V Trhových Svinech se, co si já pamatuji, jedné z ulic říkalo Branka. V Brance bydlela rodina mojí tety a já jsem jim posílala pohlednice z výletů, přání k Vánocům, narozeninám, svátkům. Vše došlo vždy v pořádku, i když jsem v adrese místo tehdejšího názvu Leninova ulice vždy psala Branka. Nevím, zda jsem již tenkrát byla něco jako odbojář nebo jsem zkoušela, zda si pošťák i s takovou „zapeklitou“ ulicí v adrese poradí.
Když už jsem u profese pošťák, dovolím si maličko odbočit. V mých vzpomínkách mám pošťáka pana Smetanu. Tenkrát se mu říkalo listonoš, protože nosil, i k nám a jen občas, psaníčka od babičky z Moravy a pohlednice od známých. Pan listonoš Smetana byl vyšší bělovlasý pán, kterého jsem já, tehdy snad jen tříletý špunt, vnímala i trochu jako kouzelného dědečka. Chodil pěšky, měl delší tmavý, (myslím si, že šedý) plášť. Něco jako pelerínu. Přes rameno hnědou koženou kabelu. Velkou tak akorát na psaníčka. Ne na kila reklamního čehosi. To až v dnešní době jezdí pošťáci autem, protože by ty, podle mě jen komerční zbytečnosti, neunesli.
Branku jsem měla ráda nejen kvůli rodině tety. Brankou se šlo až k parku s altánkem, kam jsem si jako malá chodila někdy i hrát. Branka se také musela projít, když jsme šli jen tak na procházku ke Sv. Trojici. A ještě lépe, když tam byla, tuším vždy v červnu, pouť. Tamní studánka prý má léčivou vodu. Kdo si s ní umyje oči, tomu se zlepší zrak. Nevím, jestli jsem to vždy nějak odbyla, ale brýle potřebuji do dneška, abych lépe viděla. Na konci Branky, po odbočení vlevo, jsme s rodiči chodili na pěkné procházky k Šimečků mlýnu nebo až k rybníku Prelát.
Nemýlím-li se, byl v Brance i malý obchůdek s potravinami U Šumanů.
Podělila jsem se o pár mých hezkých vzpomínek, na listonoše pana Smetanu, ale hlavně na - dnes už oficiálně - Branku.