608 436 941

Pergál  a Leváček

Autor: M. Dubová | Zveřejněno: 26. ledna 2021 | 85x

Ráno, šestého ledna 2021, se podívám z okna a hle! Sv. Martin s téměř dvouměsíčním zpožděním přijel na bílém koni. Ne jen tak pocukroval, ale přinesl bílou vločkovou nadílku. Děti se budou radovat, užívat si konečně poprvé v letošní zimě pořádné sáňkování, bobování, lyžovačku. Sice, vzhledem ke kovidové situaci, omezené, ale při dobré vůli a troše skromnosti, to jistě půjde.

Hned jsem si vzpomněla jak jsme my, tenkrát ještě malé děti, prožívaly zimní sněhové radovánky v mých Trhových Svinech. Kde? Na Pergálu!

Pergál byl, a ještě je, malý kopeček. Víte kde? Na začátku Tovární ulice, kterou sejdeme (sjedeme autem) mírně dolů až k odbočce ke studánce vlevo, vpravo je bývalá Igla a pak mírně do kopečka, ke hřbitovu, k lesu. Také lze tuto část Svinů nazvat (po staru) Červený vršek. A každý ví.

O Pergálu se zmiňuji jako o malém kopečku, ale v mých (tehdy dětských) očích to byl kopec jako hrom. Takové svinenské Alpy.

Jakmile byl Pergál sněhový, bylo tam dětí jako smetí. Většinou jsme sáňkovaly. Malí lyžaři nám překáželi. Nebo my jim? Stačilo zvolat pozor jedu a ono to nějak dopadlo. Když byl už Pergál jako namydlený, sáňky jely o sto šest a často se dole ani nedaly zabrzdit. Nejedna taková super jízda skončila těsně před potokem. Nebo i v něm. Domů jsem musela jít, jakmile se rozsvítily lampy. Tenkrát nebyly žádné nepromokavé oteplovačky, funkční prádlo apod. Co si pamatuji, tak jen zimní tlusté tepláky, pod nimi bavlněné punčocháče, nějaká bunda, rukavice, čepice a hotovo. Mamka mi doma pak často říkala, že jsem zmrzlá jak rampouch, což byla pravda. Připravila mi lavor s teplou vodou pro zahřátí nohou, horký lipový nebo mátový čaj s medem a šup do postele. Nikdy jsem pergálové radovánky neodstonala! Vždy jsem si sáňkování na Pergále šťastně užila.

Bruslit jsme chodily na Leváček. Leváček je rybníček, spíš velká louže. I tam jsem mohla bez doprovodu rodičů. I odtud jsem však musela jít domů v čas rozsvícení lamp.

Na ledě jsme, my malé krasobruslařky, předváděly svůj (ne)um. Některé holky již měly bílé krasobrusle, někdo ještě jen obyčejné šlajfky. Kluci, z nichž mnozí již měli brusle kanady, hráli hokej. Mohlo se zdát, že jsme si vzájemně na té ledové miniploše překáželi. Nebylo tomu tak. Jednou jsem však dostala, jistě ne záměrně, pěknou pecku pukem. 

Stejně tak jako ze sáňkování, vracela jsem se domů z bruslení zmrzlá jak preclík. Ale šťastná.

Nedávno jsem četla v časopise (nevzpomenu si na jeho název) vzpomínku ženy kolem šedesátky.

„My jsme dřív, i když jsme prožívali dětství v nesvobodě, měli více svobody než dnešní děti, které prožívají svoje dětství ve svobodě.“

S tímto naprosto souhlasím a ještě si dovolím připojit svůj názor. Velikost štěstí, opravdového, od srdíčka, člověčího, vůbec není v přímé úměře s materiálnem. Ale možná to má někdo jinak.

P. S.

Každý strůjcem svého štěstí.