Kulturní dům v Otěvěku
Fenoménem 70. a 80. let 20. století se zcela jistě stala výstavba kulturních domů ve větších i menších vesnicích. Jenom v nejbližším okolí Trhových Svinů vznikly „kulturáky“ na Rejtech, v Kamenné, Něchově nebo Otěvěku. Právě poslední jmenovanou ves navštívíme v další části naší série.
Hospodská historie 20. století byla v Otěvěku poměrně bohatá. Do novodobých dějin vstoupily totiž hned dva slavné hostince, U Traupů a U Šenkýřů (Staňků). Po jejich uzavření byla v 70. letech v akci Z zahájena výstavba kulturního domu s hostincem na návsi (čp. 38), který měl navázat na tradici místních hostinců.
O realizaci stavby se postarali obyvatelé Otěvěka. Nejenže zde uplatnili řemeslnické dovednosti ze svých oborů a profesí, ale mnohému se i přiučili. Budova hostince a kulturního domu vznikla v proluce mezi dvěma domy nad návesním rybníkem, přičemž v domě vlevo se již dříve nacházel obchod se smíšeným zbožím. Přímo do proluky pak byl vsazen objekt s lokálem. Samotný sál vybočoval ven z řady a táhl se směrem dozadu. Blok tří domů s „kulturákem“ uprostřed tak vytvářel tvar písmene „T“. Na základě leteckých snímků z tohoto období je patrné, že výstavba postupovala poněkud netradičně – začalo se se stavbou sálu vzadu a až poté byla zastavěna proluka mezi domy vpředu.
Na podzim roku 1977 byly všechny práce dokončeny a kulturní dům se otevřel veřejnosti. Návštěvníci při vstupu nejprve prošli vestibulem, odkud se vstupovalo vlevo do hostince. Z něj vedly dvoje prosklené dveře („lítačky“) přímo do sálu s tanečním parketem a pódiem pro účinkující. Výčep byl od počátku umístěn pouze v lokále, aby neubíral prostor hlavnímu sálu.
Dvěma zaměstnanci Jednoty, kteří byli jako první pověřeni provozem hostince, se stali manželé Miroslav a Jarmila Jindrovi z Otěvěka. Právě oni se významně zasloužili o přípravu taneční zábavy u příležitosti slavnostního otevření kulturního domu. Dodnes se ve vsi vzpomíná, že se tato první akce těšila ohromnému zájmu. Údajně se jí zúčastnilo kolem 250 lidí, na což Otěvěk nebyl tenkrát vůbec zvyklý.
Paní Jindrová zpětně přiznává, že první roky v hospodě byly doslova „záhul“. Lidé z blízka i daleka prý říkávali: „U vás se vždycky tak zalevno ožereme!“ Brzy si museli Jindrovi sehnat další spolehlivé pomocníky, kteří jim vždy byli k ruce při náročných službách. Právě provozní nesli odpovědnost za hladký průběh všech akcí, i když samotnou organizaci zajišťovali členové místních spolků – Československého svazu žen a Sboru dobrovolných hasičů Otěvěk.
V roce 1983 došlo k první změně – manžele Jindrovy vystřídali Jaroslav a Božena Plchovi, také z Otěvěka. K rozhodnutí přiměla manžela paní Plchová, která byla v invalidním důchodu, což se příliš neslučovalo s její podnikavostí a činorodostí. Pan Plch měl stálé zaměstnání; pracoval na lomech jako zásobovač a řidič nákladního auta. S převzetím hospody souhlasil, ovšem pod podmínkou, že si práci ponechá a pohostinství bude obstarávat po večerech. A tak se stalo.
Se svým poměrně dlouhým působením v otěvěcké hospodě se Plchovi rozloučili v roce 1989, kdy provoz předali panu Víškovi. Ten tu však vydržel snad jen tři měsíce a po jeho odchodu se Plchovi vrátili, aby hospoda nezůstávala zavřená. Jejich druhé působení ale skončilo po velmi krátké době, neboť paní Boženu čekala operace kyčelního kloubu a v práci již pokračovat nemohla. V roce 1991 si Plchovi pronajali místní obchod, což bylo fyzicky méně náročné, a jako živnostníci ho provozovali až do roku 1998, kdy pan Plch konečně nastoupil do řádného důchodu.
Po odchodu manželů Plchových převzala provoz hostince Jana Boučková, která jej vedla na hlavní pracovní poměr zhruba v letech 1990–1993. Konec jejího působení v Otěvěku výrazně poznamenalo otevření další otěvěcké hospůdky nazvané U Michala, jež se stala největším konkurentem stávajícího lokálu. Stejně jako vedení Jednoty si paní Boučková dobře uvědomovala, že Otěvěk není příliš velká vesnice, že nechodí pít zdaleka každý a že odchod části zákazníků se velmi rychle projeví v nižších tržbách. Pokračování v plném úvazku proto nebylo nadále reálné.
Po Janě Boučkové převzala provoz hostince na částečný úvazek její teta Milada Jelínková. V té době sice pracovala v trhovosvinenské Gamě, ale s pohostinskou činností měla bohaté zkušenosti. V mládí měla brigádu v hospodě v Ledenicích a později byla zaměstnána v lokále Svatém Janě nad Malší, kde obsluhovala a také vařila jediný pokrm, který se pravidelně objevoval v nabídce – dršťkovou polévku. Ani Otěvěk pro ni nebyl neznámý, protože po revoluci vedla krátce místní obchod.
Paní Jelínkovou práce v hospodě bavila, ale ne vždy byla snadná. Každý den totiž docházela do Gamy a odpoledne, ve čtyři hodiny, už musela otevírat lokál v Otěvěku. Kromě pondělí bylo otevřeno denně a pravidelně přicházelo osm až deset štamgastů. Zavírací hodina byla nejistá – záleželo na tom, jak dlouho se hosté zdrželi. Jednoho z nich, který nebyl místní a docházel ze sousední vesnice, vozila paní Jelínková autem domů, aby mohla konečně zavřít.
Nejnáročnější ovšem bývaly masopusty, maškarní bály a další zábavy, které členové místních spolků pořádali několikrát do roka (obvykle v sobotu). Paní Jelínková musela v těchto dnech zajistit dostatek pití a připravit občerstvení, které běžně nebylo v nabídce – například utopence nebo zavináče. Sama by tak náročné služby zvládala jen stěží, proto se spoléhala na pomoc manžela Romana, syna i dcery. Přesto se po takových akcích nikdy nedostala domů dřív než v neděli kolem páté hodiny ranní. Už v 7.30 se však musela vrátit, uklidit a připravit lokál na odpolední provoz.
Další komplikace přineslo rozhodnutí Jednoty, že se provozu hostince definitivně vzdá. Aby jej paní Jelínková ve vsi udržela, zřídila si živnostenský list a začala podnikat soukromě. Městský úřad v Trhových Svinech jako majitel budovy naštěstí nabídl výhodné podmínky nájmu, takže bylo možné v činnosti ještě pokračovat. Úbytek mladších lidí, kteří dávali přednost hostinci U Michala, i starších, kteří postupně přestávali chodit, se však zastavit nedal.
Vyšší tržby přinášely pochopitelně jen kulturní akce. V běžných dnech se tu zvolna popíjel hlavně točený nebo lahvový Samson. Paní Jelínkové dodnes utkvělo v paměti, že Otěvěčtí preferovali pivo v hnědých lahvích, které prý chutnalo lépe než v zelených. Kávu, čaj nebo něco slaného a sladkého na zub kupovali místní štamgasti spíš příležitostně. Stejně tak tomu bylo i u tvrdého alkoholu – jedna runda se obvykle objednala při oslavách svátků a narozenin, ale v obyčejných dnech téměř nikdy.
Roku 1996 ukončila paní Jelínková své působení v Otěvěku a novým provozním se stal Michal Pancíř, který měl s hostinskou činností taktéž už předchozí zkušenosti. Jak už jsme psali dříve, v roce 1992 si v Otěvěku čp. 64, v přístavbě mezi svým domem a stodolou, otevřel vlastní hostinec. Ten tvořily dvě místnosti: ve větší stál podlouhlý oválný stůl a na stěně byl namalován obraz koně táhnoucího povoz se Samsonem, jehož autorem je Ing. František Kolář. V menší místnosti vpravo od dveří se nacházel výčepní pult, bar a stůl pro deset štamgastů.
Když si Michal Pancíř pronajal kulturní dům, mnohé tím možná překvapil. Ještě větším překvapením však byla skutečnost, že se rozhodl zachovat i lokál ve svém domě – a obojí chtěl zvládat až večer, po práci! Brzy se ale ukázalo, že to možné je a že si tím nevytváří žádnou konkurenci. Hosté totiž často začínali u něj doma a po dvou, třech hodinách, když se jejich počet zvětšil, přesunuli se na náves. Současný provoz obou lokálů fungoval přibližně čtyři roky. Poté se hostinský rozhodl, že si ponechá pouze kulturní dům, který měl pro něj větší význam i perspektivu – díky velkému sálu se zde mohly konat slavné diskotéky.
Předtím, než Michal Pancíř začal provozovat kulturní dům, znal Otěvěk jen tradiční bály a dechovky. Když však na sál přišla „mladá krev“ v podobě Michala a DJ Jimmyho, začaly se každý pátek konat diskotéky pro mladé lidi – tehdy velmi žádané, ale v okolí Trhových Svinů pořádané jen zřídka. V Otěvěku se podařilo zaplnit mezeru na trhu, uspokojit poptávku a proměnit nenápadnou vesnici, kam by z hlavní silnice odbočil jen málokdo, v široko daleko známý pojem.
Ve snaze vylepšit prostředí sálu se Michal odhodlal k rozsáhlé rekonstrukci, která si ovšem vynutila asi rok dlouhé uzavření hostince. Součástí přestavby bylo zřízení baru a výčepu přímo v sále a také oddělených „boxů“ se stoly a židlemi po obou stranách prostoru, což mělo hostům zajistit větší soukromí. Je zřejmé, že těmito zásahy došlo k výraznému zmenšení tanečního parketu. Brzy se však ukázalo, že přestavba nebyla úplně nejšťastnějším nápadem a že přerušení provozu způsobilo trvalý odliv návštěvníků. Podle pamětníků se již nikdy – ani při znovuotevření sálu – nepodařilo otěvěckým zábavám dosáhnout takového věhlasu jako dříve.
V roce 2003 skončil Michal Pancíř definitivně s podnikáním v pohostinství a provoz hostince postoupil svému otěvěckému „skorosousedovi“ Zdeňku Reindlovi. Po jeho krátkém působení se posledním provozovatelem stal Luděk Černý z Kaplice-nádraží. Přestože za jeho časů sláva hostince nadále vyhasínala, stala se přímo v lokále jedna událost, na kterou Otěvěčtí dodnes nezapomněli.
Hostinský byl všem dobře známý svou zálibou v chování zvířat. Pozornosti příchozích hostů nemohl uniknout vlčák, který neustále pobíhal po hospodě, a had v teráriu (údajně krajta). Jednoho rána odemkl pan Černý dveře, vešel dovnitř a uviděl všude po zemi poházené cigarety i pivní půllitry. Okamžitě proto přivolal policisty, kteří místo důkladně prozkoumali a zeptali se, zda něco zmizelo. „Ano, ano, šest kartonů Sparty, osm litrů rumu,“ začal vyjmenovávat pan Černý a vyšetřovatelé brzy popsali sáhodlouhým seznamem celý papír. Při odchodu slíbili, že vše řádně prošetří.
Druhého dne přišli do hospody štamgasti na obvyklé jedno pivo. Jeden z nich si všiml, že se na zemi něco hýbe. S ostatními proto odsunul lednici a zjistil, že se za ní na topení nahřívá had, který utekl z terária, v hostinci udělal paseku a u hostinského i policistů tím vyvolal dojem, že přišla do lokálu nevítaná návštěva v podobě zlodějů. Pan Černý pak uznal, že všechny škody způsobil jeho mazlíček, který záhy putoval zpět do terária. Ještě dlouho se však místní bavili tím, jakýže to zloděj ukradl v hospodě cigarety a alkohol.
Poslední akci – oslavu silvestra – uspořádal Luděk Černý dne 31. prosince 2005. Od ledna následujícího roku pohostinská činnost v obci definitivně utichla, protože se nenašel nikdo další, kdo by měl zájem pokračovat. Město Trhové Sviny převedlo budovu kulturního domu do správy otěvěckých spolků, které ji začaly využívat jako klubovnu. V současné době zde pořádají pět tradičních akcí do roka: oslavu MDŽ, Dne dětí, Dne seniorů, Halloweenu a rozsvěcování vánočního stromku. Bez povšimnutí nemůže zůstat zajímavost, že uprostřed někdejšího lokálu dosud zůstal původní, skoro padesát let starý stůl.
Za spolupráci bych chtěl tentokrát poděkovat paní Miladě Jelínkové, panu Michalu Pancířovi, paní Elišce Plchové, panu Zdeňku Šindelířovi a všem dalším obyvatelům Otěvěka, kteří svými vzpomínkami výrazně přispěli ke vzniku článku.
