, ale i z Ostrolovského Újezdu. Nejednou se stalo, že šel Pitálek vyprovodit Otěvěcké před hospodu a zahlédl při tom blížící se hosty z druhé vsi. To pak řekl: „Viděls je, voloušky oujezdský?“ Jakmile se ale Otěvěčtí vzdálili, šel Oujezdským v ústrety se slovy: „Viděls je, voloušky otěvěcký?“
Zvláště v letních měsících chodívali naopak do hostince U Pancířů v Březí a vycházku za pivem spojili s osvěžující koupelí v Březském rybníku. I přesto nevnímali manželé Němcovi hostinského Jakuba Pancíře (syna Vojtěcha a Rosalie) jako konkurenta. Když třeba pořádali ve svém lokále taneční zábavu a nesehnali nikoho na pomoc, požádali právě Jakuba, aby k nim přijel čepovat. Svou práci odvedl vždy výborně, ale jeho přítomnost s sebou přinášela logistické problémy. Březský hostinský se totiž dožadoval, aby pro něj Němcovi posílali koňský povoz a v noci ho stejným způsobem odváželi zpět. Kvůli tomu ho žádali o pomoc jen v případech nejkrajnější nouze.
V 60. letech provoz otěveckého hostince pomalu utichal, časy největší slávy měl už za sebou. Přesto se tu nadále pořádaly tradiční hasičské, myslivecké a maškarní bály. Vzhledem k tomu, že Otěvěk byl sídlem MNV, konaly se zde jako na jediném veřejném místě v obci i schůze KSČ. Místní děti musely při těchto příležitostech bavit členy strany přednášením básní nebo zpíváním písní, na což ne všichni vzpomínají dvakrát nadšeně.
Velmi půvabná je vzpomínka paní Jaroslavy Pancířové na zdejší zábavy, které se neobešly bez hudebního doprovodu. Opakovaně sem přijížděla hrát pětice vojáků z Nových Hradů, protože si za svá vystoupení účtovala minimální částky, možná dokonce nic. Problém byl v tom, že se u Němců nevařilo, a tak nebylo možné vojáky nijak pohostit. V Otěvěku se s tím vypořádali svérázným způsobem – každého z nich přidělili jedné místní dívce v podobném věku, ta ho o půlnoční přestávce odvedla domů, připravila mu večeři, a po jídle se společně vrátili zpět do sálu.
I když v chalupě žili manželé Němcovi až do 60. let, od roku 1946 patřilo stavení dceři Marii a jejímu manželu Tomáši Reindlovi. Po smrti šenkýřky Františky Němcové si Reindlovi vzali otce Jana Němce, sužovaného zdravotními problémy souvisejícími s prodělanou mrtvicí, k sobě do Strakonic. Chalupu následně prodali švagrové Anně Reindlové, která také žila v Otěvěku a pocházela z rodu Staňků. Možná právě proto se domu, v němž bývala hospoda, začalo říkat Staňkovina.
Anna Reindlová předala dům svému synu Janovi a jeho manželce Zdeňce. Ti pak společnými silami zajistili rekonstrukci objektu a přestavbu sálu na obytné místnosti. Otěvěčtí ale o „svůj“ lokál nepřišli. Jak jsme psali v minulém čísle naší série, nedlouho poté byl vystavěn a otevřen kulturní dům na návsi, který původní hospodu plnohodnotně nahradil.
Dovolte, abych v závěru opět poděkoval pamětníkům, bez jejichž přičinění by článek nevznikl. Svými vzpomínkami mi tentokrát pomohly paní Marie Kollrosová, paní Dana Nováková, paní Jaroslava Pancířová a paní Jana Šimáková. Děkuji též panu Jiřímu Čajanovi za vyhledání potřebných informací v kronice divadelního spolku Klicpera v Otěvěku.
Foto: archiv K. Čížkové
