Restaurace Na Tahu na Rejtech
Po zastávkách v hostincích v Boršíkově a Mezilesí se v dalším díle naší hospodské série přesuneme zpět na Rejta. Společně zavítáme do jednoho z nejslavnějších tamních hostinců v domě čp. 438, který je široko daleko známý pod dnešním názvem Na Tahu. Než se však dostaneme k jeho novodobým dějinám, vrátíme se na úplný začátek – do 50. let 19. století.
Podle informací v knize Rejta a Svatá Trojice od Daniela Kováře a Jana Štiftera byl dům postaven kolem roku 1857 trhovosvinenským rodákem Janem Steinbauerem. Tehdy zde ovšem ještě žádná hospoda nefungovala. Myšlenku na její zřízení přinesl až další držitel domu, třeboňský rodák Karel Šírek, který získal hostinskou koncesi roku 1879. Na Rejtech hospodařil se svou manželkou Annou a vedle pohostinství se manželé věnovali polním pracím, jak bylo v těchto dobách běžné.
Budova hostince byla poměrně prostorná. Zatímco v její levé části byl výčep, pravou stranu obsazoval sál, v němž se hrávalo ochotnické divadlo, které mělo na Rejtech mnohaletou tradici. Popularita divadla se v obci udržela až do druhé poloviny 20. století, kdy se divadelní zkoušky i samotná představení přesunula do nového kulturního domu.
Velmi zajímavá byla zdejší lednice. Nenacházela se ve sklepě budovy ani ve dvoře, jak bývalo v hospodách obvyklé, ale na druhé straně hlavní silnice, v hlubokém podzemním sklepení umístěném pod kamennou stodolou, která sloužila jako sklad zemědělského náčiní. Do sklepa vedly ze silnice dveře s kamennými zárubněmi a asi sedm schůdků dolů.
Právě v těchto chladných prostorách, kde se celoročně držela stabilní teplota, nechávali hostinští uložené pivo v běžných dřevěných sudech. Během zimy pak nasekali v rybnících led a násypkou jej sypali do lednice, aby se pivo ochladilo. Když v hostinci došel zlatavý mok, vynesli soudek ze sklepa a převalili jej přes silnici do lokálu.
Ačkoliv byla stodola zbourána v 70. letech 20. století, „loch“ o rozměrech 4 × 3 metru se zachoval do dnešních dní. Jeho zajímavou součástí je studánka, z níž vyvěrá silný podzemní pramen. Nikdy nepřeteče a zároveň nikdy nevyschne – i kdyby byla voda vybrána, do rána je studánka opět plná až po okraj. Jedna z pozdějších majitelek pozemku, paní Králová, navíc podotýkala, že nikdy nepila tak dobrou kávu, než kterou uvařila z vody z této studánky.
Po Šírkových převzali dům Petr a Eva Tomkovi, rodáci z Trhových Svinů. Držitelkou hostinské koncese se v roce 1895 stala paní Eva, která tak navázala na své předchůdce. Po první světové zůstala v rodném domě už jen mladší dcera Františka (*1893). Ta se 17. června 1919 provdala za Petra Ziegrossera z Trhových Svinů, vyučeného tesaře, který se po příchodu na Rejta věnoval především zemědělským pracím.
Jak uvádějí Kovář a Štifter, manželství Ziegrosserových se ovšem brzy rozpadlo – prý kvůli nevěře a Petrovým neshodám s tchyní Evou Tomkovou. I proto nebyla hostinská koncese na Ziegrossera nikdy převedena a její držitelkou nadále zůstala paní Eva, tehdy už téměř sedmdesátiletá.
Krátce po rozvodu se Františka provdala za Františka Holuba a zároveň převzala hostinskou koncesi. Ačkoliv provoz hospody nadále udržovala, příliš se jí nedařilo. Dokládá to zápis v knize Josef Johna a Marie Polákové Mé, tvé, naše Trhové Sviny, podle něhož měla Františka Holubová v roce 1923 čtvrtou nejnižší výtoč v Trhových Svinech a vůbec nejnižší výtoč na Rejtech, kde ji předčili hostinští Anna Kudlatová a Jan Smrčka. Františka se proto snažila najít vhodného nájemce a provoz mu předat.
Už roku 1924 převzal provoz hostince nájemník Jan Eibl. O čtyři roky se však manželé Holubovi rozhodli dům prodat. Novými majiteli se stali manželé Tomáš a Albína Fraňkovi z Třebíčka, kteří zde však působili jen krátce. V roce 1931 je vystřídali Jan a Marie Veckovi. Jejich jméno se s hostincem spojilo tak pevně, že se zde říkalo U Vecků ještě dlouho poté, co lokál provozovali jiní hostinští.
V důchodovém věku se Veckovi rozhodli, že lokál pronajmou. Za všechny nájemníky uveďme například pány Dvořáka, Haniga, Chromého nebo Dauteho, kteří zde působili od prvorepublikového období až do převratu. Po smrti manželů Veckových připadl veškerý majetek včetně samotné budovy a polností příbuzným Marie Veckové – rodině Králově z Údolí u Nových Hradů. Zakrátko však došlo ke znárodňování a provoz připadl Jednotě.
Posledními hostinskými před uzavřením lokálu byli manželé Kudlatovi, kteří zde působili od 50. let až do roku 1966, kdy Rejta definitivně opustili a přestěhovali se svými třemi syny do Českých Budějovic. V té době spadal provoz již dávno pod Jednotu. Její představitelé si dobře uvědomovali, že Rejta jsou z hlediska pohostinských služeb dobře zajištěna. Vždyť přímo v centru obce stál nový kulturní dům s výčepem a stále ještě fungoval hostinec U Smrčků. Vedení Jednoty proto po odchodu rodiny Kudlatovy dospělo k závěru, že uzavřením hostince U Vecků odstraní konkurenci kulturního domu a že i přesto budou mít obyvatelé Rejt kam chodit.
V levé části budovy, v místě původního lokálu, zřídilo spotřební družstvo obchod se smíšeným zbožím a sál v pravé části naopak přebudovalo na sklad pojízdné prodejny. Ještě v 60. letech místa obou provozů navzájem zaměnilo – doleva se přesunul sklad, doprava prodejna. Provozem skladu byl pověřen Miloslav Jakeš. Ten si na Rejtech vždy naložil pracovní vůz a vyjel obsloužit okolní obce, které často neměly vlastní obchod, případně nabízely jen trvanlivý a velmi omezený sortiment. Pojízdná prodejna tak často přivážela i zboží, jež bylo v kamenných prodejnách nedostupné.
Sál v pravé části objektu byl naopak přebudován na obchod se smíšeným zbožím, jehož provozem byla pověřena jedna prodavačka Jednoty. V průběhu let se zde vystřídalo několik zaměstnankyň. V 60. letech tu prodávala Marie Pokorná z Trhových Svinů, koncem 70. let Vlasta Pavlíčková ze Žáru a po ní Miroslava Pišingerová z Trhových Svinů.
Jako poslední sem v roce 1984 nastoupila paní Marie Matušková z Rejt, která původně pracovala v bufetu v Trhových Svinech. Když se však uvolnilo místo v prodejně na Rejtech, bylo nabídnuto právě jí jako místní obyvatelce. Pro paní Matuškovou to bylo praktické – jako matce dvou dětí jí vyhovovala kratší pracovní doba a volné víkendy. Později, v 17.00 hod., se zde končilo pouze v pátek.
Až do roku 1989 neprovedla Jednota v budově žádné zásadní změny a nadále tu udržovala obchod se smíšeným zbožím i sklad pojízdné prodejny. Později však začalo spotřební družstvo menší venkovské konzumy postupně uzavírat a Rejta nebyla výjimkou. Veškeré prostory byly nabídnuty k prodeji již v roce 1991 a paní Matuškové bylo přiděleno nové místo ve velkoobchodě Jednoty v Borovanech.
Po revoluci byl všechen znárodněný majetek navrácen rodině Králově, která jej záhy nabídla k prodeji. O pozemek, jehož součástí bylo i sklepení s lednicí, projevil zájem Jiří Stodolovský, neboť se nacházel v sousedství jeho rodného domu. Novými majiteli objektu se stali Vladimír Lepša a Milan Tvaroh, kteří jej koupili společně, avšak hned poté rozdělili na dvě poloviny. V pravé části domu, která po rozdělení objektu získala čp. 489, rodina Lepšova zrekonstruovala původní obchodní prostory a otevřela zde soukromou prodejnu smíšeného zboží, již zcela nezávislou na Jednotě.
O chod prodejny se starala Růžena Lepšová. Její manžel Vladimír mezitím vedl místní pilu, jejíž provoz se však rychle rozšiřoval. Proto bylo nutné, aby se paní Lepšová ujala účetnictví v rodinném podniku. Kvůli tomu odešla z obchodu a za pult se nakrátko postavila její tchyně a jmenovkyně Růžena Lepšová. Ta se zároveň stala poslední prodavačkou v koloniálu na Rejtech. Koncem 90. let 20. století byl obchod kvůli rostoucí konkurenci v podobě velkých obchodních domů uzavřen a jeho činnost již nebyla obnovena.
V uvolněném prostoru po bývalém koloniálu byli následně ubytováni zahraniční dělníci z rejtské pily. Později však tato část budovy zůstala bez využití. Od roku 2024 si ji od Vladimíra Lepši pronajímá Jozef Humenský, který zde provozuje autoservis.
Majitelem druhé, levé části objektu se stal na počátku 90. let Milan Tvaroh. Ačkoliv původně pracoval jako elektrikář-silnoproud, s příchodem nových možností v oblasti soukromého podnikání se rozhodl obnovit na Rejtech činnost hostince. Vzhledem k tomu, že pohostinství v budově skončilo před více než dvaceti lety, bylo nutné prostory upravit a znovu přizpůsobit pohostinské činnosti.
Zjara roku 1991 si Milan Tvaroh s manželkou Hanou nechali vypracovat projekt na úpravu vnitřních prostor. Po půl roce se rozsáhlá rekonstrukce nachýlila ke konci a Tvarohovi mohli konečně naplánovat slavnostní otevření své restaurace. Den D nastal těsně před Mikulášem téhož roku.
Tehdy byl zároveň poprvé použit současný název Na Tahu, který měl odrážet polohu restaurace u silnice, tedy na hlavním tahu z Českých Budějovic do Rakouska. Původně se navíc mělo jednat pouze o bistro, kde by se mohli cestující rychle občerstvit. Z těchto plánů nakonec sešlo a na Rejtech byla obnovena plnohodnotná restaurace.
Očekávání se zejména v prvních měsících míjela s realitou. Než se restaurace dostatečně zaběhla, přijíždělo sem na obědy jen málo lidí. Větší obrat byl zaznamenán spíše večer, kdy přicházeli pánové z Rejt, Hrádku, Trhových Svinů a Žáru na pivo. Vzhledem k tomu, že o obědy nebyl zpočátku velký zájem, nebyly k dispozici ani klasické jídelní lístky s obědovým menu. Kdo se chtěl najíst, dostal nabídku toho, co bylo v danou chvíli k dispozici.
Připomeňme, že až do revoluce byly hospody v našem regionu zásobovány především budějovickým Samsonem. Milan Tvaroh proto s pivem různě experimentoval a dovážel na Rejta i značky, které se sem před rokem 1989 dostávaly spíše výjimečně. Jednou si tak mohli štamgasti Na Tahu objednat českokrumlovský Eggenberg, jindy třeboňský Regent a čas od času si samozřejmě připomněli chuť Samsonu.
Provoz hostince zajišťovala od začátku Hana Tvarohová, která byla přes týden v lokále sama, a tak musela současně vařit i obsluhovat. Manžel Milan jí vypomáhal hlavně v pátek a v sobotu večer, kdy sem přicházelo nejvíce hostů. Přestože Tvarohovi nedrželi zavírací den, potřebovali si po dlouhých a náročných směnách odpočinout. Jednou za dva týdny je proto o víkendu vystřídali jejich přátelé Josef a Ivana Kocmichovi z Trhových Svinů.
První rok provozu se v restauraci uskutečnila jediná svatba, ale i tak zde bývalo živo. O víkendech sem jezdíval pan Hála s country hudbou a hosté si často přiváželi i vlastní muziku. Stávalo se, že muzikanti jedoucí ze svatby zastavili Na Tahu, dali si něco k jídlu, vytáhli nástroje a pokračovali v hraní až do časných ranních hodin, někdy i do půl páté.
Nejsilnější období bývalo v létě, kdy se na Rejtech zastavovalo nejvíce lidí. Konkurence kulturního domu však byla znát a dvě hospody v tak malé lokalitě se nezdály být dlouhodobě udržitelné. Ještě než si Tvarohovi stačili připomenout jednoleté výročí od otevření restaurace, rozhodli se, že ji prodají a budou se věnovat jiným podnikatelským záměrům. Milan Tvaroh, který s Vladimírem Lepšou sdílel provoz rejtské pily, se se svým společníkem dohodl na rozdělení podniku na dvě části. Zatímco Lepšovi si ponechali pilu, pan Tvaroh zřídil v části areálu betonárnu na výrobu tvárnic.
Koncem roku 1992 odkoupil budovu restaurace českobudějovický podnikatel Miroslav Lavička s manželkou. Ani jeden z manželů neměl s hostinskou činností zkušenosti. Z jejich rodného kraje s nimi přišel jako zaměstnanec také Antonín Kolařík, který původně pracoval v Jednotě a po revoluci úspěšně podnikal v pohostinských službách. Provozu restaurace se ujali 17. prosince 1992.
Lavičkovi se k všeobecnému překvapení po několika měsících rozhodli, že hospodu prodají. O koupi projevili zájem Antonín Kolařík a Jiří Hrdlička a na podzim roku 1993 se stali majiteli objektu. První léta na hospodě byla pro oba společníky poměrně krušná, neboť museli splácet půjčku, díky níž mohli restauraci koupit.
Už brzy se však dostavily první úspěchy – dvě firmy z blízkého okolí si nechávaly Na Tahu vařit obědy pro své zaměstnance. Celkově se takto vydalo 80 jídel denně, k nimž bylo nutné připočíst i další obědy vydané zákazníkům přímo v hostinci. Místní kuchyně si rychle získala věhlasné jméno v širokém okolí a denně se kolem poledne prodalo až 180 jídel. Tím ale provoz kuchyně nekončil, neboť se zde vařilo až do zavíračky.
Velkou pomoc představovala paní Veronika Reindlová, maminka Jiřího Hrdličky, která nastoupila jako kuchařka. Zatímco Jiří připravoval především minutky, jeho maminka měla na starost hotová jídla a také zajištění svatebních hostin. Kvůli přípravě slavnostního menu musela často začít vařit už ve tři nebo ve čtyři hodiny ráno, aby mohl být oběd servírován včas.
V souvislosti s rostoucí popularitou restaurace přišlo vhod, že majitelé dokončili stavbu salónku. Tu na počátku 90. let zahájil Milan Tvaroh, ale po jeho odchodu z hospody zůstala pouze v podobě hrubé stavby. K přibližně čtyřiceti místům k sezení v původní formance tak přibylo dalších osmdesát židlí. V některých dnech, například na Silvestra, při masopustu a jiných slavnostech, zde sedávalo přes 150 lidí. V letních měsících pak hosté jistě ocenili zahrádku schovanou vzadu za budovou.
Za působení Antonína Kolaříka a Jiřího Hrdličky se nedržel žádný zavírací den, a tak bylo otevřeno od pondělí do neděle. Ve všední dny fungovala restaurace od 10.00 hod. většinou do 22.00 nebo 23.00 hod., o víkendech od 12.00 hod. Páteční a sobotní služby však končily až pozdě nad ránem, kolem třetí nebo čtvrté hodiny. Teprve poté mohl pan Kolařík uzavřít kasu a uklidit hospodu. Dopoledne bylo zapotřebí připravit lokál znovu k otevření. O víkendech tak spal nanejvýš dvě až tři hodiny, přes týden jen o něco více – a takto to probíhalo prakticky po celých sedmnáct let jeho působení. Na nedostatek spánku si ale nikdy nestěžoval.
Častými hosty restaurace byly také cizinci. Vzhledem k jejich neutuchajícímu zájmu byly k dispozici jídelní lístky v češtině, němčině a francouzštině. Vedle Rakušanů, kteří si s oblibou objednávali vepřovou pečeni, řízek nebo guláš, sem přijížděli i Švýcaři, Holanďané nebo Italové ubytovaní v okolních penzionech.
Mnozí si jistě vzpomenou na vyhlášený pokrm – palačinky s džemem, zmrzlinou, ovocem a domácí šlehačkou servírované na podlouhlých talířích. Pan Kolařík si dodnes pamatuje na rakouského hosta, který si po večeři objednal tři palačinky, jak byl zvyklý z domova. Po upozornění, že zdejší moučník je poněkud větší než v Rakousku, si nakonec objednal „jen“ dvě – a nakonec zvládl spořádat sotva jednu.
Na čepu se střídaly tři druhy piva: Samson, Budvar a Kozel. Zavřeno bylo jen výjimečně, dva až tři dny v roce. Díky velkému nasazení obou společníků se hostinec Na Tahu brzy stal oblíbeným místem pro pořádání svatebních hostin, oslav a firemních večírků. Každoročně také přicházela zakázka od firmy GPN v Trhových Svinech, která si nechávala od majitelů restaurace Na Tahu zajistit vánoční večírky v jedné ze svých hal, a to včetně přípravy rautu.
Při výše zmíněných akcích v hostinci vystupovali muzikanti z různých kapel, například z Babouků, a na jedné soukromé oslavě dvakrát zahrála krojovaná cimbálovka z Bratislavy. Svatební hostina se zde konala prakticky každý víkend; v některých dnech dokonce dvě – menší ve formance, větší v salónku.
V těchto dnech se uplatnili externí spolupracovníci, kteří chodili pomáhat jak do kuchyně, tak na plac. Nelze nezmínit sestry Wortnerovy, Janu Dvořákovou a Zdenu Jindrovou. Kdo nevěděl, že jsou dvojčata, často se podivoval, jak je možné, že sotva servírka odnesla prázdné talíře, už nesla zpět plné. Teprve když se v lokále objevily obě současně, hostům došlo, v čem záhada spočívala. Vedle dalších brigádníků, kteří vypomáhali podle potřeby, zde na hlavní pracovní poměr působila jako kuchařka paní Jana Farkotová z Olešnice.
Zjara roku 2009 došlo v hostinci k velkým změnám. Antonín Kolařík byl tehdy již v důchodovém věku, stejně tak i paní Veronika Reindlová, která se navíc potýkala se zdravotními problémy. Všichni dospěli k dohodě, že hostinec prodají. Jediným, kdo si musel shánět novou práci, byl Jiří Hrdlička. Nakonec se uplatnil v restauraci Centrum v Trhových Svinech a restauraci Pod Radnicí v Nových Hradech, než se opět vrátil na Rejta, kde ovšem již působili noví majitelé.
Hostinec odkoupil Radek Bartyzal z Trhových Svinů. S manželkou zde působil jen několik let a nejpozději v roce 2014 činnost hospody ukončil. V té době už nefungoval každodenní provoz a výčep býval otevřen nanejvýš dvakrát týdně.
Mezitím se pomalu začal tvořit úplně nový příběh našeho hostince. V restauraci Pod Radnicí na Nových Hradech pracovali Lucie Weisfeitová (Dudová) a Jiří Hrdlička. Zatímco paní Weisfeitová toužila po vlastní hospodě, pan Hrdlička se chtěl vrátit zpět na Rejta, se kterými spojil velkou část svého života. A v té době se dozvěděli, že rejtský hostinec bude nabídnut k prodeji.
Na konci roku 2014 se jejich sen splnil a paní Lucie Weisfeitová budovu hostince zakoupila. Původní plán počítal s tím, že se formanka přes vánoční svátky vybílí a po Novém roce otevře. Ukázalo se však, že budova vyžaduje rozsáhlejší rekonstrukci, než se předpokládalo. Situaci navíc komplikovaly mrazy, kvůli nimž nebylo možné míchat beton venku. Vše se vyřešilo svérázným způsobem – míchačky byly umístěny přímo do salónku, stejně tak i veškeré stavivo včetně písku, a práce mohly pokračovat dál. Poslední dny před otevřením hospody dokonce rodina a přátelé paní Weisfeitové pracovali i v noci a s minimem spánku se snažili vše dotáhnout do zdárného konce. Rekonstrukce formanky, kuchyně i toalet nakonec trvala zhruba šest týdnů namísto původně plánovaných dvou. Dalším z důležitých kroků, provedeným ovšem již za provozu, byl přesun zahrádky k boční stěně hostince z hygienických důvodů.
V pátek 6. února 2015 se konečně podařilo zrekonstruovanou restauraci po kratší pauze znovu otevřít. Následujících deset let pak fungovala jako typická vesnická hospoda. Velký zásah do jejího provozu přinesla až pandemie covidu-19, jež v České republice naplno propukla v březnu roku 2020. Jedním z přijatých opatření byl zákaz pobytu v restauračních zařízeních platný od 14. března 2020. Na Rejta se zpráva dostala ve chvíli, kdy se zde připravovaly obědy a polední menu bylo téměř hotové. Prvotní šok se Na Tahu podařilo vyřešit velmi rychle – jako v jedné z prvních restaurací v okolí bylo zřízeno výdejní okénko, jímž byly vydávány obědy v krabičkách. Další jídla pak zaměstnanci rozváželi po celém Trhovosvinensku. Denně se tak vydalo okolo 220 obědů, díky čemuž restaurace tuto náročnou dobu úspěšně překonala.
Významným mezníkem v novodobé historii restaurace Na Tahu byl rok 2025, kdy se z hostince prakticky stala jídelna. V souvislosti s tím byl zaveden jednosměnný provoz se zkrácenou otevírací dobou: každý všední den kromě středy otevřeno od 10.30 do 14.30 hod., ve středu do 22.00 hod. O víkendech je restaurace uzavřena, s výjimkou letních měsíců, kdy je v sobotu otevřeno do 15.00 hod. Víkendové akce, jako například soukromé oslavy nebo svatební hostiny, jsou zde pořádány nanejvýš dvakrát do měsíce, třebaže je o ně velký zájem.
Obyvatelé Rejt přicházejí do hostince zejména ve středu, kdy je jedinkrát v týdnu otevřeno do večera. Místní v lokále pravidelně hrají karty. Stálými hosty jsou i fotbalisté, kteří sem chodí po pravidelném tréninku. První středu v měsíci se zde scházejí místní ženy. Termín jejich schůzky si žádná z nich nemůže splést, neboť vždy připadá na den pravidelné zkoušky sirén.
Na obědy sem přijíždějí zejména zaměstnanci místních firem a dělníci z okolí. Výhodou je velké parkoviště u hospody, kde lze bez problémů odstavit jak osobní auto, tak bagr nebo tatru. V letních měsících se skladba hostů částečně mění a významnou část tvoří turisté, kteří tudy projíždějí, nebo jsou ubytovaní poblíž.
V současné době zde působí pět stálých zaměstnanců – paní Weisfeitová s dcerou obsluhují, pan Hrdlička s dvěma pomocnými kuchařkami vaří. V poledním menu se pravidelně objevují dvě polévky, pět hotových jídel a dvě minutky. Na čepu je Gambrinus 10°, Kozel 11° a Radegast 12°, dále Kofola a Birell Pomelo. Každý všední den je průměrně vydáno přes 150 obědů. Často se stává, že jsou přes poledne obsazena všechna místa ve formance, salónku i na terase současně.
Dostáváme se k závěru naší sedmatřicáté hospodské cesty po Trhových Svinech a okolí. Velký podíl na vzniku tohoto článku mají pan Josef Kocmich, paní Ivana Kocmichová, pan Antonín Kolařík, pan Vladimír Lepša, paní Marie Matušková, pan Jiří Stodolovský, paní Alice Stodůlková, pan Milan Tvaroh, paní Hana Tvarohová a paní Lucie Weisfeitová, kterým bych rád poděkoval za pomoc.
Použitá literatura:
John, Josef – Poláková, Marie. Mé, tvé, naše Trhové Sviny. Velešín: Růže, s r. o., 2006.
Kovář, Daniel – Štifter, Jan. Rejta a Svatá Trojice. Nadohled. České Budějovice: Jan Štifter, 2024.
