Doudlebská povídačka babky Kotkovej
povídka
Nadarmo se neříká: mlejší dycky milejší. Ale nihde to snad nebylo víc prauda než u Puklů. Dvě holky měli, Lojzku a Líbu. Nejvzdálenější sestříňata si nebyly víc podobný, než tyhle dvě vlastní sestry, tak asi vosum, devět let od sebe.
Lojzka byla velká, ani hezká ani ošklivá, ale chodila pyšně jako kněžna. Kolikrát jsem si myslela, že tu měli pokřtít Libuše a ne Líbu, která byla kvítko z čertovy zahrádky. Už jako dítě neposeděla nikde dýl než sejkorka na jednej větvi. Čerti s ní jen šili. Všecky kluky ohrála o kuličky a na stromy po třešních lezla líp než oni. A sotva vyšla ze školy, nestačili se za ní ani mladý ani starý ohlížet. Maličká byla, ale voči jak trnky a když se jí kluk do nich podíval, zapíchly se mu dovnitř tak, že je kolik dní všude viděl a zbejt se jich nemohl.
Lojzka, když byla mlejší, si taky jako kněžna z chlapců vybírala. Jako by si někdo z mužskejch dohromady vybral, viďte. A toceví, kdo vybírá, přebere, ať už v hrachu nebo v mládencích. Nejdřív jich měla taky kolem sebe jak hrachu, ale pak se vodkutálel jeden po druhým a pouštěl kořínek jinde. Ti, co zvostali, stáli víc o grunt než o ni. Lojzka to dobře věděla a tím míň zas stála o ně.
Teprve když jí šly léta hodně už do třetího tuctu, v kterým se už tak nevybírá, začínala mít známko strach, aby nezvostala stará panna. Ty prej muší v nebi vázat z písku povřísla, když je zavčas neprodají ani v Netolicích na trhu, jak se zpívalo v masopustní písničce.
Starej Rejsek ze Smrhova, co tenkrát dohazoval nevěsty a ženichy od Budějc až do Kaplice a měl jich takovejhle notes, každou chvíli tam poslal syna z pěknýho statku "na spatřenou", jak pěkně říkali ještě starý lidi, ale mlejší už jen „na vočum“.
Ale vždycky to dopadlo stejně. Když si ženich prohlídl grunt, co by s Lojzou vyženil, mnul si ruce radostí. Ten stál vopraudu za to. Když viděl Lojzku, řekl si, že by to k němu nebyl ještě nejhorší přídavek. Krásu sice žádnou nepobrala, ale nebyla taky ani šereda a ani k nevystání, spíš tichá než hubatá a to taky za něco stojí a není k zahození. Jenže když najednou do sednice vpadla jak velká voda Líba, která už začínala pukat jak jablůňkový poupě po májovým dešti, celá rozesmátá jako hrdlička, zakoukal se jí do těch jejích kukadel jako uhranutej a hnedlenec přepřáh. Že by si radši počkal na Libušku. Toceví, Líba za ním udělala obyčejně dlouhej nos, poněvadž dávno měl za sebou víc než třiatřicet křepeliček vodlítanejch.
A byl to konec námluv, poněvadž Puklová řekla: Depak. Votava se nihdá nebude nihdá sklízet před senem. To by tak hrálo! - Zkrátka si umínila, že nejdřív muší z domu ta starší.
Lojzka se v obličeji už začala známko scvrkat, jako kožený jablíčko k vánocům, i když teprve teď dostává tu pravou chuť. To si můžete představit, jak se trápila, že na Líbu by si každej ještě rok počkal, než aby si vzal ji, která už měla bejt už pár let pod čepcem. Z každejch námluv byly nakonec moldánky.
Jednou se na to sám starej Rejsek dopálil. - Tak som už prošlapal čtvery podrážky a víc vám darmo ženichy shánět nebudu. Na tomhle bych nakonec nechal poslední kalhoty. Dyž chcete vodbejt tu starší, nedřív muší mlejší z domu. Puklová vyletěla jako krocan. - A to zas né! Nejdřív seno a pak votavu!
To je taky má řeč, povídal Rejsek, jako kdyby každý slovo krájel. Seno se nihdá nemá nechat přeschnout. A dyž už přeschlo, nemá hned vedle něj každej vidět takovou šťavnatou votavičku, dokud si ho nevodvez. Lidičky dobrý, nechte si říct, takovejch pádů já už viděl víc. Když dali na mne, dycky to dobře dopadlo a když nedali, litovali. Vodvezte Líbu aspoň na pár měsíců k ňáký tetě a do tej doby vám snad Lojzku vodbudu.
Vytrhni z dlaně chlup, řek na to Pukl, moje jediná sestra umřela, když Líba měla ještě dudlík a ženicha před rokem. A k jinejm?
Já mám ve Lhotce sestru, Kristýnu, napadlo starýmu Rejskovi. - A ta je metr, na mou duši. Jestli chcete, může holka na čásek k ní. Plácli si a Pukl šel na to do sklepa pro džbán moštu, co mu vozil forman z Rakous. Za chvíli se Rejsek rozparádil jako vo svarbě a začal zpívat tu svou nejmilejší.
Roste žito každý líto, roste jetel s travičkou,
já si vemu tamtu větší, ty si vem tu maličkou.
S tou maličkou do votavy, s tou velikou do sena,
ta maličká uskočila, ta veliká nemohla.
Chtěl si na ni zatancovat s Puklovou maděru, zdvihl ji jako vo svarbě družičku, i když měla hnedle metrák a vodbejvala ho: Dejte pokoj dědku, uděláte si ještě pruh.
Sotva Líba odjela k Rejskovy sestře, k tej Kristýně, začal Rejsek vodit Puklům každou neděli nějakýho ženicha. O pár si Lojzka řekla, že aby kousla do takovýho kyselýho jablíčka, má ještě nejmíň deset let čas, ale jeden se jí přece zdál a aspoň se na něj neškareděla. Tak tam chodil pár neděl po sobě na hrátky a starej Rejsek už jim přestal vodit jiný. Jenom pořád trnul hrůzou, aby se tam některou neděli neobjevila taky Líba a psal Kristýně: Ne abys holku pustila na neděli domů! Nebo tě vopentlí a místo domů půjde s klukem! - A Kristýna mu vodepsala, aby neměl žádnej strach. Že se tam Líbě náramně líbí a že jí ten horskej vzduch moc svědčí. Že tam rozkvetla jako z růže kvítek a že vůbec nechce domů dřív, než pomoct o senách.
Jenomže co čert nechtěl. Toho Lojzina ženicha, kterej už k Puklům chodil každou neděli, najednou napadlo, že o senách je dobrá každá ruka a když už ho mají doma, v rovině, sklizený, že půjde Lojzce pomáhat sušit taky. Zrouna když s Lojzkou seděli vedle sebe jako vo zásnubách, vpadla do sednice jako velká voda Líba. To víte jak bylo tátovi i mámě - o Lojzce ani nemluvím, když se ženich zas přilepil vočima na Líbu, sotva se ve dveřích vobjevila, ještě hezčí, než dřív a už by se byl zase cukal.
Ale Líba se rozesmála na celý kolo. Zmizela zas za dveřma a už sem strkala kluka, černýho a hezkýho jak cikán. Ti dva se zkrátka hledali, až se našli. - Tak, Francku, máme to dobrý! Ani jsme sem vlastně nemušeli na pomoc, tady by se sklidilo seno i bez nás. A pověsila se mu na krk přede všema.
To víte. Slova hejbou, příklady táhnou. Když ten Lojzin ženich viděl, že Líba už má mlejšího, už po ní tolik netoulal vočima, za chvíli se aspoň s Lojzkou vobjímal taky a ještě ten den dojednali svarbu. - No, a my s Franckem až po votavách, řekla mámě Líba, aby bylo po tvým. A pošeptala jí: Já to muším Lojzině nechat, aby se vdala aspoň známko dřív. Ale bábrlinka budeš stejně dřív u nás. - Pukl na lajici u kamen spokojeně bafal. Ten už věděl, že Francek je jedinej syn ze statku k pohledání. Jenom Puklová lomila rukama: - To tě ta Kristýna pěkně hlídala! - Copak tetka, smála se Líba. Ta mne hlídala celej den jako voko v hlavě. Ale my jsme ji s Franckem zas hlídali na půdě loňskou votavu. - A hnedlec se roztancovala v sednici. Mámo, kdybys věděla, jak tam pod horama voní! Na mou duši, líp než u nás seno!
