Cestujeme s manželem rádi na motorce, on řídí, já se vezu. Dva lidé středního věku na silném stroji, který je zaveze na místa, jež jsou velmi často stranou hlavních turistických tras. Máme za sebou tisíce kilometrů a desítky lokalit, které jsme pro sebe i pro naše přátele mohli objevit a prozkoumat. Zřídkakdy se nám ale stane, abychom na našich vzdálených výletech náhodně našli souvislosti, které odkazují na mé rodné Trhové Sviny.
Flossenbürg
Vloni na podzim jsme se takto toulali krajinou západních Čech a Bavorska, a to z obou stran hranice. V cestovním plánu byla i návštěva nechvalně známého německého koncentračního tábora Flossenbürg v Horní Falci, na české straně jsou nedaleko Mariánské Lázně. Ačkoliv bylo krásné počasí, místo i po letech působí truchlivě, jeho energie je už kvůli hrůzostrašné historii nedobrá. Manžel mne přesvědčil, abychom šli dovnitř tábora a prošli zdejší bohatou stálou expozici, která dokládá, jak otřesně bylo za války nakládáno se všemi, kteří se nacistům jakkoli znelíbili.
Tábor Flossenbürg byl založen v květnu 1938 a až do osvobození před osmdesáti lety v dubnu 1945 jím prošlo asi 100 000 vězňů, z nichž zhruba každý třetí zdejší mimořádně těžké podmínky a otrockou práci v kamenolomu nepřežil. Umístění tábora bylo vybráno tak, aby vězni mohli být využiti právě jako bezplatná pracovní síla pro lámaní žuly. Byl jedním z prvních, v nichž byla uplatňována nová forma teroru pod heslem Vernichtung durch Arbeit, tedy likvidace prací. Vězňové zde museli neskutečně tvrdě pracovat, aniž by za to dostávali odpovídající stravu a zdravotní péči, přičemž za každý přestupek byli nelítostně trestáni. Koncem války přesáhl počet mrtvých kapacitu krematoria. Výsledkem bylo, že esesmani začali těla házet na hromadu, kterou poté polili benzínem a zapálili.
Expozice
Hrůza, hlad, otročina, nemoci, neskutečná krutost – vše doloženo fotografiemi na výstavních panelech, zachovalá krematoria, otřesné baráky, kantýny, kachlíčkované obrovské koupelny, prostor nedalekého lomu, fotografie, dopisy, doklady – bylo toho na mě už trochu moc.
V jedné z expozic, v níž bylo doloženo, že vězni sem byli odvlečeni doslova z celé Evropy, jsem vůbec nemohla uvěřit, že to někdo mohl přežít. V záplavě exponátů jsem najednou narazila na panel s obrázky, které jsem okamžitě podvědomě poznala. Kresby jednoho z vězňů – černá tuš, uhel, náměty z poprav, nástupy na apelplac…..tohle jsem už někde viděla! Jméno autora Ota (Otto) Matoušek na panelu mi bylo jen povědomé, ale nejvíc mne zasáhly jeho postavy….tohle dobře znám, tyto tvary, zpracování….
Najednou mi to došlo. Otto Matoušek maloval velké folklórní obrazy, olejomalby krajin v trhovosvinenském kulturním domě! Všichni trochu dříve narození je přece dokonale známe z prostor bývalé klubovny, ze schodiště i z foyeru. Od dětství je mám pod kůží, jen jsem se nikdy nezajímala o osud jejich autora.
Otto legionář
Věřte, že díky tomuto náhodnému setkání v Německu to nyní ráda napravuji, protože život Otty Matouška je neskutečně pestrý a plný hrdinství. To, že šílený Flossenbürg přežil, je tedy nasnadě, vždyť maloval obrazy pro kulturní dům, otevřený v roce 1960. Tehdy byly malířovými hlavními náměty jihočeské rybníky, chalupy a pole.
O Ottovi Matouškovi psal do Trhovosvinenských listů v roce 1997 pan Vlachynský, já si dovolím tuto osobnost přiblížit trochu stručněji. Narodil se v roce 1890 v Plzni a vystudoval v Praze Akademii výtvarných umění, kterou ukončil v roce 1915.
Bylo mu pětadvacet let, když narukoval do rakousko-uherské armády a s pěším plukem slavných Pětatřicátníků byl odvelen na ruskou frontu. Do nepřátelského zajetí padl 31. srpna 1915 na Strypě na Ukrajině, následovaly dlouhé měsíce pobytu v zajateckém táboře Varvarapolje a pak v ruském Suzdalu, kde si Matoušek podal přihlášku do řad vojáků československých legií na Rusi, kam byl zařazen 31. července 1917. Bojoval u Bachmače a díky svým vojenským schopnostem byl v krátké době pověřen velením improvizovaných obrněných legionářských vlaků.
V roce 1919 byl Otto Matoušek na popud Ministerstva vojenství v Rusku odeslán do Japonska na studijní cestu, jejímž cílem bylo především studium japonské grafiky. V Japonsku Matoušek hodně cestoval, navštívil tam Jokohamu, Kjóto, Ósaku, Nagasaki a také Tokio.
Návrat ze studijní cesty po Japonsku znamenal Matouškův návrat k jeho jednotce – byl to 6. střelecký pluk. Tady se kromě velitelských funkcí ujal funkce spoluredaktora plukovního časopisu Hanák. Spolu s 6. střeleckým plukem v hodnosti kapitána štábu se Matoušek nalodil v roce 1920 ve Vladivostoku na zaoceánskou transportní loď, která do cíle - italského Terstu - dorazila po neskutečně dlouhé a namáhavé plavbě až 12. června 1920. Po návratu do Československa bylo legionáři Otto Matouškovi ukončeno členství v legiích.
Meziválečné období
Matoušek se oženil koncem roku 1920 a v roce 1922 se manželům narodil syn. Otto se stal důstojníkem z povolání v československé prvorepublikové armádě, kde pracoval jako výtvarný referent až do roku 1924. Po tomto roce byl převelen k pěšímu pluku Jana Husi v Českých Budějovicích. A byl to právě Otto Matoušek, kdo (společně s architektem Karlem Chocholou) založil v roce 1925 Sdružení jihočeských výtvarníků v Českých Budějovicích. Malíř v sobě vojenskou duši nezapřel, úzce spolupracoval s časopisem Naše vojsko, pro jehož účely vytvořil na dvě stovky obálek ze života vojáků. Malířsky a graficky ale zachytil ve svých dílech motivy z bojů československých legionářů na Rusi. Své působení v prvorepublikové armádě ze zdravotních důvodů ukončil v roce 1938 v hodnosti plukovníka.
Druhá světová válka
Po nastolení protektorátu (po 15. březnu 1939) se Otto Matoušek zapojil do protiněmeckého domácího odboje a byl zatčen gestapem v březnu 1943. Po absolvování zostřených výslechů byl vězněn v policejní věznici gestapa v Malé pevnosti v Terezín a na Kladně. Do koncentračního tábora Flossenbürg byl deportován z Terezína v prosinci 1943. I přes zdejší nelidské podmínky cítil potřebu uměleckého projevu. Vytvořil zde kolem osmdesáti kreseb, zachycujících ve zkratkovité surové podobě ponuré okamžiky života v táboře. Když se ke koncentračnímu táboru Flossenbürg začátkem dubna 1945 začaly blížit americké jednotky, byl Otto Matoušek zařazen 19. dubna 1945 do pochodu smrti. Cílem tohoto pochodu smrti byl koncentrační tábor Dachau. Koncentrační tábor Flossenbürg byl americkou armádou osvobozen 23. dubna 1945; v tentýž den byl i pochod smrti ukončen zásahem Američanů v bavorském Stamsriedu.
Životní prožitky utrpení a strádání z nacistických káznic a koncentračního tábora se obtiskly do jeho tvorby, cyklus nazvaný příznačně Koncentrák vznikl ještě v roce 1945. Odpoutání od těchto témat našel Otto v poválečném návratu ke své oblíbené jihočeské krajině a k životu venkovského lidu ve svých akvarelech a olejomalbách. Zemřel v Českých Budějovicích ve vysokém věku 86 let v roce 1977. Byl držitelem celé řady vysokých vojenských vyznamenání a pamětních medailí.
Malíř v Trhových Svinech
Už se vlastně nemám koho zeptat, jak se cyklus Matouškových obrazů dostal v roce 1960 do Trhových Svinů, pamětníci zemřeli. Můžeme se jen domnívat, že se pro tehdy nový „kulturák“ hledala mezi umělci příslušná výzdoba ze zdrojů krajské metropole, možná právě pod záštitou Sdružení jihočeských výtvarníků.
Ale to, jak zůstávají tyto obrazy, které jsou nyní uloženy v depozitáři kulturního domu, v našem podvědomí, mne skutečně překvapilo. Silný umělecký styl Otty Matouška je tedy tak nezaměnitelný, že jej poznáte i po desítkách let a na nečekaném místě, vzdáleném stovky kilometrů od domova. Mistr Matoušek je jistě mužem, kterého stojí zato si v této souvislosti připomenout.
Foto: P. Vicková a J. Čajan ml.
