608 436 941

Dobrodružství na střelnici

Autor: Jan Špilauer | Zveřejněno: 1. září 2021 | 1x

Využívat střelnici ke střelbě je fajn, ale proč ji nevyužít i na jiné aktivity? Není přece nikde psáno, že nejstarší střelnice v republice musí sloužit pouze střelbě a bude za tímto účelem fungovat do nekonečna. Předpisy se bohužel zpřísňují, a ne každý musí mít vždy pochopení pro udržení dlouholeté tradice, zejména když areál je pro volnočasové aktivity ve stylu stanování, či různých rodinných oslav jako stvořený. Rádi bychom samozřejmě tradici udrželi, ale kdo zaručí, že to tak zůstane do budoucna?

Nápad na uspořádání jakéhosi prodlouženého víkendu na sebe nenechal dlouho čekat. Stačilo se domluvit a na daný termín si střelnici zamluvit. Pár dětí si přálo být s kamarády, a tak se původní rodinné stanování rozrostlo o několik známých, takže se zde během 4 dní postupně vystřídalo na tři desítky osob. Druhý srpnový víkend na trhovosvinenské střelnici tedy patřil několikačlenné skupince skládající se z různověkých převážně příbuzenských členů.

Stačilo, aby se domluvila jedna rozvětvená rodinka se sousedy, či kamarády a sešli se na jakémsi prodlouženém víkendu, kde jsme společně strávili několik příjemných okamžiků. Věkový rozsah byl od 11 měsíců věku, po takzvané Husákovy děti. Někdo se zdržel pár hodin, jiný to vydržel celé 4 dny. Pro všechny varianty pobytu, komfort zajišťovala solární sprcha, mobilní toaleta, bazének, několik stanů, karavan a pro případ nepřízně počasí klubovna mysliveckého spolku. Naše ženy se ujaly kuchyně a pečovaly o všechny hladové krky, tatínkové, mající na starost vše ostatní od večerní zábavy až po drobné práce spojené s naším pobytem, byli též nepostradatelní.

Hlavním úkolem bylo zde za pomoci našich dětí vyrobit krmelec, který bude věnován trhovosvinenské Mateřské škole Beruška. Místo pro něj je vybráno v lokalitě nedaleko rybníka Jezírko poblíž Kudlatů lomu, kam školka chodívá s dětmi na vycházky. Budou mít tak možnost podílet se na přikrmování zvěře a tím být více v kontaktu s přírodou. Snažíme se být této komunitě vždy nakloněni a v rámci možností poskytnout dětem to, co je nám blízké.

Hned v prvních dnech jsme vybali bílá trička, provázek a začali s přípravou triček na batikování. Každý tak měl originální tričko, které si dozdobil nástřikem divočáka podle šablony a svým jménem s názvem víkendového oddílu, který zněl Divočáci 2021. Nesměla chybět ani vlajka, na které mělo každé dítko svého divočáka se jménem. Následující den se nesl ve jménu pobývající komunity a na rožni se tak skutečně opékal divočák. Pro upřesnění sele prasete divokého. Než se sele dopeklo, vyvrcholili žně na našich mysliveckých políčkách. Sklizeň ovsa byla dobře zorganizovaná a členové místního mysliveckého spolku si tak mohli dojet po oves, který jim má posloužit pro zimní přikrmování zvěře. Protože jsme měli na starost děti a nebyl čas na odvážení jednotlivých pytlů, byla situace vyřešena následovně: Mužská část odjela s károu naložit oves a odvezla jej na střelnici, kde mohl na slunci ještě řádně doschnout. K pozdnímu odpoledni jsme zaúkolovali děti, aby nám pomohly oves přesypat pomocí věder do sudů, ze kterých se postupně podělí ti, co si nemohli dojet přímo k políčkům ve stanovenou dobu. Po celou dobu nám na harmoniku vyhrával Václav Pavlík, který nám chodí hrát na naše myslivecké leče. Spojili jsme tak zábavu s prací a děti okusily, jaké to je, když se má něco udělat pro zvěř a že to není pouze o lovu a zábavě.

Když se počasí pokazilo a Václav odjel, našli jsme si zábavu v podobě kytary a různých soutěží. Večer nemohla chybět stezka odvahy, kdy většina z nás byla roztroušena podél cesty, na které hořely svíčky a měla za úkol vyluzovat strašidelné zvuky. Protože se účastnily i opravdu malé děti, šly společně ve skupince s vedoucím Divočáků, Zdendou Přibylem. Děti se bály, občas někde něco kleplo, či více bouchlo, zakukalo, zahoukalo, ba dokonce i baflo. Když byly děti v cíli, dostaly bonbóny a veškerý strach z nich spadl. Cestou zpátky už byli hrdinové a sfoukávaly zbytek svíček, které ještě předtím částečně přejel projíždějící automobil. Ač to nikdo nečekal, na samém konci cesty zazněl nečekaný zvuk dvou o sebe třískajících poklic kuchyňského nádobí. Dospělí se polekali snad více než plačící děti. Když zjistily, že jsem to byl já a ne strašidlo, opět jim vzrostlo sebevědomí a na další den si zamlouvaly další stezku odvahy.

Druhý den se malovalo na obličej, skotačilo v bazénku, hrála se šipkovaná a pořádal se turnaj ve střelbě ze vzduchovek. Tam jsme se přesvědčili, že by bylo dobré asi občas potrénovat střelbu. Děti střílely do papírových terčů a pro zpestření si mohly vystřelit i do pověšeného asfaltového terče. Večer se vyhlašovaly výsledky, předávaly se sladké odměny a děti ve volném čase vybarvovaly omalovánky s motivy naší zvěře. Mezitím se setmělo, venku se začalo blýskat a poprchávat. Ideální čas na další stezku odvahy, která již byla připravena.

Když byly děti tak hrdinské, přišla na řadu moderní technika v podobě přenosného reproduktoru, ukrytého v modelu lidské lebky, ze které se šířily děsivé zvuky. Lebka byla zavěšena pod dekou přehozenou na ohrádce u pomníčku se vzpomínkou na naše bývalé členy spolku. Pod ní skleněný kalich naplněný bonbóny a všude okolo hořící svíčky. Raději jsme tam posílali děti po dvojicích a ty nejmenší jsme s rozvahou poslali předem spát. Strach je třeba mít pod kontrolou, přece jen nic se nemá přehánět. Z předchozího dne děti věděly, že to strašidla nejsou, ale nahnáno měly požehnaně.

Během těchto 4 dní došlo na různé soutěže a úkoly, kterými Zdenda nešetřil. Tímto mu patří dík za perfektní organizaci a obětavost. Nechyběla i kratičká zdravovědná ukázka a každá maličkost v podobě komářího píchnutí byla ošetřena. Myslím si, že si takovou nevšední pauzu od každodenního stereotypu užili nejenom děti, ale i dospělí. Mnoho krásných vzpomínek v nás vzbudilo nápad, že bychom si mohli takto na pár dní oddechnout opět na myslivecké střelnici za rok, tentokrát třeba pod názvem Lišáci 2022.