Některé knihy se píší měsíce, jiné roky a ještě jiné skoro celý život.
Takovou knihou jsou pro mě Khory.
Novohradské hory nás většinou zajímají jen z pohledu historie vysídlené oblasti. Mně tohle téma také zajímá a také o něm píši, ale přijde mi málo, když zůstává jediným vnímáním těchto hor. A ještě ke všemu i tenhle zájem končí někdy kolem roku 1950, jakoby pak ten kraj přestal žít a jeho obyvatelé byli pro nás bezcenní.
Ale nejvíc je mi líto, že se k Novohradským horám nepřistupuje jako k horám, skutečným horám. Víte, že jsou svou střední výškou čtvrté až páté nejvyšší pohoří v Česku? Vyšší než třeba Jizerské hory a dokonce i než Beskydy?
Roky mi to popření horskosti Novohradských hor a neexistence horské knihy o nich vadilo.
Vypravoval jsem o nich, chodili jsme tam spolu, jen z Trhových Svinů jsme byli v horách víc než třicetkrát. Ale stejně jsem si tak trochu říkal, že mám třeba ty hory rád, jako každý máme rád to své, a že viděno zvenčí, možná ty hory nic nadregionálně silného v sobě nemají.
Bývalo to až úsměvné, když jsem se potkával v horách s cizími lidmi a ptal se jich, co na těch našich horách vlastně vidí, proč sem jezdí, často právě z těch Beskyd. Říkali, že kvůli klidu, díky živým a divokým lesům, skoro pralesům, které nikde jinde nejsou, a v nich ukrytých stopách lidských časů, ruin domů, zdí a teras, ovocných stromů, cest. A k tomu prý nejsou nikde jinde v Čechách a na Moravě jiné tisícimetrové hory, ve kterých by bylo ukryto tolik skal, balvanů, a v nich zakletých lidský tváří.
A já měl fotky a příběhy, a v nich to snad alespoň z části bylo.
Tak jsme před třemi roky vydali vlastním nákladem knihu Khory, vyšla v počtu pěti kusů.
Ty pak putovaly od Chebu přes Prahu a Orlické hory až na Moravu. Jejich čtenáři nás často přemlouvali, ať jim ten zapůjčený výtisk prodáme, prý dají cokoli. I když „cokoli“ je relativní, tak pak se ukázalo, že to někteří mysleli vážně. A hlavně ať knihu vydáme.
Tři roky jsme marně sháněli nějakou veřejnou podporu a nebýt těch nadšených čtenářů, už bych to za sebe dávno vzdal. Ale letos v létě, jednoho nenápadného ospalého dne, jsem byl rázně svým okolím donucen vstát a začít shánět peníze na knihu přes Hithit, což se pak navzdory mým zcela realistickým a vědecky podloženým negativním prognózám podařilo.
Khory jsou na světě.
Pomohli nám přátelé, čtenáři, milovníci Novohradských hor a dobří lidé. A také pár zvědavců.
Všem hluboce děkuju, ale nejvíc těm nejblíž mně, těm, kteří měli v některých chvílích víc sil a možná i chuti ty Khory vydat, než já. Nejenže mě nenechali vydechnout, ale sami pro knihu hodně udělali.
Dva poslední týdny listopadu jsme pak knihy rozesílali a rozváželi předplatitelům.
Khory nejsou vlastivědou, jsou knihou o duši, krajině, a lásce k ní. Ze zhruba sta tisíc fotek, které z Novohradských hor máme, jsou v nich pouhé dvě stovky, jsou v nich i příběhy a já teď neodolám napsat jejich názvy, Mašlové víly, Kulíšek a lokomotiva, Mlýn na Pohoří, Muzeum v kufru, Štědrý večer v Mordovce, Pendlovky, Zeměměřič Ká, Štěstí za korunu sedmdesát a Cetvinské leporelo. Dva z těch příběhů jsou propojením dalších desítek skutečných událostí a lidí. V knize je také asi dvacet básniček, ale tím vás nechci strašit, ostatně až na jednu jsou krátké.
Někteří lidé nám po prohlédnutí nebo dokonce už přečtení Khor píší - Krásné, ale smutné.
A jiní naopak píší - Smutné, ale krásné.
Často je v knize i radost a veselí, ale smutné a krásné, to Novohradské Khory opravdu jsou.
Hezké čtení, hezké chození po horách, hezké dny.