608 436 941

Lišáci 2022

Autor: H. Halešová | Zveřejněno: 20. července 2022 | 4x

Malým příznivcům myslivosti déšť nevadí.

5. - 9. července 2022 se sešla skupinka rozvětvených rodin a přátel mysliveckého spolku Trhové Sviny, aby navázala na setkání, které se konalo před rokem v areálu myslivecké střelnice. Vloni probíhalo toto kempování pod skupinovým názvem Divočáci 2021 a na letošní rok jsme si určili název naší skupiny Lišáci 2022.

Setkaly se zde známé tváře a přibyla i nějaká nová. Sešlo se nás celkem 34 lidí, což je o 6 méně než před rokem, ale to rozhodně neubralo na atmosféře, která v táboře vládla. Hlavní, co mělo vliv na program našeho kempování bylo počasí, které se tentokrát neslo v duchu deště.

První dětský úkol byl namalovat obrázek našeho tábořiště, kde každý namaloval, mimo jiné, dešťové kapky. Prakticky nám téměř celých 5 dní střídavě propršelo a půda nasáklá vodou už odmítala dále vstřebávat na mnoha místech již stojatou vodu. Dětem to samozřejmě nevadilo, a tak v mnoha případech hnedle první den stihly vystřídat troje oblečení. Holínky byly prakticky nepostradatelnou obuví, a když už se z nich vylévala voda, tak to někteří zkusili i naboso.

V areálu bylo celkem 5 stanů a 3 karavany. K dispozici pro náš komfort byla solární sprcha a 2 suché záchody, kdy jeden byl pro dámy a druhý pro pány. Plně vybavená kuchyňka, kde se o naše nenasytná bříška staraly maminky a tatínkové samozřejmě měli na starost program pro děti. Vedoucí tábora Zdeněk Přibyl, připravil opičí dráhu, organizoval každodenní ranní rozcvičky a vymýšlel nekončící zábavu pro naše nejmenší. Nutno zmínit, že věkový rozsah dětí byl od necelých dvou roků věku až po desetileté. Nejmladší účastnicí byla malá Viktorka, kterou následovala o měsíc starší Stázička - proto došlo na scénu podobnou té z filmu „S tebou mě baví svět“. Pětadvacetilitrový hrnec, ve kterém se jindy vaří myslivecký guláš, se stal koupelnou pro nejmenší dorost. Nesmím zapomenout také na přítomnost dvou čtyřnohých kamarádů, Árčího a Bendžího.

Nicméně od prvního dne bylo jasné, co se bude dít. Pečlivě připravený program, improvizace s ohledem na počasí, pevně stanovený jídelníček a pravidla, která se musela respektovat. Jako táborová hymna byla stanovena píseň „Běží liška k Táboru“. Protože jsme byli Lišáci, museli všichni mít táborová trička nachystaná už z domova, kde jsme si pomocí provázků tato trička připravili na batikování. Dovezená trička plná uzlíků se v klubovně obarvila na oranžovo hned první den, abychom je mohli po zbytek pobytu nosit. Každý plný očekávání rozbaloval své tričko, na které si za pomoci šablony přenesl nástřik liščí siluety a doplnil ho o název oddílu se svým jménem. Všichni jsme tak byli v novém liščím tričku a šlo se k táborovému ohni, kde se opékaly zvěřinové špekáčky domácí výroby. 

Ráno děvčata odjela na nákup pro čerstvé pečivo a už se chystala snídaně doplněná množstvím ovoce a borůvkových či meruňkových koláčů. Dopolední soutěže ve stylu šipek na terč, chůzí na chůdách, či házení holínkou na cíl obohacené tvorbou obrázků s pomocí přírodních materiálů, jako jsou smrkové šišky, kterými se taktéž trefovaly figuríny zvěře, které vypodobňovaly divočáka, zajíce a samozřejmě lišku. Soutěží bylo opravdu nesčetně a každý den se měnily. K obědu byla kuřecí stehýnka s rýží, k večeři tajemná lodna pana vedoucího, který v ní připravil na ohni jakési ragú z divočáka. Inu, hlady jsme netrpěli a žízní také ne. Navíc se pár dní před samotným táborem podařilo našemu členovi a jednateli spolku Honzíkovi Kocinovi ulovit jeho prvního srnce, tak jsme využili této příležitosti a ukázali všem, jak na preparaci srnčí trofeje, od prvotního vymáčení ve vodě, přes vaření až po finální vybělení trofeje.

Z loňského roku dětem v hlavách utkvěla adrenalinová stezka odvahy a naléhaly, že ji letos chtějí ještě o něco strašidelnější. Museli jsme tedy počkat až v 15 metrů dlouhé podzemní chodbě vedoucí k vrhačce na baterii opadne voda, abychom tyto prostory mohli využít k tolik očekávané stezce. Za železnými vrátky po čtyřech schodech do temné úzké chodby jsme umístili hořící svíce a na samý konec chodby jsme za rohem postavili do cesty plastový kbelík, který se všem v tmavém prostoru přimotal pod nohy, před nimiž na stoličce ležel školní model lidské lebky, v jejíž mozkovně byl ukrytý reproduktor vyluzující strašidelné zvuky. Nasvícená lebka měla těsně před sebou misku s bonbóny, které musely děti na důkaz, že došly až na konec, přinést. 

Další den byla opičí dráha se zmíněnými figurínami a poznávačkou dřevin, zakončená lukostřelbou a střelbou ze vzduchovky. Takto jsme trávili 5 dní a 4 noci a každý den si děti vysoutěžily nějaké drobnosti a hromadu zážitků. Dokonce mezi nás přijel jedno odpoledne i myslivecký hospodář Honzík Veselý a přivezl s sebou koně Apríla a oslíka Googla. Děti se neskutečně zabavily, svezli se i někteří dospělí a opět bylo veselo, navzdory nestálému počasí. 

Předposlední den byl fotbalový zápas, který spíš připomínal vodní pólo. Únava a promáčení byly na denním pořádku. Když šly děti spát, dospělí se bavili u ohně a zpravidla chodili spát okolo půlnoci. Nastal poslední den, kdy se zdálo, že se vyčasilo. Sbalili jsme po snídani stany, uklidili areál střelnice a těšili se na závěrečné vepřové řízky s chlebem a okurkou. Po obědě pečlivý úklid klubovny, pozamykání dveří a každý pěkně svojí cestičkou k domovu. No a pokud se nic nepokazí, za rok na stejném místě pod jiným skupinovým názvem na shledanou.